XI. Je práce opravdu zbytečná?
Zdá se být dobrým argumentem pro zaměstnavatele, aby se nemusel starat o přijatelné pracovní podmínky svých zaměstnanců. Umožňuje, aby si lidé na určitou bezvýchodnost a nejistotu v pracovním procesu zvykli, aby se „nebouřili“ a přijímali i nepopulární opatření ve světě práce jako nutné zlo a „daň pokroku“.
Nejistota dnes nepostihuje jen zaměstnání nekvalifikovaných pracovníků. Neustále probíhající slučování a „zeštíhlování“ podniků ohrožuje i kvalifikované odborníky a příliš jejich zájem o práci nepodporuje.
Ti, kteří u nás zažili „tunelování“ podniku, v němž pracovali, vědí nejlépe, jaké destruktivní důsledky má chování „tunelářů“ na pracovní morálku, produktivitu i na celkové klima v podniku.
Zhoršování pracovních podmínek je kontraproduktivní i v „netunelovaných“ podnicích. Rozhodně celkovou ekonomickou výkonnost nezvyšuje a není proto optimální ani pro zaměstnavatele, pokud má skutečný zájem na prosperitě podniku.
Chceme-li se zařadit mezi vyspělé země, pak musíme respektovat, že potřeba kvalifikovaných pracovníků bude narůstat a že budou narůstat i celkové požadavky na vzdělání. Musíme respektovat, že poroste i podíl pracovníků ve službách.
A musíme vědět, že je třeba vytvářet cílevědomě podmínky pro jejich vyšší výkonnost, abychom obstáli ve světové soutěži.
Shoshana Zuboff, profesorka z Harvardu a autorka knihy „The Age of the Smart Machine“ vystihuje podstatu problému: „Dnes mají korporace (podniky) v podstatě stejné technologie, stejný síťový systém práce, stejný software. Jediný způsob, jak uspět v konkurenci, je umožnit, aby největší aktivum korporace – její pracovní síla – byla více inovativní při používání technologie k vytváření nových produktů a nových služeb, které jdou na odbyt“. (Dle článku Karen Pennar: „Economic Auxiety“ v Business Week z 19.3.1996, str. 32)
Jinými slovy: Je třeba hledat způsoby, jak v zájmu konkurenceschopnosti podnítit tvořivé uplatnění těchto znalostí. Práci kvalifikovaných odborníků už nelze řídit příkazovými metodami. Je nutno jim vytvářet podmínky, aby sami bez kontroly dokázali vynaložit v práci maximální úsilí a aby své kvalifikace využili plně ve prospěch podniku.
Je nutno umožnit, aby je práce bavila, aby byli spokojeni, aby měli i větší svobodu a autonomii v pracovním procesu.
Člověk dnes chce pracovat bez obav a strachu. Chce více demokracie i ve vztazích v práci.
Na druhé straně složitost a náročnost práce v podmínkách nových technologií převážně nedovoluje, aby pracovník zůstal soustředěn na vlastní výkon. Úspěch podnikání závisí na spolupráci, výkonu a nápadech spolupracovníků. Nastupuje potřeba výrobních týmů, kooperace, kde každý může uplatnit své znalosti a své přínosy.
„V práci založené na využívání znalostí a ve službách je partnerství s odpovědným pracovníkem jedinou cestou; vůbec nic jiného nemůže být účinné“, zdůrazňuje dokonce známý odborník managementu Peter F.Drucker („Cestou k zítřku“ – Management Press 1993-str. 53).
Tato potřeba se netýká jen kvalifikovaných specialistů, ale celého širokého okruhu prací, jejichž výsledky nelze měřit, tedy i prací ve službách a méně náročných prací při obsluze nové techniky. Werner Then, prezident německé společnosti pro management, připomíná, že v protikladu ke starému příkazovému řízení se dnes podnikání srovnává s fotbalovým zápasem. V každé vteřině vzniká na hřišti nová situace. Nic se nedá předvídat. Nezbytný je jasný cíl, ohraničené hřiště a jednoznačná pravidla hry, která dávají prostor jednotlivcům, ale vyžadují nezbytnou spolupráci. Trenér dává rady a impulsy. Během hry nezasahuje. Je třeba hráčských osobností, které na hřišti samostatně jednají (Werner Them: Die Evolution in der Arbeitswelt – Inno Vatio Verlag 1994-str. 302).
Hledají se proto nové metody řízení, které by dokázaly zájem a iniciativu lidí lépe podnítit.
Tyto metody nevycházejí prvořadě ze zájmu o člověka. Na prvním místě je dosažení podnikového rozvoje, konkurenceschopnost, růst produktivity a zisku.
Uvědomují si však postupně, že toho už nelze ve vyspělé společnosti dosáhnout bez aktivního zapojení pracovníka.
„Poprvé v nejbližších letech půjde v historii vyspělých národů nejen o soutěž v cenách, tvořivosti nebo kvalitě, ale také o soutěž pracovních a podnikových kultur a porozumění pro člověka a jeho hodnotu ve světě práce,“ říká Werner Then a dodává, že se tak otevírá šance století: uskutečnit lidsky důstojnou práci v moderním hospodářství, v demokratické kultuře (Werner Then: Der Mensch im Mittelpunkt Inno Vatio Verlag 1993– příspěvek na 8. Freiburských rozhovorech).
Otevírá se tak šance i pro křesťanské sociální učení v jeho požadavku na respektování důstojnosti práce, důstojnosti a svobody člověka.
Potvrzuje se, že toto učení nepředstavuje už něco vzdáleného, abstraktního, ale že důstojnost člověka může být na předním místě také v systému práce moderní společnosti, pokud i zaměstnavatelé pochopí, že je to v jejich prospěch. Požadavek Jana Pavla II. na uplatnění kultury práce, která umožní všem účastníkům ekonomického procesu „plný lidský podíl na podnikání“ (Centesimus annus čl. 15), je dnes aktuálnější než dříve..
Případné námitky zaměstnavatelů, že skutečná kultura práce bude znamenat zvýšení nákladových položek a tím snížení konkurenceschopnosti podniku, opomíjejí, ať už vědomě či nevědomě, možnost řešení příjmových možností zaměstnanců z jiných zdrojů než jsou mzdy, a neberou v úvahu, že dokonce i tato jiná řešení mohou být pro zaměstnavatele výhodná.
Na otázku, zda lidská práce je či bude brzy zbytečná, lze tedy odpovědět, že každá práce, kterou lze nahradit lépe a efektivněji novou technikou je či bude nutně zbytečná. Stále však zůstává potřeba práce, kterou nahradit nelze a kde požadavek na potřebnou kulturu práce je nejen v zájmu zaměstnavatelů, ale i v zájmu dlouhodobějšího úspěchu a konkurenceschopnosti zaměstnavatelů.
30.9.2003 Bedřich Vymětalík