Do platformy křesťanských neziskových organizací…
K problému posílení sociálního dialogu zaslalo zajímavý příspěvek, který dále otiskujeme.
Jak a čím oslovit veřejnost ohledně etiky práce a změny životního stylu?
To je zásadní otázka, neboť jsme dnes zaplaveni mluveným i psaným slovem, lidé málo naslouchají a přemýšlejí. Abychom na společnost pozitivně zapůsobili, museli bychom učinit něco, co by mělo trojí efekt:
- lidé by museli být naším slovem zaujati
- museli by naše stanoviska uznat za správná
- museli by se tím aspoň částečně začít řídit
Nutno říci, že něco takového se od pádu komunismu v dobrém směru zatím nikomu nepodařilo (ani samotné církvi). Pokusy samozřejmě byly. Pokud jde o sociální a pracovní oblast, můžeme se poučit zejména ze zkušenosti s textem nazvaným Pokoj a dobro, který se měl stát impulsem k celospolečenské diskusi a změnám. Byl vydán Českou biskupskou konferencí a byl určen široké veřejnosti. Nebylo však přitom dosaženo ani první podmínky - veřejnost se ve svém celku o tomto dokumentu ani nedověděla, protože ti, kdo se s ním setkali, neuznali za vhodné informovat o něm další občany.
Když lidé jednají nepoctivě, činí tak proto, že je to pro ně bezprostředně materiálně výhodné, nikoli proto, že by nevěděli, že se to nemá. Nelze tedy očekávat, že zanechají nepoctivosti na základě mluvení o etice. Ani vysvětlování celkové ekonomické nevýhodnosti jejich počínání nepomůže, protože nepoctivý člověk hledá prospěch pro sebe, a to pokud možno okamžitý, ne prospěch celku, jenž se navíc projeví až po delší době.
Také není možné očekávat u lidí změnu k lepšímu životnímu stylu ve věcech méně závažných, když k ní doposud nedošlo ani v záležitosti nejvážnější – ve vztahu k samotnému lidskému životu. Lidé, kteří jsou schopni dávat zabíjet své vlastní děti a schvalovat něco takového jako „menší zlo“ nebo bojovat za beztrestnost takového jednání, se rozhodně nezačnou chovat poctivě a lidsky v oblasti majetkoprávní. Matka Tereza říkávala: Jak se lidé nemají navzájem zabíjet ve válkách, když mohou matky zabíjet své děti. To můžeme parafrázovat: Chovají-li se lidé tak krutě k malým dětem, proč by neměli podvádět a krást, když jde o majetek cizích lidí? Řeči o nesprávnosti a nevýhodnosti nepoctivého chování tedy nemohou nepoctivce ovlivnit, jsou na ně ostatně zvyklí.
Naproti tomu každé sdělení o nepřípustnosti ničení životů dětí vždy nějak zapůsobí, nenechá nikoho lhostejným. Lidé na to často až vášnivě reagují. Většinou nám odporují. Z některých lidí do té doby netečných, se stávají naši zarytí odpůrci, obhájci zabíjení. (To však v podstatě nevadí, protože nezúčastněný postoj, nezájem a mlčení jsou v této věci přinejmenším stejně škodlivé.) Za to mnozí jiní začínají o věci poctivěji přemýšlet, probouzí se v nich svědomí, u nastávajících matek častěji převáží správné rozhodnutí. Hlavní je nemlčet, neboť právě mlčení posiluje v lidech dojem, že tzv. interrupce a podobné věci jsou něčím samozřejmým a normálním. Společností je nutné zahýbat, aby se pohnula z místa, a to je možné právě v této citlivé oblasti. Změna vztahu k životu malých dětí a jiných slabých lidí je nutně prvním krokem na cestě k lepšímu životnímu stylu. Teprve pak se mohou začít lidé chovat méně sobecky a krátkozrace i v jiných oblastech. Dokud nebudou ochotni se uskromnit ani kvůli svým vlastním dětem, neuskromní se v zájmu dalších lidí nebo neosobního „celku“.
Důsledkem mlčení k největšímu zlu dnešní doby – hromadnému zabíjení dětí – není jen pokračování této praxe, ale prohlubování kultury smrti a celkové zhoršování situace, šíření násilí v dalších oblastech. Jde o nárůst kriminality a zároveň rozšiřování legálního zabíjení na další skupiny osob – zavádění eutanázie a její stále častější praktikování. (V Holandsku se nyní vážně mluví o možnosti zabíjet nemocné dětí ve věku do dvanácti let – starší děti už se zabíjet mohou.) Dále pak jsou to nelidské manipulace související s umělým oplodňováním, používání tkání z lidských zárodků k léčebným účelům a pokusy na nich. Za takového situace je zcela nedostatečné, ba zpozdilé zabývat se pouze takovými jevy, jako je způsob vystupování a vnější chování politiků vůči sobě navzájem ve společenském smyslu, nedostatek „politické kultury“. Lidé, kteří obhajují šíření legálního zabíjení, již základní lidskou kulturnost ztratili, byť by se navenek chovali slušně a uhlazeně. Je tedy nutné léčit společnost od kořene.
HPŽ ČR proto vidí smysluplnou možnost a potřebnost spolupráce s podobně zaměřenými hnutími i lidmi dobré vůle především v zájmu obnovení úcty a respektu k lidskému životu, obnovení lidskosti a následně pak i posilování etiky v dalších oblastech, mimo jiné ve sféře práce, hospodářství a majetku.