Hnutí křesťan a práce, o.s.

Lubomír Mlčoch: Změna smýšlení a postojů- cesta k realizaci práva na práci.

1.      Je den sváteční-ne-děle, v etymologii toho slova máme my Češi nikoliv –jako jiné národy- Den Páně či Vzkříšení, ale den ne-práce. Práce je pro křesťana tak podstatná, že naše hnutí „Křesťan a práce“ ji má jako své návěští, jako klíčové slovo pro člověka. 1.máj, už od konce 19.století ve světě oslavovaný jako „svátek práce“, byl s velkým časovým odstupem i v církvi zasvěcen Sv.Josefu Dělníkovi, a kolem tohoto data se konají už 17 let výroční konference Papežské akademie sociálních věd zasvěcené dialogu mezi světem vědy a zastánci sociálního učení církve. 

 

2.      Práce je antropologickou konstantou člověka, pro křesťanství nejde sice o aktivitu, která sama sebou teprve učinila člověka člověkem- jak tvrdil Bedřich Engels /“Podíl práce na polidštění opice“/ a s ním celý historický materialismus- ale která má pro člověka tak podstatný význam, že v práci a prací se člověk stává víc člověkem. Jako „imago Dei“ obraz Boží je pracující člověk obrazem Tvůrce, a v práci má člověk svůj podíl na dotváření světa v Božím plánu, na tom, aby Království Boží bylo více mezi námi. Ale podle prvních stránek bible i Bůh po šesti dnech práce na Stvoření den sedmý odpočinul od práce. A tak naše česká ne-děle, den ne-práce má vlastně hluboký náboženský význam: teprve v perspektivě toho sedmého dne svátečního můžeme vidět, že to co jsme ve dnech pracovních učinili-  je dobré. Ale současně teprve Den Páně-Vzkříšení- dává našemu usilování na tomto světě ten jedině správný úběžník vidění, že totiž jen naší vlastní prací zde na zemi ráj nevybudujeme, že si s sebou do hrobu nic nevezmeme než lásku, a Bůh-Láska nám slíbil nové nebe a novou zemi.

3.      Práce je ovšem ve světě „po pádu“ také námahou, potem, odříkáním, obětí, a v ekonomii jako vědě o užitku – utility – má „záporné znaménku /“dis-utility of labour/. Přesto- i v tomto světě- zůstává práce tak hlubokou potřebou pro člověka, že bez práce se jeho osobnost člověka po čase rozpadá, ztrácí schopnost žít ve společnosti jako člověk, strádá tak až chátrá a upadá… Takoví jsme my lidé-nevíme co chceme: pracovat je nám mnohdy zatěžko, ale pokud práci ztratíme, a nedaří se nám ji dlouho znovu najít, zjišťujeme, že bez práce je to ještě daleko horší.

4.      Právo na práci se po zkušenostech s nezaměstnaností v různých dobách a s různou intenzitou, ale především v průmyslové společnosti kapitalismu, se dostalo na Listinu základních práv a svobod člověka, a v tomto bodě je ve shodě i s katolickou sociální naukou: člověk má mít tu možnost pracovat, ale je také morálně zavazován pracovat /Kdo nechce pracovat ať nejí- říká apoštol sv.Pavel- a to platí dnes jako před těmi skoro 2 tisíci let, kdy to bylo vysloveno. A přece- jaké rozdíly jsou v tom porozumění- „právu na práci“!. My Češi jsme zažili oba totalitní režimy, hnědý i rudý, a v obou nezaměstnanost nepředstavovala žádný vážný společenský problém. „Hitler nám dal práci“ říkali i po už prohrané válce s jakousi omluvou mnozí Němci, a někteří z nich se teprve potom dovídali o koncentračních a pracovních táborech s nápisem na vstupní branou „ARBEIT MACHT FREI“- práce osvobozuje! Ale otrocká práce člověka neosvobodila, pro toho často až smrt byla vysvobozením. Také vězni a otroci v pracovních táborech komunismu mohli sotva ze srdce zpívat o „práci matce pokroku“- vždyť sami byli tou armádou otroků, o níž jsme my starší také zpívávali v „Písni práce“. Nezaměs­tnanost je tedy „Achillovou patou“ svobodné, otevřené společnosti, a teprve tady vyvstávají jemnější rozdíly v chápání práva na práci v ekonomii jako vědě a v katolické sociální nauce jako „teologii pozemských skutečností“. 

