Hnutí křesťan a práce, o.s.

Výzva pro Evropu

            K nejznámějším problémům současného světa patří:

-         růst propasti mezi bídou a bohatstvím a narůstání oblastí chudoby ve světě 

-         postupující ohrožení životního prostředí 

První problém je klíčový, protože bez jeho přijatelného vyřešení lze sotva očekávat vyřešení problémů ostatních. Proto se pokusíme věnovat mu přednostní pozornost z pohledu křesťanského učení o společnosti.

Jako podklad použijeme referát přednesený na mezinárodním setkání členů hnutí Křesťan a práce a katolického hnutí zaměstnanců z Rakouska a dalších zemí středoevropského regionu, kteří se sešli 18. října 2003 v Brně a zamýšleli se nad naléhavostí nového životního stylu pro XXI. století. 

Za kulturu života proti kultuře smrti

            V diskusích před referendem o vstupu České republiky do Evropské Unie vyslovovala část našich euroskeptiků, čili odpůrců evropské integrace, obavy, že vstupem do Unie ztratíme kulturní svébytnost a že budeme muset přejat západní kulturu, západní životní styl, který považují za nemravný a celkově škodlivý pro člověka. Vůbec si nevšimli – a patrně ani nebyli ochotni všimnout – že to, co označujeme za západní kulturu, už delší dobu i bez členství v Unii přejímáme a tzv. západní životní styl snaživě do sebe vstřebáváme. 

            Nabízí se proto pro nás i pro ostatní evropské země spíše otázka, zda kultura, která se dnes v naší části světa všeobecně prosazuje, je skutečně škodlivá a pokud ano, zda je nezbytným výsledkem změn, které ve světě probíhají a jež se často spojují s globalizací. 

            Jinými slovy, nabízí se otázka, zda máme v zájmu pokroku co nejrychleji přejímat vzorce   chování a před­stavy, zkrátka život­ní styl, jehož protago­nistou jsou Spo­jené státy a který se šíří nejen v Evropě, ale i do ostatního světa, nebo zda máme usilovat o jiný životní styl, pokud ano, tedy jaký, a zda je to v současném světě vůbec možné. 

            Jaké jsou vlastně vzorce chování a přístupy, jaké jsou charakteristické rysy současného životního stylu v tzv. vyspělé části světa, k níž řadíme i Evropu? Odpovídají tyto rysy požadavkům nastupující společnosti, která má být společností vzdělání a znalostí? 

Charakteristika současného životního stylu

1. Výrazným rysem současného životního stylu západu je sekularizace (zesvětštění života). Někdy se v této souvislosti hovoří o devalvaci nesmrtelnosti (znehodnocení nesmrtelnosti). Člověk už nevěří a ani nechce věřit v Boha. Nevěří, že Bůh   by mohl lidský život nějak ovlivnit. Cítí se omezen na tento svět, který si chce zařídit po svém. Myslí si, že žádného Boha k tomu ani nepotřebuje.

Ohromující objevy poslední doby se zdají tento názor podporovat. Ukazují nevídané možnosti člověka. Ukazují i nevídané možnosti jeho sebezničení. Zatím – jako častokrát v dějinách – ho omámily iluzí moci a síly, iluzí pýchy, že bude jako Bůh. Na základě objevů genetického inženýrství si myslí, že bude moci sám stvořit člověka či dokonce vytvořit jiného člověka, který mu lépe vyhovuje; prostě vzít osud světa konečně do svých rukou. Zdá  se  zbytečné  připomínat, že  kdykoliv  se  člověk o něco podobného pokusil, vždycky to špatně dopadlo. Zdá se zbytečné upozorňovat, že dnes prosazované pojetí člověka jako mechanického konstruktu vyměnitelných genů naopak degraduje člověka a vyvolává nebezpečí jeho totálního ovládnutí.

Úspěchy seriózního genového bádání ani ostatní úspěchy dnešní vědy samozřejmě stejně jako v minulosti Boha nevyvracejí. Spíš otevírají prostor k nové spiritualitě, k zamyšlení nad zázrakem života,za který bychom měli naopak poděkovat svému Stvořiteli. 

