přednáška dr. Vymětalíka na 8 kongrsu KAB dne 24.10. 2009 v Brně
(Osnova přednášky)
I. Poslední sociální encyklika papeže Benedikta XVI. nazvaná „Láska v pravdě“ (Caritas in Verde) nabízí ve světle sociálního učení církve odpovědi na závažné problémy dnešního světa. Mezi nimi vystupuje výrazně do popředí i požadavek na změnu životního stylu současné společnosti jako důležitý předpoklad pozitivního řešení problémů globálního světa. Není to požadavek nový. Až dosud byl však interpretován spíše na vztahy mezi lidmi, na kulturu hodnou lidského života. Poslední encyklika ho rozšiřuje i na nezbytnost starosti o přírodní prostředí a jeho ochranu.
Papež připomíná, že dnešní svět nemůže trvale a úspěšně obstát se současnými obecně přijímanými vzorci chování, prostě se současným způsobem života, aniž by ohrožoval člověka i přírodu a tedy aniž by ohrožoval svou vlastní budoucnost (encyklika CV čl. 51).
II. Nebezpečnost současného způsobu života spočívá v jeho relativně úspěšném prosazení názoru, že sobectví, chamtivost, snaha o vlastní prospěch bez ohledu na jiné, nedbání morálních kritérií jsou legitimní a vůbec nejlepší cestou k růstu bohatství společnosti a k vlastnímu štěstí.
Praktické projevy tohoto přístupu dokladují, že opak je pravdou a že současný životní styl je pro společnost škodlivý (rozvedení příkladů).
III. Alternativní odpověď na problémy současného světa nabízí křesťanská sociální nauka. Není určena jen pro křesťany. Je předkládána na základě rozumu a přirozeného mravního zákona a je tedy přijatelná i pro toho, kdo v Boha nevěří.
Ukazuje pozitivní společenskou vizi pro svět v XXI. století.
Upřesnění této vize v současných podmínkách nabízí papež ve své letošní encyklice. Některé hlavní myšlenky encykliky související s potřebou radikální změny životního stylu budou dále rozvedeny.
IV. Může jednotlivec současný způsob života, současný životní styl pozitivně ovlivnit ?
Může :
- svým vlastním příkladem přitažlivého způsobu života
- zapojením v občanské společnosti a podporou společné aktivity obecně prospěšných
organizací v nejrůznějších oblastech života, zejména využitím moderních prostředků
komunikace, internetu či podporou výrobních nestátních institucí, které nevylučují zisk, ale přesahují logiku zisku (encyklika č. 38).
V. Takové přístupy odpovídají výzvě Benedikta XVI. ke změně myšlení a přijetí nových způsobů života, v nichž hledání pravdy, krásy, dobra a společenství s druhými lidmi bude tvořit prvky pro společný rozvoj a určovat i rozhodování o spotřebě, úsporách a investicích (čl. 51 encykliky).
Dovolte, abych nejprve upřesnil zaměření mého příspěvku. Nechce a asi v daném časovém limitu dost dobře nemůže obsahovat celý námět uvedený v nadpisu, chce reagovat především na současnou vysoce aktuální problematiku, tj. na problémy finanční a hospodářské krize a připomenout, že právě křesťanská sociální etika nabízí cesty k řešení krize a vůbec k účinnému fungování globalizace. Mým cílem je tedy ukázat právě křesťanskou sociální etiku jako možný a potřebný regulátor globalizace – v rozporu s dnes převažující ekonomickou vědou, která považuje odkazy na jakousi etiku a tím méně křesťanskou za nevědecké, a přitom není schopna ani se svými abstraktními matematickými vysoce odbornými modely krize předvídat a tím méně řešit.
Koncem července byla i v našich novinách otištěna kratičká informace odpovědi, kterou dostala britská královna Alžběta II osm měsíců poté, co se při návštěvě ekonomické školy Londons School of Economics tamních odborníků zeptala, proč si nebezpečí krize nikdo nevšiml. Jaká byla odpověď skupiny prominentních britských ekonomů napsaná královně v třístrankovém dopise po 8 měsících ? „Promiňte, madame, netušili jsme, že to přijde“. Prý se finančním kouzelníkům nepodařilo domyslet závažnost situace.
