Změny ve světě vyžadují změnit navyklé přístupy a hledat nová účinná řešení. V čem by měl spočívat?
I. Změny ve světě přinášejí nová nebezpečí
V letech, kdy jsme u nás tzv. usilovně budovali socialismus, prožívaly vyspělé průmyslové země období označované později jako zlatý věk kapitalismu. Vyznačovalo se poměrně výrazným ekonomickým růstem při určitém solidním systému sociálních a profesních jistot. Mimo vyspělou část světa zůstávala však v řadě zemí oblast bídy vysoká. Optimisté utěšovali, že to ekonomický růst napraví. Pád berlínské zdi přinesl dle tehdy převládajícího mínění definitivní vítězství kapitalismu a někteří teoretikové psali dokonce o konci historie v tom smyslu, že už nic nového není třeba vymýšlet.
Samozřejmě se mýlili. Zlatý věk kapitalismu skončil a současný kapitalismus se od období zlatého věku dost výrazně liší. Oblast bídy však zůstává ve světě stále hrozivá a fungování současné ekonomiky dokonce propast mezi bídou a bohatstvím dále prohlubuje, a to i ve vyspělých zemích. Majetkové rozdíly rostou také u nás, i když čteme v novinách, že se máme tak, jak jsme se nikdy neměli.
Mají-li se hledat účinná řešení, je nezbytné uvědomit si, v čem spočívají změny, jimiž svět prochází.
Éra průmyslové společnosti skončila
Pro kapitalismus minulého století byla tvůrcem bohatství a nových pracovních míst především zpracovatelská výroba. Byla to éra průmyslové společnosti, kterou dle sociologa Zikmunda Baumana charakterizovaly velké tovární budovy, těžké stroje a masivní pracovní síla. Kapitál a pracovníci byli vázáni k jednomu místu a byli na sobě závislí. Bauman označuje tuto éru jako těžkou modernost či těžký kapitalismus a připomíná: „Námezdní síly byly závislé na kapitálu kvůli svému živobytí; kapitál byl závislý na námezdních silách kvůli své reprodukci a dalšímu růstu. Místo jejich společného setkání mělo pevnou adresu; ani jeden se nemohl jen tak přemístit jinam – oba partnery izolovaly a udržovaly ve společném vězení masivní zdi továrny. Kapitál a dělníci byli spojeni v dobrém i ve zlém, v nouzi i v bohatství, tak říkajíc dokud je smrt nerozdělí. Továrna byla jejich společným životním prostředím – bojištěm vzájemné zákopové vlky a zároveň i přirozeným domovem jejich nadějí a smutku“.1)
Byla to éra dlouhodobosti, ale i relativních jistot, éra síly odborů chránících zájmy pracovníků s většími či menšími úspěchy. Éra sociálního státu, který měl zajišťovat únosnou rovnováhu mezi oběma stranami.
Těžký kapitalismus dosáhl zlatého věku v určité části světa. Neodstranil bídu ve velké části ostatního světa. Jeho éra postupně končí.
Nový kapitalismus globální společnosti
Nastupuje, respektive už nastoupila nová éra, v níž výrazně vystupuje několik charakteristik. Především se podle Zikmunda Baumana vyznačuje přechodem od těžkého k lehkému kapitalismu.2)
Co to znamená? Kapitál už není omezen hranicemi továrny. Moderní informační a komunikační technologie umožňují překlenout bariéry vzdáleností a propojit celý svět. Hovoří se o globalizaci, která dnes zahrnuje všechny aspekty lidského života. Díky ní se dnes kapitál může pohybovat z místa na místo po celém světě „pouhým stiskem jedné klávesy na osobním počítači“ a „může okamžitě přesouvat finanční aktiva tam, kde mohou přinést nejvyšší výnosy“3)
Kapitál se osvobodil i od závislosti na pracovní síle. Může dnes jít tam, kde se mu nabízí pracovní síla co nejvýhodněji – a také této možnosti maximálně využívá.
Naproti tomu zůstává závislost pracovní síly na kapitálu. Je dokonce podstatně větší než dříve, protože domáhat se nějakých lepších pracovních podmínek znamená často pro zaměstnance ztrátu pracovních možností vůbec.
S tím souvisí i konec éry dlouhodobosti příznačné pro těžký kapitalismus minulé éry. Hlavní složkou probíhajících změn je krátkodobost. Říká se tomu flexibilita a charakterizuje ji nástup éry práce „na krátkodobé, otevřené nebo vůbec žádné smlouvy, éra pracovních míst bez zabudování jakékoliv jistoty“?4)
Je to fakticky nástup nejistoty v pracovních vztazích, který na druhé straně do značné míry paralyzuje možnost konfliktů za zlepšení pracovních podmínek.
Kapitál se dnes konfliktům spíše vyhýbá. Už to nemá zapotřebí. Hrozí-li nějaké riziko, raději se přesune jinam a je po konfliktu. Síla odborů za této situace viditelně slábne.
V mladoboleslavské automobilce patřící Volkswagenu bylo sice na rok 2005 ještě kolektivně vybojováno zvýšení mezd, je však otázka, jak dlouho taková možnost potrvá.