 „Je udivující“, připomíná mezinárodně známý lékař a genový badatel Francis Collins, „jak málo úžas nad stvořením vede v naší společnosti k úžasu nad Stvořitelem. Jak málo vede znalost o inteligentním vytvoření lidského genomu lidi k tomu, aby za celým stvořením hledali tvůrčí inteligenci“. 

Ztráta perspektivy věčnosti není nutně ani důsledkem současného technického pohledu na svět. Nikdy sice nebylo tak technické období jako nyní, ale – jak se stále zřetelněji ukazuje – nikdy nebyla větší duchovní prázdnota a potřeba jejího vyplnění. Dokládá to i šíření nejrůznějších kultů, náboženských sekt či orientální spirituality. Nikdy nebyla tolik rozšířena víra ve stěhování duší, která skrze hnutí New Age se zdá nabízet znovuzrození jako alternativu ke smrtícímu materialismu spatřujícímu ve smrti jen nesmyslný konec. 

Postupující zesvětštění je sice současnou realitou, není však nutnou realitou vyplývající snad ze závislosti člověka na užívání moderních technologií a adaptací na ně. Je spíše vyvoláno těmi silami, pro které – jak bude dále ukázáno – je ztráta perspektivy věčnosti naopak jen prvním nezbytným stupněm k útokům proti důstojnosti člověka a k umožnění, aby mohl být lépe manipulován proti druhému člověku, aby mohl být lépe odlidštěn. 

2.   S devalvací nesmrtelnosti je nutně spojena i devalvace lidství. „Není-li Boha, není ani člověka“, napsal kdysi velký spisovatel Dostojevskij. Není-li Boha, je člověk zvíře jako jiné zvíře nebo chcete-li, může být chápán jako mechanický genový konstrukt. vytvořený nevysvětlitelným způsobem sám od sebe či importovaný z mimozemských civilizací. Potom zcela chybí místo pro uznání důstojnosti člověka jako obrazu Božího.

                      Není-li Boha, může si člověk stanovit morální pravidla, jak uzná za vhodné.

                      Neexistují-li obecně uznávaná morální pravidla, potom si člověk může dělat, co  chce  a  úprava  spolužití  s ostatními  je  založena  v podstatě  jen  na dohodnutých normách přijatých s donucovací mocí státu.Do jaké míry je to dostatečné, si denně ověřujeme v našem právním řádu.

                        Není-li Bůh považován za společného otce všech lidí, potom není důvod pro ohled k druhému, není místo pro lásku k druhému člověku, pokud nepřináší vlastní uspokojení. Potom je místo jen pro hledání vlastního prospěchu jako základního hodnotícího kritéria lidského jednání.

                        To samozřejmě  neznamená, že člověk, který v Boha nevěří, nemůže žít mravně. Obecná morální pravidla zajišťující koneckonců snesitelný vzájemný život ve společnosti stále existují. Jsou vyjádřena ve starozákonním Desateru doplněném tzv. zlatým pravidlem: „Co chceš, aby ti jiní činili, čiň i ty jim“. Odpovídají potřebě obecné lidské přirozenosti a jsou srozumitelná každému člověku. Pro křesťany jsou ovšem doplněny dalšími náročnějšími požadavky vyplývajícími z přikázání lásky k Bohu a bližním a konkretizovanými zejména ve slavném horském kázání.

                        Problém je v tom, že ani ta obecně lidská pravidla už nejsou uznávána, jsou naopak zesměšňována nebo při nejmenším považována za zbytečná, zastaralá, protože omezují falešně chápanou svobodu dnešního člověka. 

                        Sobectví je dnes skutečně výrazným rysem ve všech oblastech vztahů  mezi lidmi. Promítá se i do ekonomiky, kde trh založený na bezohledném zisku je dokonce stále považován za hnací sílu ekonomiky a cestu k maximálnímu možnému blahobytu.

