Bereme v praxi potřebu vzdělání vážně?

             Obdrželi jsme zajímavý názor k semináři, který byl uspořádán ve dnech 11. – 13. července 2003 v Boru u Tachova a zabýval se křesťanskými vizemi pro naši společnou Evropu. Jeden z účastníků nám napsal: 

             Byl jsem rád, že jsem se mohl účastnit Vaší akce v Boru. Byla po všech stránkách přínosná. Přednáškovou náplň považuji za zvlášť hodnotnou. Ocenil jsem, že jsme se mohli seznámit i se záměry vlády v oblasti vědeckého rozvoje. Jen se obávám, že dole v praxi není u nás pro tyto záměry potřebné pochopení, dokonce ani tam, kde by se mělo očekávat. 

Posuďte sami:

V Ostravě byla zrušena knihovna OKR na Bráfově ulici – knihovna s nejbohatším knižním fondem v oblasti hornictví a geologie u nás. Byla zrušena knihovna Vítkovic – knihovna s nej­bohatším kniž­ním   fondem   v oblasti   metalurgie a stro­jírenství. V knižních fondech této knihovny byly kompletní ročníky německých i českých časopisů z tohoto oboru od počátku jejich vydávání. Za 2.světové války měly Vítkovice německé vedení, ale české časopisy se odebíraly. V padesátých letech byla éra dělnických ředitelů, ale odběr německých, anglických a dalších časopisů nikdo nepřerušil. Až před několika léty vláda jmenovala ředitele, který prohlásil: „V knihovně jsem byl naposledy, když jsem dělal diplomku – zrušíme ji.“ A škrtl odběr všech domácích i zahraničních odborných časopisů a zrušil knihovnu. Odběr veškerých odborných časopisů zrušila i Státní vědecká knihovna v Ostravě. Damoklův meč visí i nad knihovnou ve VÚHŽ v Dobré.

Hovořilo se o podpoře výzkumu a vývoje. V praxi se to jeví poněkud jinak. Na severní Moravě bylo více jak 30 výzkumných ústavů, dnes jich zůstalo asi 10, každý má jen zlomek původních vědeckých a výzkumných pracovníků, do značné míry se však zabývají obchodem a jinými aktivitami než výzkumem. 

Když jsme o tom o přestávkách diskutovali, dostal jsem od některých účastníků toto vysvětlení: 

„Nedivte se, když se u nás ruší těžký průmysl, ruší se i knihovny.“ Byli překvapeni mou odpovědí: „To se říkalo v listopadu ´89, nepodařilo se však nalézt náhradu. Vláda proto dohodla s EU kvótu na výrobu oceli ve výši 6,4 mil. tun ročně, což z nás činí druhou zemi v EU založenou na těžkém průmyslu, pokud bereme jako míru výrobu oceli na jednoho obyvatele – u nás to bude přes 600 kg na osobu a rok. Před námi je jen Lucembursko. (Polsko, které má 4× více obyvatel, má kvótu 10 mil. tun oceli za rok.) Nikdo z nich toto nevěděl, všichni žili v přesvědčení, že platí to, co se říkalo v listopadu ´89. 

Nesměle bych si přál, kdyby potřeba vzdělání nezůstala jen v obecných představách, ale našla praktickou odezvu.