Roste moc nadnárodních společností
Přestává také fungovat stará tovární organizace založená na tovární disciplíně a zaměřená na výrobu. Moderní podnik je zaměřen ne na výrobu, ale na výrobek a na dobývání trhu, které „se již neuskutečňuje vytvořením disciplíny, ale získáním kontroly, fixací toků“.5)
Protože dnešní svět zásadně ovlivňuje jeden trh – globální, mohou trh dobývat a kontrolovat jen „velké, nejlépe nadnárodní společnosti“6)
Ty dnes také mají dominantní postavení ve světě. Největší z nich jsou přítomny prakticky v každé zemi světa, bojují mezi sebou, zeštíhlují svou strukturu nebo se zase spojují pro získání dokonalejší kontroly a tím vyššího zisku. Jejich ekonomická síla je taková, že politika států i mezinárodních organizací se podřizuje jejich zájmům. Hovoří se dnes dokonce o dvojí moci – formální moci státu a skutečné moci nadnárodních společností, které se stát nutně podřizuje, protože nadnárodní společnosti ovlivňují zaměstnanost i ekonomický růst.
Pod tímto zorným úhlem se státy pochopitelně předhánějí ve výhodách, které společnostem poskytují, aby je získaly pro umístění jejich pobočky na svém území.
U nás jejich vstup nepochybně také významně podpořil růst ekonomiky i růst naší životní úrovně. Tato výhoda ovšem potrvá jen do doby, dokud to bude pro kapitál příhodné. Mzdový nárůst, k němuž dochází a který vítáme, vyvolává už dnes obavy, že kapitál dříve či později odejde za levnější pracovní silou do méně vyvinutých zemí, které už netrpělivě čekají.
Z hlediska relací mezi bohatstvím a chudobou přináší ovšem tento trend celkově další prohlubování majetkových rozdílů. Továrny ve vyspělejších zemích se zavírají a získat tam jinou práci je často složité. V zemích, kam podniky přesunují své kapacity, sice zaměstnanost roste, nová pracovní místa však ani plně nenahrazují pracovní místa rušená ve vyspělých zemích.
Např. dle průzkumu, který uveřejnil berlínský „Tagesspiegel“, zdvojnásobilo v loňském roce 30 největších německých podniků své zisky na 35,7 miliard EUR a zrušilo přitom v Německu 20 tisíc pracovních míst. Nových pracovních míst mimo Německo však vytvořilo jen 17 000.
Nástup společnosti znalostí
Rozsáhlý přesun zpracovatelské výroby do zemí s levnější pracovní silou je motivován nejen „čekáním vyšších zisků“, ale i předpokladem, že v původních mateřských zemích bude možno dosáhnout dalšího zvýšení životní úrovně přechodem na tzv. společnost znalostí.
Co to znamená? Vědeckotechnický pokrok dnes snižuje potřebu manuální práce, nekvalifikovaní dělníci ve zpracovatelské výrobě už nejsou určující společenskou a politickou silou. Rozhodujícím výrobním prostředkem se dnes stávají lidské znalosti. Pracovníci, kteří je vlastní, znalostní pracovníci, poskytují svými znalostmi kapitál ve stejné míře jako poskytovatelé finančních prostředků.7)
Za znalostní se považují jednak pracovníci s rozsáhlými teoretickými znalostmi a vzděláním (inženýři, lékaři, učitelé, právníci), jednak tzv. znalostní technologové. Jsou to lidé, kteří stráví více času manuální než intelektuální prací, ale jejich pracovní činnost se opírá o významný objem teoretických znalostí. Patří k nim např. výrobní technologové, zdravotní sestry, rentgenoví laboranti, sociální pracovníci apod.
Dle P. F. Druckera tvoří v USA znalostní pracovníci již třetinu pracovních sil a na jednoho továrního dělníka připadají dva znalostní pracovníci.8) Drucker očekává, že „v prů-běhu dvou až tří desetiletí se znalostní technologové stanou převládající skupinou pracovních sil ve všech vyspělých zemích a budou mít stejné postavení, jaké zastávali odborově organizovaní dělníci na vrcholu své moci v padesátých a šedesátých letech 20. století.9)
Představa, že nekvalifikovaná manuální práce bude přesunuta do méně vyspělých zemí a v mateřských zemích zůstane převážně dobře placená práce vyžadující vyšší kvalifikaci, zjevně neuvažuje s tím, že majetkové rozdíly mezi bohatstvím a chudobou ve světě se tím nutně dále zostří a nedomýšlí vážné problémy, které to může přinést i vyspělým zemím, jak bude dále upozorněno.
Trvá nebezpečí finančních otřesů
Výrazným znakem současného kapitalismu je odtržení tvorby peněz od tvorby reálných hodnot. Bylo umožněno opuštěním tzv. zlatého standardu, dohodnutého v roce 1944 na konferenci v Bretton Wood. Dle něho mohla každá zúčastněná vláda vyměnit na požádání svoji měnu za americké dolary ve stanoveném kurzu a americká vláda se zase zavázala vyměnit dolary za zlato v kurzu 35 dolarů za unci.
V roce 1971 americký prezident Nixon zrušil povinnost výměny dolarů za zlato, protože Spojené státy už nebyly schopny krýt zvýšenou potřebu dolarů svým zlatem.
Od té doby přestaly být peníze vázány na jakoukoliv reálnou hodnotu a staly se čistou abstrakcí. Lze je vytvořit tvorbou dluhu nebo nadhodnocením majetkových aktiv bez vzniku nové hodnoty.