                        Zatím není ochota přiznat, že takto chápaný trh už nedokáže zabránit růstu nezaměstnanosti, zhoršování životních podmínek a v nastupující společnosti znalostí

            nedokáže, jak se potvrzuje, zajistit ani optimální přínos pro bohaté. Stěží proto může být považován za lék pro 21. století. Právem volá papež Jan Pavel II., aby byl trh přizpůsoben zákonům spravedlnosti a solidarity.

3.   S prosazovaným a oslavovaným sobectvím souvisí i další významný rys současného životního stylu – individualizace života. Každý se má starat sám o sebe a nést za to odpovědnost. Člověk, který se dle svých názorů osvobodil od Boha, se chce osvobodit i od společnosti. „Už žádná spása prostřednictvím společnosti“, volá známý guru manažerů P.F.Drucker.

                        Ostatně v epoše rychlých změn, které kolem sebe denně zjišťujeme, jinými slovy v epoše okamžitosti, jak to označuje sociolog Zykmunt Bauman (Zykmunt Bauman: Tekutá modernita, Mladá Fronta 2002), nelze spoléhat na společnost a nelze se opírat o trvalé hodnoty, protože hodnoty se rychle mění.

                        Není prý ani důvod se o společnost, o nějaké společné dobro starat. Společný zájem dostává v tomto přístupu smysl jen umožňuje-li uspokojovat vlastní zájem jednotlivce bez zřetele na ostatní. Naopak občan usilující o své blaho skrze blaho obce je nutně jaksi podezřelý.

                        Rozpor mezi prosazujícím se stále širším požadavkem jednotlivce na sebeuplatnění a neschopností uzpůsobit k tomu sociální rámec považuje Zykmunt Bauman za hlavní rozpor současné modernosti (Bauman, tamtéž str. 64).

                        Absurdně se tento rozpor promítá např. i do budování supermoderních měst určených výlučně pro bohaté, jako je např. Alphaville v Brazílii a další. Tato města jsou vybavena vším možným komfortem, ale současně vytvářejí jakési novodobé gheto, jsou obehnána hradbami či plotem nabitým elektřinou o vysokém napětí, s všudypřítomnými zábranami a ozbrojenými strážemi a dovolují přístup jen vyvoleným. Pokud jejich obyvatelé současně mimo obvod svého gheta volají po otevřené společnosti, po deregulaci, volném obchodě a oslavují glo­balizaci, dle níž se svět stává jedinou společnou vesnicí, potom je to více než divná vesnice, a nemůže být řešením ani pro vyvolené, ani pro ostatní.

                        Pokud se tvrdí, že je to realita, pak je to nebezpečná realita, která dříve či později ohrozí naši tzv. civilizaci.

                        Lidsky rozumná společnost nemůže existovat v houštině sobeckých a většinou protichůdných zájmů, ale jen spoluprací a spojeným úsilím jejích příslušníků.

4.   Ztráta víry v nesmrtelnost, v živého Boha, uvolňuje prostor pro snahu užít si ze života co nejvíce, hned a za každou cenu. Výrazným rysem současné doby se stává hedonismus (požitkářství) a konsumerismus (stále větší spotřebitelská mentalita).

                        Je to v podstatě logické. Chybí-li perspektiva věčnosti, pak rozhoduje přítomnost, je tedy nutno užít si co nejvíce dneška a nemyslet na zítřek. Starověké heslo“Carpe diem“, tj. „Využij přítomný okamžik“ – nabývá po 2000 letech pro mnohé lidi nové naléhavosti. Dychtění po rozkoši za každou cenu, hledání nových požitků, když stávající se už omrzely, hromadění majetku nekalými praktikami – to vše se stává běžnou normou chování.

                        Nelze samozřejmě nic namítat proti příjemným stránkám života ani proti tomu, aby člověk měl dostatečnou finanční základnu pro svůj život a aby mohl uživit svou rodinu. Lze   však namítat pro­ti tomu, aby člověk svým užíváním života škodil sobě i jiným.

