Po borských tezích
RERUM NOVARUM
Borské teze spolu s dalšími dokumenty dávaly podklady pro první sociální encykliku (papežský okružní list). Vydal ji papež Lev XIII. v roce 1891 a encyklika dle svých začátečních slov má název RERUM NOVARUM (česky: O nových věcech). Církev touto encyklikou zaujala oficiální stanovisko k sociální otázce a ukázala směr dalšího vývoje sociální nauky církve. Encyklika je základním dokumentem této nauky. Všechny další encykliky zabývající se sociálními otázkami se na ni odvolávají.
Encyklika RERUM NOVARUM v úvodu nazvaném „Naléhavá nutnost řešit dělnickou otázku“ uznává nezbytnost pomoci tehdejšímu dělnictvu před nesvědomitostí a ziskuchtivostí zaměstnavatelů.
Druhá část je nadepsána „Socialismus problémy dělníků neřeší“ a vychází z požadavků tehdejších socialistů o zrušení soukromého vlastnictví a vytvoření společného majetku všech s tím, že bude spravován těmi, kdož stojí v čele obcí nebo států. Toto pojetí je v rozporu se spravedlností, neboť je přirozeným právem člověka mít soukromý majetek a neshledává se žádný důvod, aby se péče o člověka a jeho majetek převáděla na stát. Přirozené právo na soukromý majetek pak ještě více vystupuje v rodinném životě, neboť pokud by občané a rodiny nalézali ve státě namísto ochrany práv jejich zkrácení, vedlo by to k jejich odvrácení se od státu.
Třetí část encykliky nazvaná „Bez náboženství a církve není řešení možné“ vysvětluje, že náboženská nauka, jejímž vykladačem a strážcem církev je, může účinně upravovat poměr mezi bohatými a proletáři a sjednocovat je tím, že vede obě třídy neustále k plnění vzájemných povinností, hlavně těch, které se týkají spravedlnosti. Jedná se o to:
- aby dělník plnil, co svobodně a v mezích spravedlnosti bylo dojednáno v pracovní smlouvě
- zaměstnavatel pak, aby měl v úctě lidskou důstojnost zaměstnanců, nevykořisťoval je kvůli zisku, nepokládal je za pouhé zboží, bral ohled i na náboženské a duchovní dobro a neukládal jim více práce, než kolik mohou snést jejich síly a aby tyto požadavky nebyly v rozporu s jejich věkem a pohlavím. Nejdůležitější povinností pak je, dávat každému to, co mu podle spravedlnosti patří.
O používání majetku pak církev říká, že člověk nemá vlastnit majetek tak, jako by byl pouze jeho, ale tak, aby z něj měli užitek i lidé méně majetní, aby byl užíván jako dobrý služebník Boží prozřetelnosti k prospěchu ostatních. Tímto pohledem je nazírána lidská důstojnost a mravnost.
Následující část encykliky „Úloha státu“ pojednává o těch, kteří spravují stát, neboť blaha státu se nejvíce dosahuje řádnými mravy, dobře uspořádanou rodinou, péčí o náboženství a o spravedlnost. Ti, kteří vládnou, musejí hájit zájmy celku i jeho částí. Pečovat o celek proto, že péče o něj je nejvyšším zákonem pro vládu, jejím smyslem a účelem. A hájit části tohoto celku musí proto, že účelem správy státu podle přirozeného řádu není soukromý prospěch těch, jimž je vláda svěřena, nýbrž všech občanů, jak učí zdravý rozum i křesťanská víra. Tato část encykliky mluví o zákonné ochraně vlastníků majetku i o ochraně dělníků, o úloze mzdy, která musí stačit na obživu dělníků i jejich rodin a po úhradě dalších nákladů i na úspory. Zákony musí soukromý majetek chránit, nepohlcovat ho vysokými daněmi a poplatky, neboť právo soukromého vlastnictví je zákonem přirozeným a proto ho státní moc nesmí rušit,ale jeho užívání pouze upravovat a uvádět do souladu s obecným blahem.
„Úloha svépomocných organizací“ je předposlední částí encykliky a jak její název napovídá, jedná o svépomocných sdruženích zaměstnavatelů a dělníků k zabezpečení materiálních potřeb v případě nemoci, úmrtí apod. Účel bytí těchto spolků je různý a stát by do jejich činnosti neměl zasahovat, pokud to není v rozporu se spravedlností, poctivostí a blahem státu. Přitom nesmějí být porušována základní lidská práva. Dělnické organizace mají být ustanoveny a vedeny tak, aby byly co nejzpůsobilejším a nejpružnějším nástrojem pro účel, pro který jsou zřizovány, totiž aby jednotlivým členům dopomáhaly k tělesnému i duchovnímu povznesení a rodinnému prospěchu. Sociální život je nutno řídit se zřetelem na zlepšení náboženského a mravního života.