Dle odhadu z roku 1995 obíhalo na každý jeden dolar kolující v produktivním světovém hospodářství 20 – 50 dolarů v hospodářství čistých financí.10)
Otevřel se prostor pro finanční spekulace, které přinášejí ovzduší nejistoty a ohrožují stabilitu finančního systému. Spekulace mohou ohrožovat i produktivní investice, které jsou rozhodující pro růst celkového bohatství společnosti. Mohou vyvolat takové cenové výkyvy, jimž bude obtížné odolat, případně jimž může odolat jen kapitálově silný subjekt.
Finanční krize a otřesy, jimiž finanční trhy procházejí a které mají reálný negativní dopad na životní úroveň obyvatelstva, signalizují potřebu nových přístupů a změn v této oblasti.
Akcie pro okamžitý zisk
Významnou úlohu ve světě akcií sehrává „filosofie“ akciového investování prostřednictvím finančních institucí – fondů tak, aby se dosáhlo co nejvyššího a nejrychlejšího zisku i za cenu, že se tím ohrozí dlouhodobá výkonnost firmy, kam se akcie vkládají.
Obecně potřebná možnost, aby i drobní vkladatelé se mohli stát kapitalisty, mít prostřednictvím fondů podíl na výnosech z akcií a zlepšovat si tak svou finanční situaci, může být při takových přístupech kontraproduktivní a může dokonce ohrozit existenci prosperujícího podniku, v němž třeba má drobný akcionář slušné zaměstnání, o které právě díky požadavkům fondu na vysoké zisky může přijít.
Tvrdí se, že právě proto dnes dostávají špičkoví manažeři miliónové odměny, aby bylo zaručeno, že budou klást na první místo krátkodobé zájmy akcionářů a nebudou váhat před propouštěním zaměstnanců či před vyžadováním nejrychlejších zisků ke škodě firmy. Jinak hrozí propouštění i jim. „Nepatrný“ rozdíl je v tom, že i v případě propuštění dostanou tučnou odměnu. Zpráva, která byla nedávno publikována i v našem tisku a dle níž ředitel obchodního řetězce Carrefour Daniel Bernard byl odvolán z funkce, protože se mu nepodařilo postavení Carrefouru vylepšit, vzbudila zájem tisku ne proto, že Bernard musel odejít, ale proto, že za nucený odchod dostal odstupné 38,8 miliónů EUR (1,16 miliardy korun). Kdyby nebyl propuštěn, jistě by si přišel na ještě větší peníze.
Strach z prohry v konkurenčním boji proto ovlivňuje chování manažerů. Jak upozorňuje Zikmund Bauman,11) jednají tak, aby zůstali ve hře, růst efektivity už přestává být rozhodující. A to není dobrá zpráva pro občany.
Podpora akciového investování by ovšem mohla být prospěšná a mohla by pomoci dokonce ke zlepšení postavení chudší části obyvatelstva. Vyžadovalo by to ovšem minimálně změnit daňové nástroje tak, aby se zvýhodnila dlouhodobá držba akcií, a aby se spekulativní operace staly méně výnosnými. Pomohla by např. i propagace investování do tzv. etických fondů, které spekulativní operace vůbec neakceptují.
Předpokládá to ovšem zásadní změnu současného životního stylu, v němž obecně akceptovanou normou chování je starost o vlastní prospěch bez ohledu na druhé, na životní styl, v němž se prosazuje naopak ohled k druhému a snaha o společné dobro a to platí i pro kapitálové fondy.
Je taková změna vůbec možná? Pokud ano, jak? Nad touto otázkou se pokusíme zamyslet v další části tohoto příspěvku.
Globalizace neurychlila ekonomický růst
Předtím si však odpovězme na otázku, zda přes růst nerovností neumožňuje globalizace přece jen rychlejší ekonomický růst. který by mohl dávat naději do budoucna.
V roce 2004 byla v Ženevě představena veřejnosti rozsáhlá zpráva s názvem: „Spravedlivá globalizace: tvorba příležitostí pro všechny“. Pracoval na ní dva roky tým 26 špičkových odborníků z celého světa pod záštitou Mezinárodní organizace práce.
Zpráva konstatuje, že globalizace přes svůj obrovský potenciál vede k dalším nerovnostem jak mezi zeměmi, tak uvnitř některých zemí samotných. A co je neméně zajímavé: globalizace nezrychlila ani celosvětový hospodářský růst. Od roku 1990 rostl globální HDP pomaleji než v předchozích dekádách. Globální vládnutí se ocitá v krizi a je nutné nově promyslet stávající politiky a architekturu nadnárodních institucí.12)
V souvislosti s probíhajícími změnami všimněme si ještě dvou problémů, které mají nepochybný dopad na fungování současné ekonomiky.
Jak lze zlikvidovat prosperující firmu
Tím prvním je neexistence pravidel, které by dovedly zabránit tzv. nepřátelskému převzetí prosperujících firem spekulanty.
To je jedna z nejnebezpečnějších forem aktivit, protože je zaměřena na firmy, které investují do budoucnosti, plní své závazky a snaží se dbát i o pracovní podmínky lidí. Nepřátelské převzetí likviduje právě zdravé a perspektivní prvky kapitalismu.
V publikace Davida Kortena: „Keď korporácie vládnu svetu“ se tato aktivita označuje jako kanibalismus obchodních společností a popisuje se zhruba takto:
Pokud manažeři solidně prosperující firmy nejsou ochotni poskytovat neúměrné zisky na úkor hospodaření firmy, je finanční systém ochoten poskytnout půjčku spekulantovi, aby neposlušnou firmu vydrancoval. K tomu účelu založí spekulant novou firmu financovanou z poskytnuté půjčky. Za zapůjčené peníze v tichosti nakoupí akcie firmy, kterou chce převzít, a to až do maxima povoleného zákonem. Potom na představenstvu firmy, kterou chce převzít, předloží žádost o koupi zbylých akcií za cenu vyšší než je trhová, ale nižší než je její skutečná hodnota.
