Východiska z hospodářské a finanční krize – Jaké pole působnosti v této souvislosti vyplývají pro sociální partnery
Mezinárodní seminář v Mnichově
Datum konání: 13. – 15.3. 2009
Finanční krize jsou součásti systému tržního hospodářství. Např.
Americký FED ve Spojených státech napočítal za minulé století několik
desítek finančních krizí a v průměru se tak americký finanční sektor
potýkal s většími či menšími problémy každých pět let. Současná
krize ovšem bude pravděpodobně největší od tzv. „Velké deprese“ ze
30. let 20. století s dalekosáhlými dopady pro světovou ekonomiku.
Krize hypotéční způsobila krizi ve finančním sektoru a vyústila ve všeobecnou recesi, která se šíří napříč světem.
První zárodky hypotéční krize se začaly objevovat pozvolna od roku 2007. Pro hypotéky (i jiné typy půjček), u kterých nemá banka jistotu, že budou splaceny, se mezitím vžil název subprime lendings (nebo zkráceně subprimes). Jedná se o kategorii dlužníků, od kterých se banka s velkou pravděpodobností splacení dluhu nedočká. Patří sem osoby, které své dluhy aktuálně nesplácejí, které v minulosti měly výpadky při placení splátek nebo osoby s neznámou platební schopností. Zatímco ještě v roce 1997 podíl těchto nekvalitních výpůjček ve Spojených státech tvořil pouhá 2% z jejich celkového počtu, do roku 2006 narostl patnáctinásobně. V touze po dosažení krátkodobého zisku banky stále více přistupovaly k tomuto nezodpovědnému jednání připomínajícímu známou „pyramidu“. Van de Cloot z Itinera Institutu v Bruselu upozornil na nepřípustnost tohoto oportunistického chování bank, které by se měly zaměřit na čistě bankovní činnosti a podléhat dostatečnému centrálnímu dohledu. V poslední době s poklesem cen původně silně nadhodnocených nemovitostí ve Spojených státech bylo pro řadu dlužníků jednodušší přestat splácet hypotéky a nemovitosti přenechat bance, která se poté může potýkat se značnými problémy s jejich prodejem, což problémy se subprimes ještě dále prohloubilo. Po krachu hypotéčních ústavů Freddie Mac a Fanny Mae v červenci 2008 se krize rozšířila napříč finančním sektorem v USA i ve světě.
V diskusi byla zdůrazněna nezbytnost větší regulace finančního trhu, která má napomoci obnovení důvěry a vyšší transparentnosti v tomto sektoru a posílit v posledních letech vytrácející se etické principy, kdy např. banky ve Spojených státech nabízející hypotéky se poté zbavovaly rizika tím, že své pohledávky prodávaly dále, a ty končily v daňových rájích na druhém konci světa. Byla diskutována otázka většího tlaku na daňové ráje s ohledem na transparentnost pohybu kapitálu ve světovém měřítku. Objevuje se myšlenka vzniku jisté celosvětové „finanční rady bezpečnosti“, která by mohla podobné problémy v budoucnu zachytit, navrhnout včasná řešení a zabránit tím eskalaci možných budoucích krizí.
Současným úkolem jednotlivých zemí je stabilizovat finanční sektor a zlepšit výdaje. Evropa v reakci na současnou recesi hledá konjunkturální programy. S poklesem přílivu zahraničních investic je pro růstovou politiku v mnoha zemích třeba hledat nové cesty. Existují dvě cesty: zlepšit podnikové finance a/nebo stimulovat poptávku obyvatelstva. První cesta se snaží zachránit zdravé firmy před dočasným nedostatkem financí. Jde např. o zrušení záloh na placení daní, nižší odvody pojistného či rychlejší odpisy. Druhá cesta usiluje především o udržení spotřebitelské poptávky (přímé dotace na záchranu pracovních míst, vyšší sociální dávky především pro nezaměstnané, šrotovné, snížení sazeb daně z přidané hodnoty apod. Účinnost opatření na podporu spotřeby může být problematická. A to zejména u menších ekonomik, protože vyšší spotřeba podpoří kromě domácích výrobců i ty zahraniční prostřednictvím importu zboží. Podpora agregátní poptávky je smysluplná u velkých zemí, kde je proti ní možno postavit také odpovídající nabídku (Německo, USA). V menších zemích je lépe postupovat přes výhodnější úvěry a záruky podpořit všechny exportéry a výrobce.