                        Vzory požitků nabízejí v bohaté míře média. Působivé obrazy na televizních obrazovkách ovlivňují představivost a nabízejí připodobnění reálného života tomu, co ukazuje obrazovka. V komerčním prostředí a ve společnosti, v níž se pyšně zdůrazňuje, že všechna tabu padla, otevírá se tak široký prostor nejen pro nemorální vzorce chování či pro falešný obraz života, ale především přestává se rozlišovat dobro a zlo, dokonce zlo je přijímáno stále více jako samozřejmost, či alespoň něco, proti čemu nelze bojovat. Relativizuje se morálka, relativizuje se zlo, otevírá se prostor pro cokoliv. Však si člověka zvykne.

                        Typickým příkla­dem je současný boj za uzákonění man­želství homosexuálů a následně legalizaci jejich adoptivní rodiny, pokud ji budou chtít vůbec vytvořit. Už řadu let probíhá ve světě cílevědomá kampaň prohlašující, že manželství a rodina je přežitkem minulých dob a nemá místo v moderní společnosti. A hle, titíž tzv. modernisté, kteří tvrdí, že rodina už dnes patří mezi instituce zombií, tj. instituce, které jsou mrtvé za živa, (čili žijí dál, ale nefungují,) nuže titíž mo­dernisté se zasazují o uzákonění manželství homosexuálů. Je to z jejich pohledu logické, protože se tak nepochybně dále pomáhá znehodnotit instituce manželství a rodiny vůbec. Odborné články objevující se v poslední době v tisku a upozorňující, že úplná rodina s  otcem i matkou je stále nejvhodnější pro zdravý vývoj dítěte, se odbývají se shovívavým úsměškem; protože kdo má dnes zájem na zdravém vývoji mladé generace, když stejně vymíráme?

                        Naproti tomu se zdá, že boj za široké prosazení a uzákonění interrupcí je pro tyto modernisty úspěšně dobojován. Podle statistik už zhruba 52 miliónů dětí ročně nespatří světlo světa, protože se jich matky zbavily v těhotenství. Dle údajů OSN končí ve světě ročně interrupcí víc než čtvrtina těhotenství. Nejen to. Většina obyvatelstva dnes už zjevně považuje interrupce za něco běžného, samozřejmého, za součást výdobytku pokroku. Lidé opačného názoru jsou považováni za tmáře patřící do středověku. Tvrdí se, že embryo ještě není člověk, protože nemá vyvinuty všechny lidské funkce. Nevysvětleno zůs­tává, proč po příchodu na svět tentýž tvor, který stálenemá vyvinuty všechny lidské funkce, který nevidí, nemluví a je zcela bezmocný, je už za člověka považován. Nevysvětleno zůstává, proč usmrcení takového bezmocného dítěte po jeho narození je trestné, zatímco před porodem jde o hygienický zásah. Zde zřejmě zůstává další úkol pro hlasatele kul­tury zla, aby uznali, že obojí je vražda, ale že vražda vlastně není nic špatného, jestliže likviduje život, který neodpovídá požadované kvalitě. Ostatně v úvahách z oblasti genového inženýrství už tyto nápady opatrně zaznívají.

                        Dychtivost po požitku za každou cenu nemůže být pochopitelně nikdy uspokojena a proto stále hledá nové a nové způsoby, často za cenu riskování vlastního života s cílem dosáhnout zvýšení adrenalinu a žádoucího vzrušení. Vytváří se tak zcela otevřený prostor pro nástup kultury zvrácenosti a dnes už cílevědomě šířené kultury smrti. Média zjišťují, že právě to poslouží k přilákání zájmu diváků.   

                        A tak se dočteme, že jedna britská televize vysílala pořad o čínském umělci, který pojídal maso mrtvého dítěte. Čteme o novince jedné kanadské televizní stanice, kde během řádných televizních zpráv moderátoři a moderátorky postupně odkládají své svršky až do naha. Zdůvodnění inspirátorů této formy? Žijeme v šíleném světě tak proč se o něm nedovídat šíleným způsobem.

                        Čteme, jak jeden němec­ký patolog si vy­dělává tím, že jezdí po světě a předvádí veřejné pitvy. V Paříži zase mají autobus, který provádí okružní jízdy městem, zatímco pasažéři se věnují sexuální zábavě.