„Závěr“ je výzvou kněžím, aby zdůrazňovali lidem zásady čerpání z evangelia, aby pracovali pro blaho národů a aby vzbuzovali v ostatních lásku, která je královnou všech ctností a jejíž božské rysy vyjádřil apoštol Pavel: „Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nemyslí jen a jen na sebe …, nikdy nad ničím nezoufá, všechno vydrží.“
Od vydání této základní sociální encykliky uplynulo již více než 110 let. Přesto je stále živá a má i dnešnímu světu hodně co sdělit.
Další sociální encykliky
Čtyřicet roků po encyklice Rerum novarum – roku 1931 – vydal papež Pius XI. encykliku QUADRAGESIMO ANNO, která shrnuje celé období od vydání encykliky RN.
Po 1. světové válce se vyvinula konfliktní třídní společnost mezi mocensky silným kapitálem a organizovanou prací. Encyklika QUADRAGESIMO ANNO zaujala k řadě sporných otázek jasné stanovisko, a zabránila tak rozkolu sociálního katolicismu. Jasně stanovila některé zásady sociální nauky církve, které encyklika RN pouze naznačila. Jde o dvojí povahu vlastnictví – soukromou a sloužící obecnému blahu, o vztah mezi kapitálem a prací. Poprvé je v této encyklice definován pojem subsidiarity (práva podpůrného):
Stát a společnost musí občanům a malým společenstvím poskytovat podporu a pomoc, ale ponechat jim svobodu. Stát se nemá vměšovat do záležitostí rodinného života, do výchovy dětí, do politiky a záležitostí církví. Pius XI. varuje před nebezpečím socialistické revoluce, poukazuje na podceňování nebezpečí, které celé společnosti hrozí a odsuzuje jednání těch, kteří se nestarají o změnu poměrů, které nespokojenost vzbuzují. Účelem encykliky je obnova a znovunastolení společenského řádu v duchu evangelia, poukazuje na zásadní a nepřekonatelný rozpor mezi komunismem a křesťanstvím, kdy komunismus hlásá výlučné zajištění pozemského materiálního blahobytu a tím vede i k ohrožení lidské svobody.
Uspořádání světa po 2. světové válce, vznik mnoha soukromoprávních a částečně veřejnoprávních společenství a jejich vzájemné prolínání, výrazný pokrok vědy a techniky a nebývalý růst výkonnosti hospodářství a zvýšení životní úrovně vedlo papeže Jana XIII. k vydání encykliky MATER ET MAGISTRA. Zde poukazuje na rozdíly mezi státy hospodářsky vyspělými a státy zaostalými, na hledání správných vztahů mezi nimi, na rozdíly v držení majetku a na náklady vynaložené na zbrojení. V tomto směru poukazuje především na spravedlnost a slušnost při odměňování za vykonanou práci. Mzda za vykonanou práci musí umožnit dělníkovi důstojný život. Nezbytný je rovněž soulad mezi hospodářským a sociálním rozvojem, obojí musí být vyváženo tak, aby všechny vrstvy obyvatelstva měly podíl na vzrůstu národního bohatství. Rovněž vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci byly prostoupeny vzájemnou spoluprací, ohleduplností a blahovůlí tak, aby se všichni mohli zúčastnit společného díla. Zdůrazňuje spojení práva na soukromý majetek s jeho funkcí sociální. Encyklika poukazuje na zemědělství jako na zanedbávanou oblast, rozdíl je především ve výkonnosti zemědělství a průmyslu. Proto poukazuje i na vyváženost hospodářství v této oblasti, především v oblasti daní a poplatků, úvěrování, sociálního a důchodového pojištění, tvorby cen, podpory zpracovatelského průmyslu a zlepšování technického vybavení zemědělských podniků. S tím souvisí i podpora méně vyspělým krajům téhož státu. Tato pomoc však musí být zcela nezištná. V závěrečné části encykliky je kladen důraz na hlásání sociální nauky církve, jejímž základem je pravda, cílem spravedlnost a hybnou silou láska.
V roce 1971 vydal papež Pavel VI. apoštolský list OCTOGESIMAADVENIENS k 80. výročí encykliky RERUM NOVARUM. Pavel VI. v něm upozorňuje na hrozící nebezpečí mezinárodních koncernů, které nejsou závislé na autoritě státu, a proto mohou být nebezpečím pro sociální, politickou i kulturní oblast lidského života. Odkazuje na zásady dané křesťanům sociálním učením církve, z nichž by měli především čerpat zásady pro způsob myšlení.