Podaří-li se mu to, pohltí koupenou společnost a převede na ni dluh vzniklý při koupi. Jinak řečeno koupí firmu ze její vlastní aktiva, která se použijí na krytí půjčky k nákupu.
Tím se sice výrazně zvýší zadluženost koupené firmy, ale nový management může snížit rezervy hotovosti a penzijní fondy, prodat lukrativní části firmy, snížit mzdy, přestěhovat výrobní kapacity do zahraničí, omezit náklady na údržbu a výzkum apod., prostě zvýšit nejrůznějšími formami krátkodobé zisky na úkor dlouhodobé existence firmy. Dosáhne tak zaplacení dluhu a začne vykazovat rychlý růst zisku prodejem aktiv a přesměrováním peněz, které místo na platbu úroků jdou do zisku.
Firmu potom znovu prodá na veřejné burze, samozřejmě za slušnou cenu. A ještě se pochlubí, že „zvýšil ekonomickou efektivnost“.13)
Jako příklad lze uvést svého času jednu z nezdatnějších dřevozpracujících společností v USA Pacific Lumber Co.
Spekulant Charles Hurwik, který ji násilně převzal, po získání kontroly nad firmou okamžitě zdvojnásobil těžbu tisíciletých stromů, v roce 1990 vytěžil uprostřed lesa Headwaters dva a půl kilometru široký koridor, potom vydrancoval 55 miliónů dolarů z 93 miliónového penzijního fondu společnosti a zbylých 38 miliónů investoval do anuit společnosti, která nepřátelské převzetí financovala.14) K tomu snad jen poznámka: Při tzv. nepřátelském převzetí obchodních společností bylo v roce 1991 dokumentováno téměř 2 000 případů, kdy noví vlastníci doslova ukradli celkem 21 miliard dolarů z penzijních účtů společností na splacení svých dluhů se zdůvodněním, že šlo o „nadbytečné“ financování.15)
Tyto přístupy dávají už předem odpověď na základní otázku, která může být položena v další části: Proč firmy, které volí efektivní a celospolečensky spravedlivé přístupy, se jen obtížně mohou dnes prosadit?
Odpověď zní: Proto, že jim v tom silnější hráči zabrání. Zda to má něco společného s tolik opěvovaným trhem, nechť posoudí každý sám.
Snad klasickým je už dnes případ světově známé oděvní firmy Levi Strauss. Tato firma se dokonce dostala v roce 1984 do seznamu sta nejlepších firem Ameriky, které poskytují svým pracovníkům nejlepší podmínky. Výsledky firmy potvrzovaly, že sociální odpovědnost a etický přístup se v podnikání vyplácí.
A přece, v roce 1985 si Bob Haas, výkonný ředitel a člen rodiny Levi Strauss musel půjčit 9,6 miliard dolarů a koupit pomocí nich vlastní společnost, aby zabránil nákupu spekulantům zvenku. Tím, že se 94 % akcií dostalo do rukou rodiny Haasových, vyhnula se rodina nebezpečí násilného převzetí a mohla pokračovat v rozumné sociální politice.
Ani ona se však v 80. letech nemohla vyhnout uzavření 58 amerických závodů a propuštění 10 400 pracovníků. Kdyby dle Haase brala při rozhodování v úvahu jen ekonomická hlediska, musela by ve Spojených státech zavřít všechny své závody a přestěhovat výrobu za moře.16)
Hrozí dolarová bomba
Dalším problémem je hrozba tzv. dolarové bomby. Přesun výroby do zemí s levnější pracovní silou přináší sice vyšší zisky, ale může vyvolat vážné otřesy, které dnes dokonce hrozí v nejvyspělejší kapitalistické zemi, ve Spojených státech. Díky přesunu své výroby do ciziny staly se totiž USA největší dlužnickou zemí světa. Musejí zboží chybějící z vlastní výroby, kterou přesunuly do ciziny, dovážet. Jejich dovoz vysoce převyšuje vývoz. Za dovoz ovšem musejí platit. Jejich ekonomika potřebuje denně 1,8 miliard dolarů zahraničního kapitálu, aby udržela současnou spotřební úroveň svých obyvatel.
Na rozdíl od ostatních zemí mají sice USA výhodu, že se mohou zadlužovat ve vlastní měně v dolarech a nemusejí se obávat měnových kursů. Jejich zahraniční dluh činil v roce 2004 už 3,2 biliónu dolarů a roční nové zadlužení představuje dalších 400 miliard dolarů.
Zatím je vysoké zadlužení financováno ze zahraničí. Místo neviditelné ruky trhu zasáhla viditelná ruka východoasijských zemí, především Číny. Jsme u nového paradoxu: Největší komunistická země světa je dnes největším věřitelem nejsilnější kapitalistické země světa a Spojené státy jsou jí doslova vydány na milost a nemilost.
Zatím má Čína zájem udržet dosavadní stav, aby mohla exportovat do USA své levné zboží. Dokonce ovlivňuje v pokračování dosavadní politiky vlády dalších východoasijských zemí od Japonska až po Malajsii, které rovněž vložily miliardy do amerických cenných papírů.
