VII. Evropská Unie – ano či ne?
Otázka, zda vstoupit či nevstoupit do Evropské Unie, je dnes pro nás jedna z nejaktuálnějších. Zanedlouho máme v referendu rozhodovat o naší budoucnosti. Předběžné průzkumy naznačují, že značná část našich občanů není dosud rozhodnuta. Nemá představu, zda vstup do Evropské Unie bude pro nás výhodný či nevýhodný. Bojí se změny. Kampani v médiích mnoho nevěří nebo články na toto téma ani moc nečtou. Zdá se jim, že je to pořád „omílání dokola“.
Je proto reálné nebezpečí, že se rozhodneme špatně a že se teprve potom budeme divit, jak jsme rozhodli. Argumentací ve prospěch vstupu do Evropy už byla snesena celá řada. Argumenty proti vstupu se spíše šíří „šeptem“ a zdá se, že v důsledku toho dokonce získávají větší zájem.
Zamysleme se proto nad hlavními argumenty odpůrce vstupu do Evropské Unie.
Nepochybně vážným argumentem je, že nemáme jistotu, co nám to přinese. To skutečně nevíme. Z historie víme, že i ty nejlepší myšlenky a plány dokáže člověk znehodnotit. Je to však argument proti vstupu do Evropské Unie? Mění-li se svět kolem nás, nemůžeme tomu zabránit tím, že změny odmítneme. Stejně se nás dotknou. Je daleko lepší reagovat na ně tak, abychom je využili k lepšímu.
A v tom je hlavní kritérium, zda hlasovat pro vstup: Na základě zkušeností států, které už do Evropské Unie vstoupily, můžeme říci, že jim vstup poškodil nebo prospěl?
Odpověď je jednoznačná: Nepoškodil, ale tam, kde byl spojen s rozumnou prorůstovou politikou státu, jednoznačně prospěl.
Máme tedy šanci, aby prospěl i nám. Navíc máme šanci, že dostaneme nemalé příspěvky z fondů Evropské Unie, které mohou dát prorůstové podněty.
Odpůrci vstupu argumentují, že příspěvky budou menší než dostaly ty státy, které přistoupily dříve. To je nepochybně pravda, protože je více žadatelů. Máme se proto urazit a nechtít nic? Nebylo by to až nesmyslně úzkoprsé? A čekáme, že nám bude Evropská Unie přispívat, i když vstup odmítneme?
A proč vlastně příspěvky nechceme? Opravdu je nepotřebujeme?
Naše životní a ekonomická úroveň je dosud hluboko pod úrovní Evropské Unie. Třináct let naší transformace zatím zvlášť výrazný růst nepřineslo. Tunelování, kriminalita, korupce, miliardové úniky – to nám nepřinesla Evropa, to jsme si s nadšením naordinovali sami. Nejsou poněkud naivní představy, že za 10 let se vyrovnáme ekonomické úrovni Unie i bez vstupu do EU? Existuje jediný náznak, že bychom toho byli schopni?
Naopak příklad Irska či dalších zemí ukazuje, že vstup do EU může výrazně pomoci k růstu ekonomické úrovně země.
Odpůrci EU vyjadřují obavy, že nás „Němci obsadí“, že ztratíme samostatnost, že český majetek se dostane do rukou Němců. Jaké argumenty jsou pro toto tvrzení? Proč Němci „neobsadili“ jiné malé státy, které do Unie vstoupily? A pokud jde o český majetek: Nevzdáváme se ho po celých 13 let dobrovolně a s nadšením? Vždyť dnes už velká část majetku u nás je v cizích rukou. A lze očekávat, že ho budeme dále prodávat, ať už do EU vstoupíme nebo ne.
Vážným argumentem je však skutečně otázka omezení naší samostatnosti. Je pravda, že v orgánech EU má být rozhodování většinové a že počtem hlasů, které jako malá země budeme mít, nemůžeme EU ovládnout. Části své samostatnosti se však v tomto ohledu vzdávají i velké země v Unii. Většinové rozhodování je zatím relativně nejdemokratičtějším rozhodováním. Žádný stát Unie nemůže při tomto rozhodování jiné ovládnout. A nemůžeme a nesmíme se o to snažit ani my, až do Unie vstoupíme. K čemu by to vlastně bylo dobré? Ekonomická síla Unie – a tím i všech jejích států – může být jen v rozumné spolupráci a kooperaci. A právě té bychom se měli učit místo hádání, žabomyších sporů či arogance, na kterou jsme zvyklí.
Dle odpůrců vstupu do EU slouží Unie zájmům globálního kapitalismu, především nejsilnějších kapitalistických států Evropy, zejména Německa, a k dosažení vysokých zisků. Globální kapitalismus bude ovšem existovat i bez EU. Naopak Unie je zatím ojedinělým pokusem vytvořit silný ekonomický celek, který by mohl obstát v bezohledné globální konkurenci, a který je budován na relativně demokratických základech.