Jenže byla tato odpověď pravdivá ? Opravdu nikdo netušil, že „to přijde“? Letos v létě jsem se pokusil dělat pořádek ve svých spisech a našel jsem tam spoustu odkazů na komentáře opakovaně a vytrvale upozorňující na nebezpečí finančních krizí už před řadou let zpátky, našel jsem řadu doporučení a návrhů, jak těmto krizím zabránit a kupodivu jsou to zhruba obdobné návrhy, jaké se přetřásají i v souvislosti se současnou krizí, ale jaké finanční svět nevzal dosud v úvahu. Zda je vezme v úvahu nyní, nechávám otevřené.
V uplynulých 30 létech zažil svět dokonce 7 větších finančních krizí, mezi jiným pád japonského trhu s nemovitostmi, krach tzv. New Economy (nové ekonomiky), dokonce státní bankrot v Argentině, ale na způsobu fungování finančnictví se nic nezměnilo. Správněji řečeno, byly vymyšleny další složité finanční instrumenty, které nebezpečí krizí dokonce zvyšují.
Další období relativní prosperity před vypuknutím současné krize vedlo tzv. finanční experty dokonce k přesvědčení, že se už nic nemůže stát a že svět spěje –
snad díky globalizaci – k trvalému blahobytu. Že třetina lidstva žije v bídě, že lidé stále umírají ve světě z hladu, si tito experti ve své slepé tzv. odbornosti jaksi nevšimli. A pokud se jim to i připomenulo, vysvětlili to tím, že jde o chybu těch chudáků – měli se více starat.
Dodnes pamatuji článek jednoho našeho uznávaného finančního analytika, který vyšel v Lidových novinách v létě 2007 pod názvem „Vítejte ve zlatých časech“. Píše v něm, že díky globalizaci čeká lidstvo konečně období trvalého blahobytu, že se do tohoto blahobytu postupně zapojují i dosud rozvojové země jako Čína a další a že oblast bohatství se bude dále rozšiřovat. Prostě svět se měl těšit na zlaté časy.
na trhu s nemovitostmi v USA a o nebezpečí nové krize. Týž analytik sedl a napsal článek, že Evropy se to netýká, že nebezpečí rozšíření krize nehrozí, že jde o lokální americkou záležitost.
Potom nějaký čas mlčel, zatímco finančníci začali tvrdit, že finanční instituce jsou naopak před krachem, že krize ohrožuje celý svět a že jediná cesta k záchraně světa jsou masívní finanční injekce státu do finančního sektoru. Podařilo se, tzv. pomoc státu tekla v miliardách. Vypadá to, že finanční sektor se zachrání. Zůstává otevřeno,
za jakou cenu.
Letos v létě už náš analytik opět publikuje. V článku z 24.7.2009 v Lidových novinách nepřipouští, že by ekonomové svými špatnými předpovědmi selhali a že by tedy byli zbyteční. Dle něj lékař vám také nepředpoví na příští kvartál žlučníkový záchvat, maximálně upozorní na možné zdravotní komplikace, budete-li kouřit 40 cigaret denně a vypijete-li denně nejméně 5 piv.
V dalším článku z 13. srpna 2009 už připouští, že ekonomové sice nebyli ochotni nástup krize předvídat, i když signály krize existovaly, že však podlehli davové psychologii, ale když už ke krizi dojde, jsou prý schopni ji podstatně zmírnit. Jak –
to neříká. V dalších článcích v podstatě opakuje jako recept to, čeho už dnes jsou u nás plné noviny – snížit radikálně státní zadlužení z kapes občanů. Stát prý příliš utrácí a tím zhoršil recesi. Že ji ve značné míře zhoršil finančními injekcemi na údajnou pomoc finančnímu sektoru, to už se korektně neříká.
Kdo se v tom má vyznat ? Navíc poté, co finanční instituce už rozsáhlou finanční pomoc od státu dostaly, dávají najevo, že budou pokračovat ve své činnosti starými metodami, kterým jedině ony prý nejlépe rozumí. Tedy : dle těchto argumentů úvahy, kdo krizi zavinil, jsou zbytečné.
Volání po potrestání viníků, které zaznělo na počátku krize, je nesmyslné. Prostě postupně se vytváří dojem, že krize vlastně odrážejí riziko podnikání, že jsou nutné a
že vlastně „pročistí“ ekonomiku a zase bude dobře.