Papež Jan Pavel II. vydal k 90. výročí encykliky RERUM NOVARUM encykliku LABOREM EXERCENS. Encyklika reaguje na stoupající vliv automatizace práce, rostoucí ceny energií a surovin, na snahu zachovat životní prostředí. Technické, hospodářské a politické přeměny mají značný vliv na svět práce, což může mít za následek velkou nezaměstnanost i kvalifikovaných odborníků. Je proto nutné nově uspořádat hospodářské uskupení a dělbu práce.
Další encyklikou papeže Jana Pavla II. je SOLLICITUDO REI SOCIALIS o starosti církve o sociální otázky. Její složitost nabyla celosvětového významu. Poukazuje na bohatý sever a chudý jih, osídlení planety, vzdělanost. Tyto zápory lze vyvážet solidaritou uvnitř společenského uskupení, neboť solidarita je cestou k míru a zároveň i k rozvoji. Solidarita je ctnost křesťanská a je spojena s láskou. Protože církev nemá k dispozici technická řešení, ale disponuje bohatými zkušenostmi v lidských záležitostech, má všem co říci o podmínkách, požadavcích a cílech opravdového rozvoje společnosti i o těžkostech, které se tomuto rozvoji staví do cesty.
Poslední encyklikou zabývající se sociálním učením církve je encyklika CENTESIMUS ANNUS. Sto let po vydání encykliky RERUM NOVARUM se církve opět vyslovila k sociální otázce, která mezitím nebyla rozměrů světových. V zemích středovýchodní Evropy nenásilným způsobem – pouze nástroji pravdy a spravedlnosti – skončila vláda ideologie marxismu, vyznávající teror a násilí.
K morální a hospodářské obnově zemí, které svrhly komunismus, je zapotřebí značného úsilí. Dlouhou dobu byly deformovány základní hospodářské vztahy – tj. spolehlivost, poctivost a píle. Tyto země musejí samy pracovat na svém rozvoji, ale musejí k tomu mít odpovídající možnosti. To je možné pouze s pomocí ostatních zemí, neboť vzniklá situace byla podmíněna tragickými historickými událostmi, které těmto státům byly násilím vnuceny a zabránily jim ubírat se cestou hospodářského a společenského vývoje.
Sto let, které uplynuly od vydání encykliky RERUM NOVARUM, bylo poznamenáno významnými změnami forem vlastnictví. Nastupuje vlastnictví vědomostí, techniky a dovedností. Bohatství průmyslových států se zakládá z mnohem větší míry na tomto druhu vlastnictví než na vlastnictví přírodních zdrojů. To přináší další problémy projevující se v hospodářství průmyslových zemí. Hospodářská činnost se dříve omezovala pouze na nabídku dostatečného množství zboží, dnes je značná poptávka po kvalitě vyráběného zboží, poskytovaných služeb, životního prostředí. Vzniká jev konzumismu, vytvářejí se konzumní návyky a způsoby, které jsou objektivně nepřípustné a nezřídka škodí tělesnému a duševnímu zdraví. Takovým příkladem jsou drogy. Jejich rozšíření je známkou poruchy společenského systému a rovněž výrazem materialistického a v určitém smyslu destruktivního pojetí lidských potřeb. Drogy, pornografie a jiné formy konzumismu se snaží vyplnit vzniklou duchovní prázdnotu a zneužívají přitom náchylnosti slabých. Další znepokojivou oblastí konzumismu je neuvážlivé ničení přirozeného životního prostředí, zakládající se na rozšířeném omylu měnit svět podle svých představ. Zapomíná se na fakt, že toto se děje vždy jen na základě prvotního daru věcí od Boha.
Mnohem závažnější než devastace přírodního prostředí je ničení mravního prostředí. První a základní strukturou lidské společnosti je rodina založená na manželství, kde narozené dítě může rozvíjet své schopnosti a může se připravit na další život. Rodinu je proto třeba chránit před nejrůznějšími útoky, jimž je vystavena. Rodina je solidárním i pracovním společenstvím. Je proto nezbytně nutné, aby stát rodinu podporoval a poskytoval jí pomoc jak při výchově dětí, tak i při péči o staré členy, aby bylo zabráněno jejich vyčlenění z užšího rodinného kruhu a tím znovu posíleny vztahy mezi generacemi. V závěru této encykliky je zdůrazněna úloha církve v péči o člověka a odpovědnosti za tohoto člověka, kterého jí svěřil Kristus. Jde o jednoho každého konkrétního člověka. Toto je hlavní zásady, kterou se řídí sociální nauka církve.