Většina opatření by měla být pro tržně orientovaných – neboli s cílem podpořit investice a dlouhodobě i nabídkovou stranu ekonomiky. Ale nelze zapomínat, že tato opatření musí také mírnit sociální dopady. Příkladem může být větší sleva na sociálním pojištění u zaměstnanců s nižšími mzdami. To ušetří firmám peníze v této nejohroženější kategorii osob, a tím, že nebudou propuštěni, ušetří státu za podpory v nezaměstnanosti. S ohledem na již zvýšenou míru nezaměstnanosti lze uvažovat i o změnách ve výši či délce podpory v nezaměstnanosti, což ovšem není systémovým řešením. Podstatné je pokusit se nezaměstnanosti spíše předcházet s pomocí nástrojů pro zachování pracovních míst, např. podporou školení pracovníků, kdy firmy, které nemají dost zakázek a omezují výrobu, mohou vyslat své zaměstnance na školení a budou jim dle stanovených podmínek pokryty vzdělávací náklady a platy zaměstnanců po dobu školení. V Německu se jedná o tzv. „kurzarbeit“ na kterou v únoru 2009 nastoupilo cca 600 tis. německých zaměstnanců a lze ji již hodnotit jako úspěšnou. Její českou obdobou jsou projekty Ministerstva práce a sociálních věcí „Školení je šance“ a „Vzdělávejte se“. Ovšem i tato masově zaváděná opatření ohledně pracovního trhu řeší podstatu problému jen částečně. Nepředstavují trvalou pomoc a podle předsedajícího DGB v Bavorsku Fritze Schlössera, se již během půl roku v Německu zcela vyčerpají.
Úlevy pro malé podnikatele -odpuštění záloh na daň z příjmu, st. garance pro exportní a provozní úvěry.
Pro všechny podnikatele – slevy na pojistném, rychlejší odpisy nově pořízeného majetku, odpočet DPH u automobilů.
Pro zaměstnance – snížení sociálního pojistného
Nastává vhodný čas na investice do vědy a výzkumu, vzdělávání (stavba školních budov, zateplení stávajících), prohloubení spolupráce vzdělávacích a výzkumných institucí, budování dopravní infrastruktury (např. v Itálie plánuje investovat 18mld. euro do stavby dálnic oživila myšlenku na 3km dlouhý most na Sicílii či dobudování protipovodňového systému v Benátkách). Ovšem při zvažování těchto investic je třeba mít na zřeteli zadlužení země, které se nesmí vymknout z kontroly.
Je také třeba mít na zřeteli, že ať tyto zásahy proti krizi
pomohou firmám nebo běžným lidem, neodvrátí její dopady, mohou je jenom
zmírnit. Daniel Navas Vega ze Vzdělávacího institutu Mezinárodní
organizace práce v Turíně (ILO) upozornil na rizika krize v rozvojových
zemích, kde hrozí prudký nárůst chudoby, hladomor a podle odhadů MMF také
větší riziko válek
a nepokojů. Proto je třeba nezapomínat v současné krizi také na třetí
svět a usilovat o větší spravedlnost a rozdělování příjmů.
Na semináři bylo také v jedné z diskusí řečeno: „Známe cestu, ale neznáme cíl“. Proto je nyní čas nasadit krizový management a začít se na celoevropské (nebo lépe na celosvětové) úrovni ptát na míru potřebné regulace (nejen) ve finančním sektoru.