Uvedu alespoň jeden příklad od nás. Už 13. ledna 2009 vyšel v LN článek člena bankovní rady ČNB, kde uvádí, že krize byly, jsou a budou. Jejich příčinou jsou prý střídající se vlny optimismu a pesimismu. Dnes prý zažíváme právě tu vlnu pesimismu, slova o chamtivých finančnících, která zazněla na počátku krize jako odůvodnění jejího vzniku, považuje za úsměvná. „Snaha dosáhnout zisku je hlavní hybnou silou tržní ekonomiky“, píše a pateticky volá: „Kdo z nás nechce zvýšit svůj příjem či zisk ?“
Hospodářskou recesi prý nelze řešit, musí se vydržet. Ekonomika dle něho vyjde z recese zdravější a silnější. A jeho hlavní argument : „Reálná ekonomika se bez finančního sektoru neobejde, neboť bez něho by neprobíhala efektivní alokace kapitálu.“Reálná ekonomika se samozřejmě bez finančního sektoru neobejde, jenže problém je v tom, že současnou krizi vyvolala v USA ve značné míře naopak neefektivní alokace kapitálu v důsledku nezodpovědného přístupu finančníků. Tento nezodpovědný přístup byl sice částečně založen i na trestních machinacích velkých finančních aktérů, jak se o tom v médiích dost široce psalo, ale nemalou úlohu hrála obecná nezodpovědnost finančních hráčů, chamtivost, ztráta vědomí reality, spekulace
i systémové chyby. Právě tyto falešné přístupy výraznou měrou dokázaly změnit i jinak normální obchodní transakce ve finanční „požár“.
Dovolím si na příkladu připomenout, že tento „požár“ nakonec nebyl vyvolán běžnými transakcemi, ale vědomým klamáním tržních partnerů.
Dne 8. listopadu 2008 vyšel u nás v LN článek politologa Nikoly Hořejše : „Zpovědi a úvahy vyléčených kapitalistů.“ Mimo jiné zde informuje o vloni vydané knížce jednoho drobného bankéře Richarda Bitnera, který názorně ukazuje, jak původně běžné transakce se zvrátily ve finanční tsunami.
Pan Bitner založil v roce 2000 malý hypoteční ústav a začal poskytovat půjčky
typu subprime, tj. druhořadé riskatní půjčky, pro chudší vrstvy za vyšší úroky, kryjící nebezpečí rizika. O tyto půjčky malých domácností byl velký zájem, i když u nich bylo zřejmé, že nemohou být splaceny. Předpokládalo se, že tehdejší růst ceny nemovitostí riziko nějak vyrovná. Obchodníci s hypotékami tyto úvěry potom za vysokou prémii prodávali investičním bankéřům. Až potud bylo vše v pořádku, jenže bankéři, vědomi si nemožnosti úhrady půjček od dlužníka, smíchali tyto rizikové půjčky s kvalitními půjčkami tak, že nebylo možno rozeznat, co je kvalitní a co nekvalitní, a takto nasekané (odborně řečeno sekuritizované) je prodávali na kapitálových trzích jako kvalitní investiční produkty. Drobné podvody by nikdy nezpůsobily finanční tsunami, nebýt vidiny ohromných zisků na Wall Street. Instituce, které kupovaly od investičních bank balíky hypoték, byly postaveny do podobné situace, jako když rozemelete deset druhů zeleniny v mixéru a potom se snažíte uhodnout, co v mixéru je.
Pikantní na celé věci je, že vrcholné americké finanční instituce nebezpečí znaly, ale mlčely. Dokonce když ještě po vypuknutí menší krize na sklonku 90. let se nová předsedkyně komise pro finanční deriváty Brooksley Bornová pokusila
o určitou regulaci divokých investorů, setkala se s odporem ve vládě a Kongresu a musela sama rezignovat.
Lze vážně tvrdit, že za finanční krizi nikdo nemůže ? Lze vážně tvrdit, že obchodník má nárok na vyšší zisk, když podstupuje vyšší riziko ? Ano, měl by, jenomže on toto riziko nepodstupoval, on ho přehrával na jiné. A to lze sotva považovat za férový trh. Samozřejmě příčiny krize jsou hlubší než v důsledku smíchání kvalitních půjček s nekvalitními. Podstatné zde je konstatovat, že krize nejsou výsledkem slepých ekonomických zákonů, ale výsledkem činností lidí a že je v možnostech lidí jim předcházet.
