XXIII. Co je prvním principem pro společenské uspořádání
Kompendium sociální nauky církve odpovídá na tuto otázku možná překvapivě. Za „první princip celého etického a sociálního řádu“ označuje – a cituje přitom papeže Jana Pavla II z jeho encykliky Laborem exercens – princip univerzálního určení statků. Na první pohled to vypadá jako návrat ke komunismu. To má zase všechno patřit všem, a tedy nikomu?
Samozřejmě je to jinak. Současně s principem universálního určení statků se zdůrazňuje právo na soukromé vlastnictví.
Zdůrazňuje se, že právě soukromé vlastnictví má poskytovat každému nutný prostor pro jeho osobní a rodinnou nezávislost a je tedy jakýmsi prodloužením lidské svobody. Zároveň však nesmí omezovat v právu na vlastnictví druhého.
„Bůh daroval zemi celému lidskému pokolení, aby dávala obživu všem jeho členům, aniž by někoho vylučoval nebo zvýhodňoval. V tom je jádro universálního určení pozemských statků“, konstatuje Jan Pavel II v encyklice Centeismus annus (CA čl. 31).
Jde tedy zřetelně o zcela rozdílné pojetí od pojetí komunistického, protože zdůrazňuje současně soukromé vlastnictví. Brání však jeho zneužití.
Jinými slovy, požaduje, aby soukromé vlastnictví bylo dostupné každému člověku v takové míře, aby měl nezbytné podmínky pro svůj osobní rozvoj.
Z toho vyplývá požadavek přednostní péče o chudé, a jako důsledek sociální odpovědnost křesťanů.
Nejsou to všechno nereálná přání? Nepřipadáme s takovými představami ostatním jako „spadlí z Marsu“?
Položme si však jiné otázky. Je dosavadní způsob fungování ekonomiky pro lidstvo trvale únosný? Nestane se prokazatelně rostoucí propast mezi bídou a bohatstvím v určité době hrozbou pro celý svět? Můžeme dále zavírat oči před ohrožením životního a přírodního prostředí, na které už začínají stále důrazněji upozorňovat nejrůznější přírodní katastrofy ve světě?
A je možné zabránit rostoucí propasti mezi bídou a bohatstvím jinak než umožněním přiměřených zlepšení hospodářských a životních podmínek pro všechny?
Jestliže o takové zlepšení usiluje sociální nauka církve, proč bychom ji měli odmítat?
Zbývá otázka, zda je odstranění či aspoň přiměřené zmírnění propasti mezi bídou a bohatstvím vůbec možné. Zbývá otázka, zda i ve vyspělých zemích, případně i v „polovyspělých“ jako je naše republika, je možné dosáhnout takového růstu ekonomiky, který bude rozdíl mezi chudobou a bohatstvím zmírňovat.
V následujících dvou kapitolách chceme ukázat, že to možné je. Bude to ovšem nemožné při zachování stávající „politické kultury“ a životního stylu uznávajícího sobectví a chamtivost jako motor lidského jednání. Ale to je už zase jiná otázka.
V rámci úvahy o principu všeobecného určení statků připomeňme pouze, v čem spatřuje sociální nauka církve původ soukromého vlastnictví.
Jak známo, dle Marxe vzniklo soukromé vlastnictví tak, že člověk zabral kus země a prohlásil jej za svůj majetek. Takto lze skutečně získat majetek, tehdy i dnes. Když ho pak necháte ladem, není k ničemu.
Vlastnictví však musí přinášet nové hodnoty. Ty se vytvářejí lidskou prací. Jan Pavel II. o tom napsal: „Země nedává své plody bez zvláštní odpovědi člověka na dar Boží, neboli bez práce. Prací se člověku daří s využitím svého rozumu a svobody podmaňovat si zemi a činit z ní svůj důstojný příbytek. Tak si člověk přivlastňuje část země, kterou získal svou prací. V tom tkví původ soukromého vlastnictví. Člověk má přirozeně také povinnost nebránit tomu, aby také jiní získali podíl na Božím daru, ba musí s nimi spolupracovat, aby společně vládli celé zemi.“ (Centesimus annus čl. 31).
Papež dodává, že dnes existuje ještě další forma vlastnictví. Je to vlastnictví vědomostí, techniky a dovedností. Na něm se z velké části zakládá bohatství průmyslových států.
Rozhodujícím výrobním faktorem se tak dnes stává člověk, jeho schopnost myšlení, schopnost organizovat práci a rozpoznávat a uspokojovat potřeby jiných lidí.
Pokud se tedy v poslední době začalo hovořit o „konci práce“, kterou nahradí nová technika a nové technologie, může to platit o řadě manuálních prací, ale ne o práci vůbec. Ta je a bude stále důležitější i pro hospodářský rozvoj světa.
Pokusy degradovat lidskou práci a člověka na úroveň zboží, které se ve světě stále prosazují, proto církev odmítá. Neodmítá tedy kapitalismus vůbec, ale odmítá takový systém, který chce udržet absolutní nadvládu kapitálu, vlastnictví výrobních prostředků a půdy nad svobodnou subjektivitou lidské práce.
A encyklika Centeismus annus dodává výslovně: „Pro boj proti takovému systému se jako alternativní model nehodí socialistický systém, který ve skutečnosti není ničím jiným než státním kapitalismem.
Alternativou by mohlo být společenské zřízení svobodné práce, podnikání a účasti, které se naprosto nestaví proti trhu, nýbrž požaduje, aby byl přiměřeně usměrňován státem tak, aby bylo zaručeno uspokojování základních potřeb celé společnosti“ (čl. 34).
A to nepochybně odpovídá i požadavku univerzálního určení statků.
Bedřich Vymětalík