                        Jedna britská televizní stanice má pořad o nejabsurdnějších rekordech. Mezi takové například patří, jak dlouho se majitel bez mrknutí oka dokáže dívat – promiňte mi to,– na konečník svého psa.

                        Chceme být tolerantní. Ať se každý baví jak umí. Jenomže máme být tolerantní i k tomu, jak taková kultura učí zvrácenosti naše děti, budoucí generaci, která stěží dovede už rozlišit, co je normální? Ostatně už to pomalu nedokážeme rozlišit ani my. Zvykáme si.

                        A tak jen bereme tolerantně na vědomí, že rostoucí zájem mezi mladými získává tzv. coolness dramatika – divadelní hry plné sexu, násilí, snů a deziluze. U nás s nimi začalo Činoherní studio v Ústí nad Labem, potom brněnské HaDivadlo a další. Odborníci tuto formu hájí. Hry se prý nechutnými prostředky a formami snaží demonstrovat deziluzi lidí na přelomu tisíciletí, odcizenost a neschopnost komunikovat. Lidé prý vnímají tyto hry jako odraz smutné skutečnosti. Je tato skutečnost opravdu tak smutná a odpuzující nebo spíše svou nevšedností pro mnohé vzorem k následování?

                        Nedávno byl u nás publikován v novinách článek pod názvem „Škola jako džungle“. Jsou tam doslova otřesné poznatky o chování dětí ve škole, dokonce o jejich agresivitě k učitelům. Chování ovlivněné televizí, ale i rodiči.

                        V Perspektivách v září 2002 byl uveřejněn neradostný článek o učňovské mládeži. Dle něho kult hrubé síly, sexu, vystupňovaný egoismus, vandalství, slovní sprostota, drogy platí zde za normy chování. Třídní a ředitelské důtky jsou k smíchu, dvojky a trojky z chování k pousmání. Než doběhne lhůta podmínečného vyloučení, je konec roku a začíná se nanovo. Autor článku tam uvádí, že se pokusil jen tak informačně říct žákům něco o Bibli, o významu Cyrila a Metoděje a podobných tématech. Informace byly považovány za zcela nezajímavé a žáci se přímo zeptali, proč do nich cpe všechny ty blbosti o budhistech, muslimech, křesťanech a podobných „ufounech“. Autor se ptá, „jak zařídit, aby tato část mládeže zakusila moc lásky, pravdivost a sílu skutečně přátelského vztahu, smysl vzdělání, potřebu dobré kultury?“ A dodává, že v této mládeži „lze vidět stejně tak trpící oběti, jako zlem opanované, tedy nebezpečné bytosti“ (Perspektivy, září 2002).

 

 Kultura smrti ohrožuje naši civilizaci

    Zlo, zdá se, v poslední době nabývá na gradaci. Dnes už nelze jen hovořit o šíření kultury zvrácenosti, ale o nástupu další – v uvozovkách „modernější kultury – kultury násilí či dokonce kultury smrti.“ 

    Čísla o vraždách, sebevraždách, o násilí, zejména mladis­tvých, rostou. Školák zastřelí učitelku, nezletilec zastřelí matku, dokonce i u nás těžce postřelil jeden mladík druhého jen za to, že mu šlápl ve veřejném dopravním prostředku omylem na nohu.

   Začínáme se zabíjet nejrůznějšími způsoby. Zdá se, že se to daří.

    V roce 2000 zemřelo násilnou smrtí 1,5 miliónů lidí, z toho 815 000 lidí si sáhlo samo na život. Každých 40 vteřin si prý ve světě sáhne na život jeden člověk.

    Přes 5 miliónů lidí umírá ročně na choroby z infikované vody. V Africe je víc než 30 miliónů   ohroženo   akutním nedos­tatkem jídla, přes 40 milió­nů lidí je pozitivních na HIV a nejméně 20 miliónů už na AIDS zemřelo. Zhruba 200 miliónů lidí ve světě konzumuje ilegálně drogy.