Jak dlouho však tento stav potrvá, si nikdo netroufá odhadnout. Řešení je možné ve společných akcích čínské, japonské, evropské, americké vlády, příp. dalších východoasijských vlád. Zatím však k tomu není mnoho chuti. A dolarová bomba může kdykoliv vybuchnout, třeba jen tím, že růst čínské ekonomiky bude ohrožen řadou chybných investic a Peking si nebude moci více dovolit drahé dolarové nákupy.
Následky si zatím nikdo nedovede představit. V článku „Dolarová bomba“ otištěná v časopise Tagesspiegel Berlin 4.11.2004 referujícím o konferenci finančních ministrů a bankéřů k ohrožení světového měnového systému, o který se podaná informace opírá, nabízí expert na východoasijské finanční trhy Jesper Koll nepříliš optimistickou předpověď: Vždy když se v Asii pořádaly olympijské hry, došlo dva roky předtím v pořadatelské zemi ke krachu. Příštím hostitelem olympijských her je Čína v roce 2009…17)
Samozřejmě olympijské hry neovlivní finanční problémy. O možném nebezpečí a ohrožení finančních systému však lze sotva pochybovat.
II. Hledat alternativy je nezbytné
Současný způsob fungování ekonomiky nevytváří tedy jen rostoucí propast mezi bídou
a bohatstvím, ale přináší řadu nebezpečí i pro bohatší část světa – nebezpečí, která mohou ohrozit samu existenci světového hospodářství. Heslo „Po nás potopa“ je sice dnes stále více akceptovanou životní filosofií, nedává však odpověď na otázku, co dělat, až potopa přijde a my ještě budeme na světě. Státní bankrot v roce 2002 v Argentině, která patřila nepříliš dávno k bohatším zemím světa, finanční krize opakovaně přinášející výrazné snížení životní úrovně v různých částech naší planety připomínají, že nebezpečí jsou zcela reálná.
Existují cesty, jak jim zabránit? Existují možnosti, jak zmírnit rostoucí propast mezi bídou a bohatstvím ve světě?
Lze změnit kapitalismus v rámci kapitalismu?
Francouzský profesor Jean-Yves Calvez argumentuje ve své knize „Změnit kapitalismus“, že to možné je. Uvádí dvojí cestu:
Ta první může být založena na naději, že mocní tohoto světa se dohodnou na respektování etiky a na větší starosti o společné dobro. Tato cesta byla nastoupena po druhé světové válce po trpkých zkušenostech s nacismem a ze strachu před komunismem. Přinesla éru označovanou jako „třicet šťastných let“ západního kapitalismu. Dnes se jeví jako nereálná.
Druhá cesta navrhovaná Calvezem, které bychom měli věnovat i my pozornost, je založena na podpoře občanské společnosti s širokým rozšířením kapitálového vlastnictví, s prosazováním nových účinných způsobů jeho kontroly a s rehabilitací základních lidských hodnost s ohledem na společné dobro.18)
K této alternativě uveďme příklady řešení, která již ve světě existují, která pomáhají ke zmírnění propasti mezi bídou a bohatstvím a která jsou dokonce i pro kapitál velmi významná, má-li se opírat o nastupující společnost znalostí.
Bez zájmu zainteresovaných subjektů nemůže podnik úspěšně fungovat
K takovým řešením patří především podpora ekonomiky stakeholderů.
Kdo jsou stakeholdeři? Americký profesor Joseph Stiglitz, nositel Nobelovy ceny a bývalý hlavní ekonom světové banky označuje za stakeholdery subjekty, které mají dlouhodobé ekonomické vazby k danému podniku, mají značný zájem o podnik a o přístup k účasti na jeho řízení. Prof. Stiglitz považoval a považuje privatizaci pomocí stakeholderů za nejvhodnější současnou podobu privatizace.19)
Jinými slovy, podíl na činnosti a výsledcích podniku, tedy i na zisku a kapitálu, by měl být umožněn zaměstnancům, dále odborníkům, kteří poskytují odborné služby, důchodcům, jejichž zkušenosti podnik využívá, a dokonce dle okolnosti i obcím, kde jsou pro to podmínky.
Participace zaměstnanců a dalších subjektů dlouhodobě zainteresovaných na činnosti podniku existuje již ve světě v různých formách a osvědčuje se. Nejde tedy o nic nereálného. Nic co by ohrožovalo ekonomii. Ohrožuje spíše spekulanty a prospěcháře.
Dokonce v USA funguje vedle sebe řada soutěže schopných forem vlastnictví. Uvádí se 47 000 družstev, 6 300 komunálně vlastněných podniků, 2 500 podniků na bázi ESOP s majoritou zaměstnaneckých akcií, a množství neziskových organizací, které samy o sobě představují 6,5 % ekonomiky Spojených států.
V regionu Emilia – Romagna kolem Boloně v severní Itálii je více než 1 800 družstev s 60 000 pracovníky. Mnohé z nich jsou malé exportní firmy s produkty vysoké techniky. Tvoří průmyslové sektory a úspěšně soutěží mezinárodně. Místní úřady jsou zde schopny vhodně propojit veřejně-soukromé partnerství. Dříve chudobná zemědělská oblast se změnila v rychle rostoucí část Itálie se zvýšením příjmu na hlavu.20)
Samozřejmě nejznámějším příkladem zůstávají podniky ve španělském Mondragonu, které jsou přímo ve vlastnictví svých pracovníků. Jsou budovány na bázi družstev, avšak s poněkud specifickými stanovami a tvoří je síť 160 propojených podniků, z nichž 90 je výrobních. Mondragonská skupina je největším výrobcem ledniček ve Španělsku a jediným výrobcem počítačových čipů v zemi. Exportuje úspěšně do řady zemí. Její ziskovost je dvojnásobná proti španělskému průměru. Rozdíly mezi platy manažerů a ostatních pracovníků nejsou tak propastné jako v jiných podnicích. Zisk z úspěšných výsledků jde ve prospěch všech členů a ještě se část odkládá pro výplatu při odchodu do důchodu.