Dalším problémem je efektivnost státních finančních injekcí k tzv. záchraně finančního sektoru, účelnost tzv. záchranných balíčků ke zmírnění krize. Ostatně zůstává nevysvětleno, proč se vymýšlely záchranné balíčky proti krizi, když se
na druhé straně tvrdí, že proti krizím nelze nic dělat a že se musí prostě vydržet.
Ozývají se stále hlasy, že strašení dlouholetou finanční a ekonomickou krizí bylo vyvoláno záměrně, aby státy nalily další peníze do finančního sektoru.
V každém případě je chování řady finančních institucí více než podivné. Dávají často najevo, jako by se jich krize netýkala. Řada takových podivností byla publikována v tisku a asi je většinou znáte. Připomenu aspoň některé :
Bankovní skupina Citigroup, poté, co americká vláda posílila její kapitál o 45 miliard dolarů a krátce před hlasováním Kongresu o osudu dalšího záchranného
balíčku pro americkou ekonomiku v hodnotě 890 miliard dolarů, se chystala koupit nové soukromé tryskové letadlo určené pro přepravu špičkových manažerů firmy. Musel jí to zakázat až americký ministr financí.
Investiční banka Merill Lynch utratila miliardy dolarů na výplaty bonusů manažerům jen krátce poté, co přijala státní pomoc ve výši deseti miliard dolarů.
Letos v létě pobouřilo americkou veřejnost bezuzdné utrácení bankovních domů, dokumentované ve studii úřadu newyorského státního prokurátora. Podle ní např. devět bank, které z kapes daňových poplatníků dostaly finanční pomoc 175 miliard dolarů
(téměř 3,2 bilionů korun), vyplatilo vloni na bonusech téměř 33 miliard dolarů a skoro pět tisíc bankéřů a obchodníků si přitom odneslo navíc ke svému příjmu přes milion dolarů.
U některých zkoumaných bank došlo k paradoxní situaci, kdy na prémiích vyplatily mnohonásobně víc než vydělaly (Lidové noviny – Pavel Škopek : Americké banky i přes krizi dál rozhazují prémie – 1.8.2009).
Ve výčtu by bylo možno dlouho pokračovat, a to i příklady z Evropy. Nutně se nabízí otázka : Jak mají reagovat prostí občané třeba u nás, když jsou nyní mediálně masírováni, že se jim budou krátit sociální dávky a že se budou muset uskromnit, protože stát se dostal díky krizi do vysokého zadlužení ? Budou ochotni věřit, že krize jsou nevyhnutelné a že nikdo za nic nemůže ? A když tomu věřit nebudou, kde mají hledat jiné vysvětlení ?
Hlavní příčiny krize se tak stále více zamlžují, zdá se, že se vracíme do ideologického zajetí představ, že současný svět je nejlepší možný svět a že nic lepšího nelze vymyslet.
Svět financí samozřejmě nelze démonizovat. Peníze potřebujeme denně. Bez peněz a bez kapitálu není možný blahobyt. Peněžní hospodářství by však nemělo sloužit k tomu, aby obyčejný člověk byl využíván pro hry mocných finančních aktérů.
Připomeňme hlavní příčiny celosvětové krize :
1) Patří k nim především všeobecné přijetí a obhajování vlastního sobeckého prospěchu bez ohledu na jiné jako správné normy chování ve světě.
Člen bankovní rady měl samozřejmě pravdu, když napsal: „Kdo by nechtěl peníze?“ Ale to chce i zloděj, proto jde krást. Proč ho potom trestáme ? Chamtivost, prospěch
na úkor jiných nemůže být rozumnou devízou pro fungování společnosti. Dříve či později společnost ohrožuje. Současná krize je nejen finanční a ekonomická, ale i morální. Morálce ovšem dnešní člověk moc nevěří. Proto jsou nutná strukturální opatření pro respektování společně přijatých rozumných pravidel.