Pomáhá do jisté míry i menším státům, aby v konkurenci obstály. A to bychom při našem rozhodování měli také rozumně vzít v úvahu.
Konečně nechybí argumenty, že převezmeme tzv. západní způsob života a že to přinese mravní úpadek i u nás. Je to trochu divný argument, protože západní způsob života už dlouho i bez Unie přejímáme a dokonce ještě s větším nadšením než některé jiné země Unie.
A právě zde je jeden z významných důvodů pro to, abychom se zapojili do společné Evropy a naopak s ostatními rozumnými silami se pokoušeli zabránit šířící se „kultuře zla“. Je to argument, abychom pomáhali vtisknout Evropě duchovní hodnoty, které je stmelí a dají jí potřebnou vitalitu.
Nad mravními hodnotami se většinou opovržlivě usmíváme. Ostatně i Evropské společenství bylo původně vytvářeno na ekonomických aspektech. Vývoj ukázal, že to nestačí. Narůstající násilí, drogy, rozmáhající se korupce signalizovala potřebu základu ve společných hodnotách.Z toho vyplynula Charta základních práv, vypracované v roce 1999, k tomu směřuje i připravovaná evropská ústava.
Pro většinu našich občanů jsou zatím duchovní či mravní aspekty zbytečné, považují je za překonané. Rozhovor s Nejvyšší státní zástupkyní Marií Benešovou v MF Dnes z 2. dubna 2003 – tedy rozhovor s osobou v tomto ohledu více než kompetentní – připomněl, že tyto aspekty vůbec překonané nejsou a dokonce prý hrozí, že se proměníme v kriminální stát. Pokud v Evropské Unii vidíme snahy negativním tendencím v uvedeném ohledu zabránit, měli bychom to jen uvítat. Měl by to být vážný argument pro náš vstup do EU.
Každá velká kultura se vyznačuje uznáváním určitých objektivních hodnot, které jsou v ní považovány za obecně platné a správné a jsou nosným základem její existence.Evropa měla po staletí nosný základ v křesťanství. To jí dávalo převahu nad ostatními kulturami. Dnes se vynořují síly jiné, které jsou stále více přesvědčené, že jsou oprávněny nahradit duchovní základy Evropy, jež ztratily svoji sílu i našim přičiněním.
Islám, v němž národ, kultura, morálka a náboženství vystupují jako nerozborný celek, si je stále více jist sám sebou, fascinuje třetí svět, jemuž evropská kultura – a v tom i naše – nabízí rozpad morálky, relativizaci hodnot a chválu zvrácenosti. Slyšíme-li v naší televizi, že dnes všechna tabu padla, pak kde jsou hodnoty, které nás mají spojit?
Dává-li nám vstup do Evropy aspoň jakousi šanci na společné respektování universálních hodnot člověka, na uznání jeho důstojnosti, svobody, rovnosti a solidarity při respektování demokracie a právního státu, pak jde o morální výzvu, ke které bychom neměli váhat se připojit a prosazovat ji i proti těm zájmům v Evropě, které prosazují opačné cíle.
Budou-li tyto pozitivní hodnoty přijaty, čeká nás stejně společný boj, aby byly správně chápány ve vztahu k lidské důstojnosti. Problémy klonování, genetické manipulace, obchodování s lidmi, obchodování lidskými orgány, nové formy otroctví a řady dalších problémů budou vyžadovat řešení, na němž bude záviset, na jakých základech budeme budovat, zda se přizpůsobíme tlaku životního způsobu, který ničí člověka a koneckonců i nás, nebo zda Evropa získá nový dech a postaví se i duchovně do soutěže s jinými kulturami jako plnohodnotný partner.
V tomto směru je společná Evropa snad ještě větší výzvou než její ekonomická nabídka a dává šanci i nám. Naděje, že místo vymírání obyvatel, které je dnes výraznou charakteristikou v Evropě i u nás, se přičiníme dát Evropě novou životní sílu a duchovní základ, může být nadějí i pro nás. Náš vstup do EU je z tohoto pohledu možná ještě důležitější než naděje na příspěvky z evropských fondů a na ekonomický růst.
Shrňme tedy:
Zkušenosti s dosavadním vytvářením evropské integrace ukazují na řadu výhod a možností, které bychom neměli, kdybychom do EU nevstoupili.
Jako malá země obklopená zeměmi zapojenými do evropské integrace nemáme zřejmě ani jinou rozumnou šanci než se na integraci rovněž podílet nebo výrazně ztratit.
Dnes nedokážeme odhadnout, zda to bude i do budoucna výhodné a zda integrace zcela naplní naděje do ní vkládané. Nemáme ani rozumný argument či podklad tvrdit, že to bude nevýhodné.
Máme však šanci pomoci i sami k tomu, aby se Evropa založená na spolupráci, kooperaci a na respektování universálních lidských hodnot stala znovu výrazným činitelem v globálním světě a získala potřebnou duchovní sílu v obhajobě hodnot důstojných člověka mezi ostatními kulturami.
A to přece jen za pokus stojí.
Bedřich Vymětalík