   V bohatém Norsku každá pátá pitva zjišťuje předávkování drogami, zejména heroinem. Tamní ministryně sociální péče to vysvětluje tím, že lidé sice mají vše, co potřebují, ale neustále se snaží nalézt své místo, smysl života. Nevědí-li, kde ho najít jinde, uchylují se k drogám.

    V Americe v únoru letošního roku devatenáctiletý mladík pod vlivem filmu Matrix střelil 7× svého otce a dvakrát matku. Pak zavolal na policii a oznámil, co se stalo. Dle vyšetření psychiatra věřil, že žije ve virtuální realitě. Jeden z odstřelovačů, kteří v roce 2002 terorizovali Washington a další státy, se přihlásil k Matrixu. V Ohiu byla nedávno osvobozena žena, která   zabila svého do­mácího. U soudu tvrdila, že žije v  Matrixu a soudce ji zbavil obžaloby, protože je psychicky labilní.

    Pokémoni – tyto malé nestvůrky do kapsy – ovlivňují svět dětí, vtahují je do vylhané reality, předvádějí agre­sivitu, zabíjení a touhu po moci jako správné jednání. V USA probodl    9letý chlapec své­ho   kamaráda, když   si   s  ním   nechtěl   vyměnit   karty      s Pokémony. Na Floridě napadl žák   svého učitele, který zakázal ve škole výměnný    obchod s  kartami. Lze ještě pochy­bovat, že nejde o neškodné hry, ale o cílevědomě      programované násilí?

    Významnou úlohu hrají v této propagaci kultury zla bojové počítačové hry. Byly původně vyvíjeny v USA pro výchovu u vojenských speciálních jednotek. Měly překonat přirozenou bariéru rekrutů před usmrcením protivníka v boji. Za 2. světové války a později za války v Koreji se totiž zjistilo, že jen 15% vojáků bylo připraveno střílet na nep­řítele s  úmyslem ho us­mrtit. Trénink s  počítačovými hra­mi, tj. trvalé a opakované střílení na virtuálního nepřítele, má zbavovat morálních skrupulí. Toto zbavení citu u policie a u vojáků skutečně funguje. Dnes se stává hitem mezi mladými.

    V novinách Metro Praha z 19.5.2003 byl naopak uveden článek jednoho studenta, kterého prý čím dál víc rozčilují typy lidí, kteří tvrdí, že počítačové hry škodí psychice. Prý naopak jsou jedinečnou možností k dnes tolik potřebnému sebevědomí. Autor článku tvrdí, že naopak hraním her si člověk nevědomě vybíjí svou vnitřní agresivitu a že on sám, ač hraje hry již čtvrtým rokem, neměl nikdy tendence někoho zabít.

    Je dobře, že tyto tendence neměl. Ale řada údajů ze světa ukazuje, že tyto tendence získávají mnozí jiní, zejména mladí lidé, a ostatně není se co divit, byly-li hry k tomu účelu vymyšleny.

    Jestliže ve státě Kentucky 14letý hoch, který nikdy neměl v ruce skutečnou zbraň a cvičil se jen na počítači, přišel do své školy, 8× vystřelil a trefil 8 lidí do hlavy, tři z toho smrtelně, lze vážně tvrdit, že to počítačové cvičení neovlivnilo?

    V Michiganu dokonce 6letý chlapec vychovaný videofilmy a počítačovými hrami, zastřelil 6leté děvčátko, aniž měl tušení, co udělal a proč.

    Je možno uvádět další a další údaje i statistiky o růstu násilí dokládající brutalizaci společnosti a současně její ohrožení.

    V kultuře západu, jehož jsme součástí, vítězí a zdá se, že zvítězil egoistický pragmatismus, ztratily se ideály a vize, změnila se a mění škála uznávaných hodnot. To není důsledek technického pokroku či vzdělání. Není to ani důsledek globalizace. Ta jen urychluje probíhající   procesy. Je   to    důsledek    radikálního    prosazování    egoismu,   požitkářství, spotřebitelské men­tality, ale především důs­ledek   ztráty   víry   v Boha a zboření všech mravních tabu.