5.      Náš dnešní host z nejstarší evropské /a tedy i světové/ univerzity v Bologni, Prof. Stefano Zamagni byl před 18 lety- na konferenci ve Fribourgu „Etika, ekonomie a rozvoj- učení biskupů pěti kontinentů“ pověřen referátem za kontinent „Evropa“, a jako ústřední problém toho našeho kontinentu si už tehdy zvolil nezaměstnanost. Jako profesionální teoretický ekonom, a jako významný protagonista soudobé katolické sociální nauky, se Stefano v tom roce 1993 pokusil obě perspektivy smířit. Pro mnohé ekonomy „hlavního proudu“ je nezaměstnanost třeba i sociálním zlem, ale zlem, s nímž je třeba se ve svobodné tržní ekonomice smířit, tedy že je jakousi nezbytnou cenou za to, že žijeme ve svobodné společnosti. Odtud potom pojmy jako „přirozená míra nezaměstnanosti“, „cyklická nezaměstnanost“, „strukturální nezaměstnanost“- jimž se nejde vyhnout./Jsou ovšem i jiní ekonomové, kteří v nezaměstnanosti vidí i společenské dobro- hrozbu „vyhození na dlažbu“ jako nástroj disciplinování zaměstnanců/. Prof.Zamagni otázku postavil docela jinak: řekl tehdy- volně interpretuji: Nikdo neprokázal, že při vhodně nastavených institucích, vhodně zvolených hospodářských politikách, a při změně smýšlení a postojů všech zúčastněných aktérů by nešlo- i ve svobodné společnosti- dosáhnout plné nezaměstnanosti. A takový cíl snažení zde formuloval jako „výzvu“ pro teoretické ekonomy, plně konsistentně s katolickou sociální naukou, která je „ideálním nárokem /Boha/ na člověka: i na teoretického ekonoma. Ale ovšem i ideálním nárokem na všechny zúčastněné sociální, politické a ekonomické aktéry.        

5        Mé dnešní nedělní zamyšlení si z této výzvy prof.Zamagniho volí až ten třetí okruh předpokladů plné zaměstnanosti- či realizace práva na práci „v praxi“- tedy tu změnu smýšlení a postojů. Ekonom profesí má tendenci takovou úvahu odmítnout- zabývá se jen „odhalenými preferencemi“ /revealed preferences/ lidí, ekonomie se podle něj nezabývá „vychováváním lidí“- bere je „takové jací jsou“. Od toho už je pak jen krůček ke tvrzení, že právo na práci je jen „zbožným přáním“, „jetřebismem“ katolické sociální nauky. Tento postoj ovšem příliš neobstojí- ekonomie- ekonomika-totiž nás lidi „vychovává“ dnes a denně- tím, jak „funguje“, bohužel až příliš často jde o „výchovu“ jen v uvozovkách- tam kde nás svádí, manipuluje, podvádí…Na druhé straně oblast smýšlení a postojů – a zejména jejich změn- je typická pro nedělní homilie a kázání: vždyť nejde o nic méně než o „obrácení“, konverzi, to oč prosíme Pána v modlitbě „přetvoř naše srdce podle srdce tvého“.

6        Z argumentace prof.Zamagniho ovšem-dle mého názoru- plyne i obrácená implikace: všechny tři okruhy předběžných podmínek pro plnou zaměstnanost- tedy „instituce“, „politiky“ i „postoje a smýšlení“ tvoří -jako celek- „conditio sine qua non“. A ekonomie „jako věda“ pak může „mít pravdu“: Tedy bez změny našich srdcí- a bez změny smýšlení všech zúčastněných- jen samotnými „institucemi“ a „pravidly“ hospodářských a sociálních politik- nelze nezaměstnanost vymýtit. Naše polistopadová zkušenost však jde ještě dále: ukazuje, že i „instituce“-tedy zákony, jež ustavuje zákonodárná moc politická, a „pravidla“ politik- jež formuluje a provádí výkonná moc politická- jsou hluboce ovlivněny „smýšlením“ a „postoji“ našich poslanců a ministrů, jejich „vnitřním modelem světa“, a stále více je zjevné, že bez „obrácení“ jejich srdcí, se ani ve sféře institucí a politik nelze dočkat směřování ke společnému dobru, jehož je otázka sociální, a s ní i otázka pracovních příležitostí a zaměstnanosti, neoddělitelnou součástí.

7        Avšak pozor: aktéři plné zaměstnanosti se neomezují jen na „politiky“, jde také- mnohdy i v míře důležitější- o „zaměstnavatele“ a „zaměstnance“, a o jejich zájmová sdružení /svaz průmyslu, odbory, komory…/. U všech těchto „hráčů“ na trzích pozdního kapitalismu kriticky záleží na „postojích a smýšleních“. A co více: v dnešní velice propojené globální ekonomice, je nutno brát v potaz i to, že každé ekonomické rozhodnutí má svůj morální rozměr nejen "„zde a nyní“, ale často i na druhé straně zeměkoule, a na celá léta, ba i nevratně. Nějaké dva roky po Fribourgu vydalo mezinárodní sdružení křesťanských manažerů a podnikatelů se sídlem v Bruselu UNIAPAC –jako výsledek práce ustavené komise „Práce a zaměstnanost“ dokument o navrhované akci podnikatelů proti nezaměstnanosti: 1 cíl: Snížení nezaměstnanosti, 10 směrů jak k tomu cíli dojít, a 100 příkladů a idejí …Bohužel: po těch 15 letech zůstává problém před námi: nezaměstnaost je v EU zhruba stejná jako tehdy, i přes změny institucí a pokusy politik vlád i komisí EU. Řešení totiž naráží na malou ochotu ke změně smýšlení a postojů.