Skupina má vlastní družstevní banku, velké spotřební družstvo, vlastní výzkumný ústav.
Mondragonské podniky dosahují nejen vyšší produktivity a vyšší zisky, ale i lepšího sociálního klimatu, lepšího uspokojení v práci a lepšího zabezpečení lidí.
Jsou jednou z cest, jak bránit prohlubování majetkových rozdílů a jak zainteresovat lidi na výsledcích hospodaření. V nastupující společnosti znalostí je to klíčový moment i pro dosažení hospodářského úspěchu.21)
Mondragonský systém byl vytvořen výslovně s cílem uplatnit myšlenky sociální nauky církve. Jeho výsledky jsou dokladem, že uplatnění těchto myšlenek může být prospěšné, že je reálná i nadřazenost práce nad kapitálem a že je možné, aby věci nebyly s řídícími procesy nekonvenčními způsoby a které byly a jsou úspěšné.
Ekonomika stakeholderů nabízí tak jednu z cest, které mohou pozitivně ovlivnit problém příjmových rozdílů a mohou hrát kladnou úlohu v moderní společnosti znalostí.
V poslední době se dostávají do popředí zájmu dva další přístupy, které mají vyvažovat některé negativní dopady globální ekonomiky a které odpovídají i ekonomice stakeholderů.
Význam lokální ekonomiky
Tím prvním je podpora lokálních ekonomik uprostřed světového globálního systému.zdrojem moci nad lidmi.
Bylo by možno uvádět řadu dalších příkladů.
Prostě dnes už existuje řada ekonomických řešení, v nichž je propojeno vlastnictví
Ukazuje se, že vytváření nadnárodních institucí, supervlád či superměny nemůže být efektivní odpovědí v době, kdy globální trhy oceňují pružnost, flexibilitu, rychlost, nízké náklady a kvalitu, připomíná prof. Milan Zelený, z Fordham University v USA.22)
Tyto požadavky dokáží dnes úspěšně zajišťovat sítě malých podniků založených na důvěře, spolupráci, iniciativě, flexibilitě a fungujících v rámci regionů.
Takové regiony dnes fungují v řadě míst Evropy, a fungují úspěšně. Patří mezi ně Benátská oblast v Itálii, Alesund v Norsku, Juten v Dánsku, Baden Würtenbersko v Německu a řada dalších.
Význam komplementární měny a mikrofinancí pro lokální ekonomiku
Druhým propagovaným přístupem je zavedení nezávislé lokální, tzv. komplementární měny a nezávislého regionálního bankovního a úvěrového systému, která může významně podpořit právě lokální podnikání. To může fungovat souběžně vedle globální ekonomiky a chránit do určité míry před nebezpečím hospodářských či finančních otřesů.
(Připomenula mi to nedávno prof. Margrit Kennedy, expertka na komplementární měnu, kterou někteří z vás pamatují z našeho loňského semináře na Velehradě k problematice finančních krizí. Byla to totiž ona, která mi poslala článek z berlínského Tagesspiegelu o Číně jako největším věřiteli USA a o hrozící dolarové bombě. K zaslanému článku připojila lakonickou poznámku: „Jedním z řešení dilematu je zavedení komplementární regionální měny“)
Co je komplementární měna?
Vytvoří se dohodou skupiny lidí nebo podniků v určité oblasti, že si budou navzájem poskytovat zboží či služby za dohodnutou jinou jednotku než je oficiální měna (u nás se zatím tomuto způsobu blíží systém stravenek pro vyznačené restaurace).
Dnes existuje na celém světě už kolem 1 900 komplementárních měnových systémů.23)
Letos v únoru informovaly noviny, že vlastní měnu zavedla i jedna berlínská čtvrť Prenzlauer Berg. Jmenuje se berlíňan, má kurz k Euru 1:1 a přijímá ho 42 obchodů.
Komplementární měna neřeší problémy chudoby a bohatství, ale může pomoci k jejich zmírnění.
Stejně se ukázalo jako lidsky zajímavé a užitečné vybudování nezávislého lokálního bankovního a úvěrového systému.
Jeho úspěšným inspirátorem byl profesor Mohammad Yunus, zakladatel Grameen Banky v Bangladéši, která se stala vzorem pro tzv. systém mikrofinancí ve světě. Inspirovala vznik dalších peněžních ústavů na obdobných základech. U nás se na podobném principu osvědčila před válkou úvěrová družstva „kampeličky“.
Snaha o jejich znovuoživení po pádu komunismu nepřinesla už potřebný efekt, protože nekvalitní zákonná úprava umožnila zneužití dobré myšlenky a obohacení některých manažerů na úkor řadových členů.
Je třetí cesta řešením?
