Za důstojné místo člověka ve společnosti
Žádný člověk nemůže žít osamoceně. Potřebuje společnost. Jen v ní může existovat a žít jako člověk. Rozumné řešení vztahů mezi člověkem a společností je jedním z klíčových předpokladů lidsky důstojného společenského uspořádání.
Tento předpoklad zatím stěží splňují oba extrémy, s nimiž jsme se setkali a dosud setkáváme. Je to kolektivismus a individualismus.
Kolektivismus známe dobře v marxistickém „balení“. Zdůrazňoval nadřazenost společnosti nad jednotlivcem, povinnost jednotlivce podřídit se kolektivním zájmům. Jedinec měl být jen kolečkem ve společenské či spíše stranické mašinérii, svou svobodu měl dle známé marxistické definice brát jako „pochopení nutnosti“.
Historie ukázala, že mnoho lidí tuto „nutnost“ pochopit nedokázalo. V každém případě jakékoliv představy o důstojnosti člověka dokonce jako obrazu Božího byly s marxismem radikálně neslučitelné.
Individualismus naopak požaduje neomezený rozvoj jednotlivce, který má jednoznačnou přednost před společností. V současném pojetí se jako tzv. neoliberalismus široce prosazuje v dnešním světě. Ovlivnil i naši společenskou transformaci po pádu komunismu.
Považuje jednotlivce za autonomní , sebevědomé individuum, které se má řídit hlavně vlastním co největším prospěchem.Sledování vlastního maximálního zájmu přináší prý i největší celospolečenský prospěch. Prvořadým principem společenského uspořádání má být co největší možná svoboda i od náboženských, mravních a společenských vazeb. Stát má zasahovat co nejméně. Neviditelná ruka trhu zajistí největší blahobyt, má být nejspolehlivější cestou, jak dosáhnout jakéhosi ráje na zemi.
Řetězové krachy podniků v kapitalistickém světě, pády akcií, finanční krize, hospodářské otřesy vedou však spíše v poslední době k tomu, že neoliberalistické koncepce v současném pojetí se setkávají s rostoucími pochybnostmi a kritikou.
Proti kolektivismu i individualismu zdůrazňuje křesťanské učení o společnosti nutnost vyváženého vztahu mezi člověkem a společností:
1. Člověk je myslitelný jen jako člen společnosti, vyrůstá v rodině, mluví jazykem svého národa, učí se jak žít, získávat obživu a další potřeby. Nemůže žít jako osamocený bojovník. Nutně se spojuje s ostatními, jen tím získává prostor, aby žil jako člověk. Společnost tedy není samoúčelná, má však smysl jen ve vztahu ke svým členům a k jejich dobru.
2. Mezi jednotlivcem a společností by proto měla být vyváženost. Nelze nadřazovat jednoho ani druhého. Společnost je však pro člověka. Nositelem, tvůrcem a cílem všech společenských zařízení musí být člověk – to je jeden ze základních požadavků křesťanského učení o společnosti.
3. Patří-li sociální vázanost k podstatě člověka, nutno usilovat o společenský pořádek bez potlačování jiných založený na duchu spolupráce a solidarity.
Solidarita tak patří k dalšímu základnímu požadavku křesťanského učení o společnosti. Místo orientace na individuální či kolektivní sobectví zdůrazňuje vzájemnou pomoc a spolupráci, která koneckonců vytváří nejvhodnější prostor pro lidsky důstojný život všech členů společnosti.
4. Pod vlivem každodenní reality připadají nemalé části naší veřejnosti myšlenky spolupráce a solidarity naivní a stěží uskutečnitelné. Jsou ochotni je uznat nejvýše pro doby ohrožení či přírodních katastrof. Jinak se ztotožňují spíše s tím, že každý se má starat sám o sebe a o svůj prospěch, zejména když slyší, že díky neviditelné ruce trhu to má vést k prospěchu celé společnosti, a tím k jakémusi ráji na zemi.
5. Křesťanské učení o společnosti je v tomto ohledu daleko reálnější. Nehlásá ráj na zemi. Zdůrazňuje však, že je možno vytvořit takové podmínky, které umožní lidsky důstojný život každého člena společnosti.
6. To vůbec není nereálná představa. Např. sociální tržní hospodářství, které vzniklo v Německu po druhé světové válce odpovídalo do značné míry myšlenkám křesťanského učení o společnosti. Přitom bylo v ekonomické oblasti nesmírně úspěšné a pomohlo vytvořit z válkou rozvráceného Německa vyspělý průmyslový stát.
Bylo založeno také na neoliberalismu, ale s poněkud jiným obsahem než dnes. Připouštělo zásahy státu, pokud byly v souladu s trhem a pokud doplňovaly hospodářskou soustavu sociálním zabezpečením jednotlivců. Svým spojením „jistoty a svobody“ dokázalo být velmi výkonné.
Naproti tomu současný neoliberalismus představy o úspěšnosti neviditelné ruky trhu zbavené morálních zábran spíše zpochybňuje.
7. Požadavky na takové vztahy ve společnosti, které otevřou prostor pro lidsky důstojný život každého člena společnosti, nejsou tedy vůbec nereálné. Jsou alternativou, o kterou bychom se měli ve vlastním zájmu zasazovat.
15.11.2002 JUDr. Bedřich Vymětalík