2) Takovým opatřením určitě není obhajoba bezbřehého a nekontrolovaného trhu. Bylo by to pokračování cesty, která vede k pravidelným novým katastrofám. Nositel Nobelovy ceny Paul Samuelson v rozhovoru pro naše noviny v lednu 2009 připomněl, jak naprosto chybná byla představa, že se tržní systém dokáže sám regulovat. „Tato ideologie převažující v několika uplynulých desetiletích nyní pozbyla platnosti“, konstatuje. Připomeňme pouze, že ona ideologie neplatila ani v minulosti.
I obhájci volného trhu regulovali trh – ovšem v zájmu svém. Ostatně regulace úrokových sazeb centrální bankou existovala vždy a byla i zastánci volného trhu respektována a oslavována, pokud byla v jejich prospěch.
3) Další závažnou příčinou a svým způsobem pokračujícím ohrožením ekonomiky je odloučení tvorby peněz od tvorby reálných hodnot. Peníze se dnes staly čistou abstrakcí. Lze je vytvořit tvorbou dluhu nebo nadhodnocením majetkových aktiv
bez vzniku nové hodnoty. Vzniká tak prostor pro finanční spekulace, které ohrožují stabilitu finančního systému.
Jestliže na každý dolar kolující v produktivním světovém hospodářství obíhá dvaceti- či padesátinásobně víc dolarů v hospodářství čistých financí, pak krize financí nepochybně zasáhne – a víme všichni, že také zasahuje – do reálného světa zboží a služeb.
Člen naší bankovní rady ve vpředu uváděném článku sice argumentuje, že krize nesnižuje reálnou hodnotu ekonomických zdrojů, což je pravda, ale to spíše potvrzuje, že v odtržení financí od reálné ekonomiky je něco nezdravého, a nemění nic na tom, že výkyvy ve světě financí mají na reálnou ekonomiku výrazný vliv.
Argument našeho bankéře, že krizi je třeba prostě vydržet a hlavně – cituji – že „jde o to, aby stát neprozíravou politikou nepotlačoval soukromou iniciativu a podnikání“, jen dokládá, že dle jeho představ jsou jakékoliv změny ve světě financí nesmyslem. Proč vlastně potom debatovat o řešení krize a svolávat k tomu odborníky a porady ? Vždyť dle něho je vše v pořádku a opět nás čekají zářné zítřky.
4) Vážným nebezpečím pro fungování ekonomiky zůstává falešná filozofie tzv. „shareholder value“. Jinými slovy, v této filozofii jde o snahu změnit zisk z akcií odpovídající řádnému podnikání na zisk maximálně možný, a to co nejdříve, třeba i na úkor dlouhodobé prosperity podniku. Manažeři podniku dostávají vysoké odměny třeba za to, že nějak prodali majetek podniku a tak vykázali zisk.
Růst efektivity už přestává být rozhodující. Opět cituji Samuelsona : „Platy ve společnostech založené na čtvrtletních příjmech místo na dlouhodobém růstu spolu
se zlatými padáky manažerů i v případě jejich neúspěchu, podkopávají produktivitu.“
Snahy takové nepřiměřené odměny snížit se dnes skutečně diskutují. Zda dojde
k realizaci těchto záměrů, to se teprve uvidí.
5) Současná krize je i krizí důvěry. Tím, že ceny se dnes řídí očekáváním a ne realitou, podřizuje se realita tomu, čemu trh uvěří. Známý finanční spekulant George Soros na to upozorňoval již před vypuknutím krize. (George Soros: Alchymie financí). Např. firma vytvoří o sobě před možnými investory velmi příznivý obraz a ti nabídnou za její akcie dvakrát či vícekrát více než by byla normální hodnota akcií. Tím může za získané peníze nakoupit další firmy a naplnit falešná očekávání svého růstu. Vystřízlivění investora se ukáže až později. Soros hovoří v této souvislosti o „super bublině“,
za níž budou muset vlády platit. Varování se ukázalo opodstatněným.
6) Konečně jestliže ekonomika zřetelně dlouhodobě funguje tak, že zhoršuje postavení chudší části společnosti, a vystavuje tuto část rizikům a spekulacím jiných, potom se jednoznačně vystavuje nebezpečí dalšího požáru, který může být horší než dosavadní krizové projevy.
