Interwiew s Bohem …
Obdrželi jsem názor, že svět je už dnes tak sobecký a bezohledný, že snažit se o změnu a prosazování mravních myšlenek se jeví jako utopie. Prostě není šance to změnit.
Přikazováním a poučováním se to skutečně sotva podaří. jako mnohokrát v historii spíš pomůže vlastní příklad.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na Věstník farnosti v Praze-Lhotka, v němž byl svého času otištěn fiktivní rozhovor s Bohem. Líbil se mi a schoval jsem si ho. Nabízím ho k přečtení a zamyšlení, jak reagovat na sobectví a bezohlednost.
LM
„Pojď dál,“ řekl Bůh. „Tak ty bys chtěl se mnou udělat interwiew?“
„Jestli máš čas,“ řekl jsem.
Bůh se usmál a odpověděl: „Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?“
„Co tě na lidech nejvíc překvapuje?“
Bůh odvětil:
- „To, že je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi.
- Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby si dali zdraví do pořádku.
- Překvapuje mě, že se tolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost.
- Překvapuje mě, že žijí, jakoby nikdy neměli umřít, a že umírají, jakoby nikdy nežili.“
Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli.
Pak jsem se zeptal: „Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?“
Bůh se znovu usmál a odpověděl: „Chci, aby poznaly, že nemohou nikoho nutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzí milovali.
- Chci, aby poznaly, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají.
- Chci, aby poznaly, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší než jiní.
- Chci, aby poznaly, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje méně.
- Chci, aby poznaly, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zranění uzdraví.
- Chci, aby se naučily odpouštět, odpouštět skutkem.
- Chci, aby věděly, že za peníze si mohou koupit všechno kromě štěstí.
- Chci, aby poznaly, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví a přesto je má rád.
- Chci, aby poznaly, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzí, ale že oni sami musejí odpouštět.“
Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomnosti. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mě udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mne a mou rodinu dělá.
A Bůh jen poznamenal: „Čas si udělám kdykoliv. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. Jen se zeptej a já ti odpovím …“
Lidé zapomenou, co jste řekli.
Lidé zapomenou, co jste udělali.
Ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili.
(NA)