Pokusem řešit problémy globálního kapitalismu je politika třetí cesty, která se snaží být určitým kompromisem mezi levicí a pravicí a z obou přístupů se snaží vybrat to, co se jeví prospěšné. Proto bývá terčem kritiky z obou stran. Přinesla však řadu zajímavých námětů pro řešení současných problémů, i když dle kritiků příliš neuspěla, zejména v Německu. Naproti tomu připouští se, že politika třetí cesty za vlády Tonyho Blaira přinesla nejdelší období růstu
v novodobé britské historii, že Blair uspěl i v redistribuci bohatství a snížil počet chudých. Ať je tomu jakkoliv, nelze popřít, že řada námětů, jak je např. uvádí jeden z ideových inspirátorů třetí cesty, ve své knize „Třetí cesta a její kritici“ stojí ze pozornost, ať už se je podařilo uskutečnit či nikoliv. Je to např. progresivní spotřební daň, která má pomoci v boji s nerovností (str. 120), ekologická daň, která by postihovala ekologicky škodlivé provozy (str. 103), náměty, aby každý mladý člověk dostal po ukončení školy poukázku na určitou sumu, kterou by mohl použít na další vzdělání nebo kurzy na zlepšení kvalifikace (str. 111) a v neposlední řadě i návrh zdanění spekulativních měnových transakcí, o kterém se ovšem pod názvem Tobinova daň bez výsledku hovoří už řadu let (str. 130).24)
O některých dalších námětech k vyrovnání příjmových rozdílů
Z řady námětů, které sledují zmírnění oblastí chudoby, připomenu návrh již uváděného Davida Kortena. Ten doporučuje vůbec zrušit daň ze zisku obchodních společností s tím, že by společnosti byly povinny vyplatit všechen zisk svým akcionářům a ti by byli pak zdaněni z celého příjmu běžnou sazbou. Odstranilo by se tak dvojí zdanění zisku – jednou u obchodní společnosti a podruhé u akcionáře – a obchodní společnosti by už neměly důvod přesouvat zisky po světě do oblasti s nejnižšími daňovými sazbami (str. 320).
Profesor Robert Reich, bývalý ministr práce v americké vládě, navrhuje místo přerozdělování příjmu přerozdělovat kapitál. Lidé budou investovat a tím se získá prospěch z vyšší výkonnosti tržní ekonomiky, ale i sociální prospěch ze zmírnění nerovností.25)
A uvádí k tomu několik konkrétních návrhů, jako roční daňové dobropisy pro rodiny s nižšími příjmy, program dětského spoření, dle něhož by každý novorozenec dostal na spořící účet tisíc dolarů a dále každý rok dalších pět set dolarů až do patnáctých narozenin. V 21 letech by měl každý dvěstě tisíc dolarů do začátku svého dospělého života (str. 61).
I když se nám tyto náměty budou zdát nerealistické, některé jejich varianty nemusí být nepřijatelné.
Především však uvádí prof. Reich řadu příkladů, jak partnerství se zaměstnanci pozitivně ovlivňuje produktivitu práce a hospodářské výsledky, a to je významné i pro nás (str. 51–53).26)
Objevují se další návrhy na zmírňování oblasti chudoby.
Jiným námětem je požadavek vytvoření stoprocentní rezervy na krátkodobé vklady. Mohlo by se tak zamezit nekontrolovaný růst pyramidy půjček a znovu nastolit vztah mezi tvorbou peněz a tvorbou bohatství (str. 318).27)
Změnit funkci odborů
Za velmi zajímavý a do budoucna i u nás podnětný lze považovat námět na založení profesních komor či nových odborů sdružujících a hájících zájmy svých členů nikoliv dle jejich příslušnosti k určitému podniku, ale dle jejich profese. Vycházíme-li ze zjištění, že lehký kapitalismus dnes není opřen o masovou výrobu a armádu dělníků, ale že stále větší úlohu hrají a budou hrát menší podniky a jejich flexibilní znalostní pracovníci, je ochrana práv a zájmu těchto pracovníků prioritou. V malém podniku nemají stávající odbory většinou dostatečnou sílu prosadit zájmy svých členů nehledě k tomu, že i odboroví funkcionáři mohou být vystaveni sankcím zaměstnavatele, budou-li více agilní. Příkladů o tom by bylo možno vyjmenovat u nás celou řadu.
Vytvoření profesních komor sdružujících nejen právníky či lékaře jako dosud, ale i další profese, včetně profesí znalostních technologů (např. zdravotních sester, výrobních technologů a dalších) může dnes být významnou možností ochrany oprávněných zájmů těchto pracovníků, protože takové odbory či komory se budou moci svou velikostí a nezávislostí na konkrétním zaměstnavateli lépe prosadit. Navíc autoři této myšlenky upozorňují, že nové odbory či komory mohou plnit i další užitečné funkce ve společnosti znalostí, a to i v zájmu zaměstnavatelů (vyhledávání potřebných kvalifikací v rámci profese, vytváření nových pracovních míst, organizace dalšího vzdělávání apod.)28)
Bez etiky se neobejdeme
Základním a rozhodujícím předpokladem pro skutečné zmírnění propasti mezi bídou a bohatstvím, a tedy pro „posun“ společnosti ke společnému dobru je návrat k respektování určitých morálních principů v ekonomice i v celém životě společnosti.
Základním faktorem, který tomu brání, je relativizace morálky, nebo vůbec její odmítání. Hlavní překážkou je široce přejímaný životní styl hlásající svobodu bez odpovědnosti, osobní prospěch bez ohledu na jiné a hledající stále nové a nové požitky,bez schopnosti nalézt trvalejší uspokojení.