8        Začnu jedním příkladem ze „světa práce“: stávka „za zvýšení mezd“ v rozporu s podmínkami, jež formuluje – sice obecně, ale přísně – sociální nauka církve, může mít za následek nejen neúspěch ve mzdových požadavcích, ale dokonce zánik samotného podniku, ba celého odvětví, i s jeho pracovními příležitostmi. Pak je nejen morálně sporná, ale také kontraproduktivní. A co více: postoje a smýšlení zaměstnanců /a odborářů/- těch co práci mají- mohou být poznamenány také nedostatkem solidarity s těmi, jimž se práci nedaří získat /při dané mzdové hladině/. Na druhé straně- jako jakási útěcha pro ty, kdy by měli oči k vidění a uši k slyšení, pak-jako nezamýšlený důsledek- může být vzrůst pracovních příležitostí pro naše bratry na jiných kontinentech, pro ty, jejichž životní úroveň je jen zlomkem té naší…

9        Podnikatel-zaměstnavatel- je – má být- z definice ten, kdo tvoří věci nové, jako tvůrce, inovátor, organizátor, koordinátor- a jako ten kdo vytváří pracovní příležitosti. Jeho role je svým způsobem klíčová v dnešním světě, a může-má být-také velice záslužná. Podmínkou ale je „pořádek v systému hodnot“, v nichž je zisk naprosto nezbytným indikátorem zdravého podnikání, ale v nichž nesmi nikdy dominovat nad vším ostatním. Ani nad „pracovními místy“, za nimiž jsou konkrétní lidé, zaměstnanci. To byla právě perspektiva UNIAPACu: propouštění mělo být až tím skutečně posledním krokem-po vyčerpání všech navrhovaných cest k udržení pracovních míst. Podnikatelé v tom dokumentu byli vyzýváni a zavazováni k rozvojovým strategiím, jejichž cílem by bylo vytváření nových pracovních míst- a cash flow a zisk prostředkem k dosažení tohoto cíle. Křesťanští podnikatelé se ukázali už být – sice tvořivou- ale jen menšinou. Došlo k „rozvodu mezi prací a kapitálem /Norbert Blüm zde na Velehradě/. Dnes panuje téměř všeobecně rozšířená obava, že pozdní kapitalismus /už/ není s to, vytvářet dostatek pracovních příležitostí, alespoň ne v těch zemích, v nichž s kdysi zrodil. Tak je např.prof.Milan Zelený /Fordham University-New York- Baťova univerzita Zlín/ přesvědčen, že v USA pracovní místa nejsou a už nebudou /v tom prý je hlavní neúspěch prezidenta Obamy/. V poslední době z toho vyvodil, že s globalizací kapitalismu je konec- dospěl už tak daleko, že dál jít nemůže: a má se prý vrátit do národních kolejí a rámců. To mi nepřijde realistické, ani konsistentní.

10    Prof.Zelený je přitom autorem stati o systému řízení Baťových podniků za světové krize v 30.letech, a v tom „pružném přístupu“ vidí i recept pro krizi dnešní. Ta „pružnost“ však neznamenala tehdy nic víc a nic méně než hlubokou změnu v postojích a smýšlení lidí: zaměstnavatele a jeho zaměstnanců. Tato změna byla umožněna vzájemnou důvěrou, respektem mezi podnikatelem a jeho zaměstnanci. „Nabídka“ na snížení mezd na polovinu, a její „přijetí“ pro čas krize byla unikátním řešením. Paternalismus Baťových závodů spočíval na docela jiné motivaci a vztazích mezi majitelem rodinného podniku, který má pokoru a autoritu jen „prvního zaměstnance“, a řadovými zaměstnanci, na něž zaměstnavatel naopak vznáší ideální nárok, aby se každý z nich stal podnikatelem na svém pracovním místě. A pak může podnik dávat garanci nejen na udržení, ale i na růst pracovních míst.              

11    Existuje řada dalších nadějných přístupů, jejichž podstatou je právě změna smýšlení a postojů. Zmíním jen ty hlavní: paternalistický koncept korporace Japonského typu /“feudální kapitalismus“? /, americký systém ESOP se zkušeností převzetí zkrachovalých podniků zaměstnanci zákony regulovaný už od poloviny 70.let, argentinský právně neregulovaná ad hoc řešení „sine patron“/. Křesťanským smýšlením a postojům je nejbližší myšlenka „ekonomie společenství“ Hnutí Fokolare, jež letos slaví 20.výročí. Zde přítomný Prof.Zamagni inicioval udělení čestného doktorátu v oboru ekonomie zakladatelce Focolare, dnes již zesnulé Kláře Lubichové na jeho Boloňské univerzitě. Změna „smýšlení a postojů“ se dostává do centra pozornosti i univerzitních profesorů ekonomie, zejména v italské škole: tam se zrodila myšlenka, že jedině systém, který se zajímá i o dobra vztahů mezi lidmi /relational goods/ – a nejen dobra individuální materiální spotřeby „goods“- nuže, jen takový systém má šanci pohnout i s balvanem nezaměstnanosti na krku pozdního kapitalismu.