    Výsledkem je stále důslednější prosazování životního stylu založeného na násilí, neuspokojené hledání stále nových a nových požitků až zvrácenosti, a v důsledku toho stále větší ohrožení člověka i společnosti.

    Takový životní styl nemůže být a ani není životním stylem pro nové tisíciletí. Je násilně vnášen do společnosti, převážně v zájmu zisku, v zájmu snížení světové populace, která se zdá ohrožovat tu bohatší a mocnější část, dokonce lze říci, že v zájmu sil zla působících ve světě.

 

Varovný příklad starověkého Říma

            Stále častěji se ozývají ve světě hlasy, že západní společnost dnes připomíná starověký Řím, před jeho zánikem. Světovládný Řím, jehož elita ztratila jakékoliv mravní zábrany, byl nakonec roznesen na koňských kopytech barbarů. Jsme ochotni si toto varovné memento aspoň uvědomit?

            Milánský arcibiskup kardinál Tettamanzi dokonce připomněl toto aktuální nebezpečí ve svém projevu o stavu města 6. prosince 2002. Dle něho existuje pozoruhodná analogie mezi dneškem a dobou konce římské říše. Jako nyní byl Řím navenek mocný a nádherný, ale chyběla mu duše. Málokdo už věřil na velké ideály, instituce rodiny byla v rozkladu, vzdělání v nepořádku, masová zábava stále nemorálnější a divočejší a na hranicích impéria stále nebezpečnější a divočejší národy. Také naše epocha ukazuje znepokojující znamení sociální, kulturní, morální a náboženské krize, upozornil kardinál (Podle Neue Solidarität z 12.12.2002 – Caludio Celani: Italien: Infrastukturaufbau statt Maastricht-Zwangsjacke für Europa).

Duchovní základ pro Evropu  

            A zde jsme u kořene současného problému společné Evropy: Může Evropa obstát v kulturním soupeření s jinými kulturami bez Boha, bez společně uznávaných hodnot se zdánlivou tolerancí uvolňující ve skutečnosti síly zla?

            Může západní kultura, v níž se šíří pocit psychické prázdnoty, dosáhnout trvalého úspěchu dokonce i v ekonomické soutěži s jinými oblastmi světa, chybí-li jí duchovní síla?  

          Kardinál Ratzinger v zajímavém pojednání „Evropa: Její duchovní základy včera, dnes a zítra“ upozorňuje, že renesance islámu není spojena jen s novým bohatstvím arabských zemí, ale s vědomím, že islám může poskytnout duchovní základ pro život národu, základ, který, jak se zdá, začíná Evropě chybět. Také další náboženské tradice Asie jako budhismus se vynořují jak duchovní síly, které by měly nahradit ztracené náboženské a duchovní základy Evropy.

          V našich novinách už jsme mohli číst článek jednoho arabisty, dle něhož právě islám, resp. přistěhovalci z populačně silných arabských zemí mohou zachránit vymírající Evropu. (Štěpán Macháček: Islám může zachránit Evropu, Lidové noviny 26.7.2003). Zřejmě se předpokládá, že přinesou i vlastní kulturu místo postupně upadající evropské kultury, jak ji oni sami znají z vysílání rádia a televize.

          Naše známá novinářka Petra Procházková, která žila řadu let v Afganistánu upozorňuje, že např. dle představ Af­gánců jsou v E­vropě a v Americe všechny ženy poběhlice, protože naše filmy jsou jen o rozvedených paničkách, které za večer vymění několik partnerů. A novinářka dodává: 

          Podle toho, co Afgáncům o sobě vysíláme, jsme zvrácený, nekulturní, přesycený, nečistý svět s hroznými mezilidskými vztahy. Řešíme jen malichernosti a z msty se lidi vraždí, okrádají se a neustále souloží. Vedli jsme o tom věčné debaty, dodává novinářka, a já vysvětlovala, že vidí jen malý výsek. Že tady jsou taky lidi, kteří nikoho nezabili, že občas jdeme do divadla a občas – občas jsme si věrni. A zároveň jsem se bránila myšlence, že to s námi asi opravdu není úplně v pořádku“.