V ekonomice se projevuje v cílevědomě šířeném tvrzení, že když se každý bude starat o vlastní prospěch, vytvoří souhrn osobních prospěchů prospěch celé společnosti. prostě snaží se namluvit, že když člověk člověku bude vlkem, vznikne stádo beránků. Připomíná to trochu
zákon negace z marxistické filosofie, který jsem se musili kdysi učit. Měl být tehdy ospravedlněním revoluce jako cesty k pokroku. Prostě zhuštěním temnot mělo vzniknout světlo. Tehdy tomu nikdo nevěřil, zda někdo dnes věří ospravedlňování vlčí společnosti, nedovedu posoudit. Vlčí společnost však nikdy beránčí blahobyt nevytvoří. Naopak ve spojení se ztrátou lidských hodnost a duchovní prázdnotou stává se hrozbou pro celou společnost, tedy i pro tu bohatší část.
Dovolte alespoň jeden příklad za všechny. Právě v srpnu letošního roku, kdy média a politici věnovali řadu dní pozornost střetu Policie s mladými účastníky Technoparty, proběhla takřka bez povšimnutí reportáž v televizi a krátký komentář v tisku o vraždě, kterou spáchali tři mladíci na své kamarádce prostě jen tak pro zábavu. Už je nebavilo hraní v automatech a podobné dětinskosti, a tak je napadlo, že by mohli někoho zabít. To že by „bylo ono“. Volba padla na jejich kamarádku, se kterou dva z nich měli dokonce milostný vtah. Vylákali ji večer z domu, zasadili jí několik ran kladivem do hlavy, a když zjistili, že ještě žije, zabili ji ranami nožem, aby je nemohla usvědčit a svlékli ji ze šatů, aby to vypadalo na znásilnění.
Mladý vrah o tom vyprávěl v televizi naprosto klidně, dalo by se říct s vnitřním zaujetím. Byl to chytrý inteligentní chlapec. Vraždil z nudy, jen tak pro zábavu. Byla to vražda z prázdnoty. Drastický příklad, jak ztráta hodnotového ukotvení se stává hrozbou pro celou společnost.
Proč o tom hovořím v souvislosti s růstem propasti mezi bídou a bohatstvím?
Protože pro změnu orientace na společné dobro je rehabilitace morálky klíčová. A protože k této rehabilitaci můžeme pomoci i my. Dokonce hlásíme-li se ke křesťanským hodnotám, je to naše povinnost i odpovědnost.
Papež Benedikt XVI. dokonce boj proti relativizaci morálky považuje za jeden z hlavních úkolů v dnešní Evropě.
Možnosti ke zmírnění propasti mezi bídou a bohatstvím tedy existují. Potřeba překlenutí duchovní prázdnoty se začíná nesměle ozývat i u nás. Roste vědomí, že ve společnosti znalostí je získání zájmu zaměstnanců pro ekonomický úspěch nezbytné. Finanční krize, růst terorismu, ekologická nebezpečí signalizují, že přehodnocení stávající přístupů je nutné. Náměty, které vycházejí z křesťanských principů, dávají k tomu nové možnosti. Mohou tak ukazovat novou šanci pro křesťanství i pro celou společnost.
1) Zikmund Bauman: Tekutá modernita str. 231, Mladá fronta 2002
2) Zikmund Bauman tamtéž
3) Robert Reich: Slušná společnost, Vize 97 str. 49
4) Zikmund Bauman, tamtéž str. 235 a další
5) Gilles Deleuze: Postskriptum ke společnosti Controly – citováno z článku Petra Fischera „Patří budoucnost nadnárodním korporacím“, Lidové noviny z 5.12.1998
6) tamtéž
7) Peter. F. Drucker: Fungující společnost, Management Press 2004
8) tamtéž str. 210
9) tamtéž str. 212
10) David C. Kortan: Keď korporácie vládnu svetu, Paradigma SR 2001, str. 192
11) Bauman str. 198
12) Dle článku Marek Nohejl: jak učinit globalizaci spravedlivější – Lidové noviny 6.11.2004
13) David C. Korten: Keď korporácie vládnu svetu“ str. 210 – 21
14) tamtéž str. 212
15) tamtéž str. 211
16) tamtéž str. 237
17) Harald Schumann: G20 Konferenz in Berlin, Tagesspisegel 24.11.2004
18) Jean-Yves Calvez: Changer le capitalism (Změnit kapitalismus), Paris, Bayard 2001
19) Joseph E. Stiglitz: „Quo vadis reforma? Deset let transformace“ – Zpráva na výroční konferenci Světové banky
20) Údaje převážně využity z referátů Roberta Mc Intyre na konferenci v Budapešti 24.-28.6.2001
21) tamtéž
22) Prof. Milan Zelený: Síť malých a středních podniků, Fordham University, USA
23) Joachim Sikora/Günther Hoffmann: Vision einer Gemeinwohl – Ökonomie – auf der Grundlage einer komplementären Zeit – Wihrung, Katholisch Soziales Institut der Erzdiözese Köln 2001, str. 89
24) Anthony Giddens: Třetí cesta a její kritici, Mladá fronta 2004
25) Robert Reich: Slušná společnost, Moravia Press 2003
26) Robert Reich: Slušná společnost, Moravia Press 2003
27) David C. Korten: Když korporace vládnou světu, Paradigma SK 2001
28) Stephen A. Hezenberg a kol.: New Rules for a New Economy (Nová pravidla pro novou ekonomiku), Cornell University Press 1998
Přednáška ke stažení ZDE