Místo návratu do starých struktur a mechanismů finančního světa je víc než nutné podřídit globální finanční trhy účelným pravidlům. Ta by měla odpovídat společenským normám spravedlnosti a férovosti, vytvářet stabilitu peněžní sféry
před úroky a rizikovými operacemi. Jinými slovy nutno hledat cesty pro společné dobro, v němž opce pro chudé bude mít vzhledem k situaci ve světě své oprávněné místo. Starý požadavek křesťanské sociální etiky tak nabývá novou legitimaci.
Jeho význam právě letos zdůraznila nová sociální encyklika papeže Benedikta XVI. nazvaná „Caritas in Veritate“ (Láska v pravdě). Papež v ní reaguje v duchu křesťanské sociální etiky na současné aktuální problémy a zdůrazňuje nezbytnost radikálně nových přístupů, které současný svět naléhavě potřebuje.
V čem by měly tyto přístupy spočívat ?
Pokud jde přímo o finančnictví, papež je shrnuje zhruba do 5 bodů.
1. Celá ekonomika a celé finančnictví – nejen některé jeho oblasti – by se měly řídit
etickými měřítky a vytvářet tím přiměřené podmínky pro rozvoj člověka a národů.
Přitom je nezbytné uvádět v život finanční iniciativy s převládající humanitární
2. Celý finanční systém musí být zaměřen na podporu pravého rozvoje, v němž
produkce statků nemůže být v protikladu s požadavkem respektování společného
3. Finanční makléři musejí akceptovat etické základy pro svou činnost, nesmějí
zneužívat vysoce rozvinuté finanční instrumenty ke klamání spotřebitelů.
Čestný úmysl, průhlednost a současně hledání dobrých ekonomických výsledků
je vzájemně slučitelné, jak potvrzuje i řada současných zkušeností např. v oblasti
4. Je třeba využít a prohlubovat pozitivní zkušenosti nových finančních forem
určených k podpoře rozvojových projektů, které spojují regulační opatření
k ochraně slabších subjektů s podporou vlastní odpovědnosti střadatelů.
Papež zejména zdůrazňuje potřebu využití tzv. mikrofinancování, zvláště tam, kde
finanční problémy mohou dramaticky ohrožovat zranitelnější část obyvatel a kde je
třeba tuto část chránit před nebezpečím lichvy. Protože i v bohatých zemích vznikají
nové formy chudoby, mohou mikrofinance umožnit nové iniciativy ve prospěch
slabších vrstev už ve fázi, kdy lze zabránit jejich zbídačení.
5. Finančnictví potřebuje obnovu struktur a hledání nových způsobů jejich fungování,
aby se mohlo stát cíleným nástrojem lepší tvorby bohatství a nástrojem rozvoje.
Prostě volání po nové finanční architektuře je opět na pořadu dne.
Uvedl jsem stručný obsah čl. 65 encykliky, který se týká přímo finančnictví. Samozřejmě se finančnictví týkají i všechny ostatní články encykliky. Netýkají se a
z povahy věci se nemohou týkat konkrétních technických a organizačních opatření
pro řešení krize, protože to není v kompetenci církve.
Lze si jen přát, aby se na potřebných opatřeních svět shodl a aby nezůstala jen
v oblasti trvale se opakujících přání.
Přijetí sebelepších závěrů nepomůže, nenajde-li se ochota k jejich prosazení,
nebudou-li sami občané cítit potřebu se chovat tak, aby se v globálním světě dalo
lidsky důstojně žít.
Dovolte mi proto, abych k tomu z poslední encykliky připomenul aspoň ještě jednu důležitou myšlenku, která se týká nás všech, a to výzvu po změně vzorců chování,
po novém životním stylu, který by místo dosavadního hedonismu a konsumismu vedl k novému smýšlení, v hledání – jak říká papež – „pravdy, krásy, dobra a společenství s ostatními lidmi“ a který by tak ovlivnil i správné rozhodování, pokud jde o naši spotřebu, spoření a investice (čl. 51 encykliky).
Papež zdůrazňuje, že právě zde je významná a nenahraditelná úloha občanské společnosti, která může působit i na rozhodování politiků.
Protože i my, kteří se dnes zde scházíme, tvoříme občanskou společnost, je hledání cest a způsobů po ukazování nového životního stylu a jeho prosazování naléhavým úkolem i pro nás. Snažme se na to v tlaku všedního života nezapomenout.