 

Potřebujeme nový životní styl

          Evropská integrace se uskutečňuje proto, aby Evropa ve věku globalizace obstála úspěšně v soutěži s jinými částmi světa. K tomu nestačí jen silná ekonomika. K tomu je nezbytná i duchovní a kulturní identita. Opakovaně to zdůraznil Jan Pavel II. v projevu k 2000 poutníkům 17. srpna 2003 v Castel Gandolfo, když připomenul, že Evropa dnes prochází krizí hodnot a že je důležité, aby našla svou pravou identitu. S oh­ledem na histo­rii a kulturní tradice dnes není jiné síly, která by tuto identitu v Evropě vytvořila, než křesťanství.

          Má k tomu dobré předpoklady nejen proto, že zahrnuje nemalou část křesťanů, kteří neztratili dosud svou ví­ru a mají šan­ci se vzpamato­vat ze své malátnos­ti a vlažnosti, ale i proto, že hodnoty, které křesťanství vyznává, odpovídají požadavkům a potřebám společnosti vzdělání a znalostí, jež by měla být společnosti budoucnosti.

          Náročné technologie, složité výrobní procesy vyžadují kooperaci, týmovou práci, vzájemnou důvěru. Spolupráce a partnerství se stávají významnými organizačními principy pro 21. století, už nikoliv egoismus a individualismus na úkor druhých.

          Pro úspěšné fungování ekonomiky se stále více ukazuje jako nezbytné respektování smluv, dodržování daného slova, fairplay, prostě dodržování základních etických pravidel, tedy už vůbec ne odstranění všech morálních tabu.

          O úspěchu v globální hyperkonkurenci dnes rozhoduje myšlenka, nápad, znalosti, tedy to, co má člověk v hlavě a jak to dovede využít. Vytváření podmínek podporujících aktivitu a zájem pracovníků na výsledcích hospodaření a umožňujících, aby práce přinášela radost, sebeuplatnění i potřebné hmotné zabezpečení – to vše se dnes stává rozhodujícím faktorem pro úspěšnou ekonomiku. Stává se i významným faktorem pro život důstojný člověka.

          Takové vzorce chování a přístupy jsou ovšem ve zjevném rozporu se současným západním stylem života, jehož jsme součástí. O takové přístupy se však musíme vážně zasazovat, chceme-li, aby naše civilizace vůbec obstála.

          Že nemáme stejně šanci? Jak to víme, jestliže jsme se dosud o nic nepokusili? A o co se vlastně máme pokoušet?

          Odpověď je v podstatě jednoznačná: vydávat svědectví!

          Především ukazovat jiný přístup k životu než převážně nabízejí média a dokazovat vlastním příkladem, že tento jiný přístup může přinášet lepší uspokojení a naplnění než to, co zatím vidíme kolem sebe.

          Zadruhé, pomáhat spoluvytvářet společenství, v němž ohled na mravní hodnoty bude samozřejmý a které přesto či právě proto bude i pro naše okolí zajímavé a přitažlivé.

            K tomu nepotřebujeme čekat na politiky, co vymyslí. K tomu nepotřebujeme politické strany. To je v našich silách a možnostech, budeme-li chtít.

          Naše výzva je: ukazovat a prosazovat kulturu života proti kultuře zla, proti kultuře smrti. Zdůrazňovat a nep­řestávat ukazo­vat, že pozitivní lid­ský život  se   nemůže   opírat o zvrácenosti ani o sobecké požitkářství a že nesmíme zůstávat k těmto jevům otupělí či lhostejní. 

          Kardinál Ratzinger v publikaci „Naděje pro Evropu“ připomíná: „Filmaři nám předvádějí člověka v jeho nízkosti a sprostotě. Obojí je zkreslené. Život není jen veselí a hra, ale i bolest, pokušení a selhání. Je přece jen krásný, je-li nesen láskou a je-li mu vlastní naděje, přesahující přítomný okamžik“.

          Dokážeme-li takové lásce a naději vydávat svědectví, potom můžeme spoluvytvářet pevný základ a identitu pro naši společnou Evropu.  

                                                                            JUDr.Bedřich Vymětalík