Hnutí křesťan a práce, o.s.

Solidarita mezi generacemi – výzva pro sociální dialog

            (Dne 19. června 2006 se konalo v Praze setkání zástupců neziskových organizací a institucí, které vytvořily Fórum pro sociální dialog. O setkání informujeme na jiném místě (oddíl E – Z činnosti KAP). Ze setkání přinášíme referát o problematice solidarity mezi generacemi.)

Solidarita mezi generacemi

 – další výzva pro sociální dialog

 

            Zhruba před rokem 30.května jsme v Hejnici ustavili síť na podporu sociálního dialogu ve společné Evropě, do níž jste i Vy vyjádřili ochotu se zapojit. Pro ty, kteří v Hejnici nebyli, dovolím si stručně připomenout, jaké cíle sledujeme.

            Stejně jako řada organizací občanského sektoru v dalších evropských zemích vycházíme z toho, že společná Evropa nemůže existovat jen na základě ekonomického propojení. Potřebuje hledat formy spolupráce. Potřebuje se opírat o odpovědný dialog pro hledání lidsky důstojných a sociálně prospěšných řešení pro své občany. To platí u nás, to platí v celé Evropě. Jinými slovy jde nám o životní styl opírající se o spolupráci, respektování lidské důstojnosti, o solidaritu k druhým.

            Poslední volby u nás, konfrontační atmosféra vytvořená volební kampaní, varovně připomíná, že taková atmosféra nemůže společnému prospěchu sloužit. Nemůže sloužit ve vztahu k jiným zemím, nemůže sloužit ani uvnitř naší země.

            Hledat nekonfrontační formy při prosazování celospolečensky prospěšných aktivit je proto dnes více než potřebné. K tomu však nestačí osamocený hlas kohokoliv z nás, byť by měl sebelepší úmysly. V globálním světě nepomůže se uzavřít v ghettu. Je nutno se v případě potřeby spojit, aby náš hlas bylo slyšet a aby bylo možno se ubránit nejrůznějším snahám, které prospěšné aktivity ohrožují. V tom je jeden důvod naší sítě.

            Druhý důvod je v tom, že právě vzájemnou komunikací uvnitř sítě se můžeme učit vytvářet ovzduší spolupráce, které potřebuje občanská společnost.

            K těmto otázkám budeme hovořit ještě v odpolední části našeho setkání.

            Předtím však dovolte, abych věnoval pozornost jednomu problému, který se zatím opomíjí a na který by měl být sociální dialog rovněž zaměřen. Je to:solidarita mezi generacemi.

 

            Dnes už je obecně známo, že lidský věk se prodlužuje díky úspěchu lékařské vědy a tedy že roste podíl našich občanů v důchodovém věku.

            Na druhé straně klesá podíl mladé generace, kde počet narozených dětí nedokáže vyrovnat úbytek obyvatelstva v důsledku úmrtí, a to přes určité zvýšení porodnosti u nás v poslední době. Prostě začali jsme vymírat a vymíráme. Utěšujeme se, že nás nahradí přistěhovalci. Skoro jako bychom ztratili chuť k existenci. Není to jen trend náš, ale dnes už celé Evropy (s výjimkou Albánie).

            Důsledky jsou známé.

            Začíná se tvrdit, že nebudou peníze na důchody v rozsahu jako dosud, na druhé straně mladí se stávají lákavou spotřebitelskou skupinou, která by měla převzít a plně akceptovat životní styl založený na tzv. tržní ekonomice, ovšem nesprávně chápané. Tedy ten styl, který – ať se nám to líbí nebo ne – vede místo fungování trhu spíše k ovládnutí trhu na úkor trhu, který je založen na konfrontaci, aroganci či sobectví, jež vůbec nevede k blahobytu, jak se k věření předkládá, a jehož smutnou ilustrací je nedávná předvolební kampaň.

            Dovolte mi ukázat, co mám na mysli, na příkladu Irska. Irsko bylo, jak známo, až donedávna chudou zemí, kde bída vyháněla jeho obyvatele do emigrace. Bylo současně silně věřící a rodilo se v něm výrazně více dětí než v sousedních státech. Vstupem do EU a využitím dotací EU, podařilo se zvýšit i ekonomickou úroveň země, která začala být vydávána za vzor pro jiné. Jenomže ekonomický úspěch nesplnil zcela očekávání. Dnes počet věřících klesá, přijímá se globatizovaná morálka ostatních zemí, rodí se stále méně dětí, i Irsko začíná vymírat a k tomu roste počet sebevražd mladých.

            Myslím, že toto je až pozoruhodně názorný příklad, že ekonomický růst je sice potřebný, žádoucí, ale že pro vytvoření soudržné prosperující společnosti je třeba ještě něco víc. Je třeba hledat nové přístupy v mezilidských vztazích, třeba i znovu oprášit staré osvědčené lidské hodnoty, které se už považují za zbytečné harampádí.

            Jinými slovy, použiji myšlenek prof. Mlčocha, které formuloval před měsícem na zasedání Papežské akademie zabývající se mezigenerační solidaritou:

            Dlužíme dětem a vnukům jasné poselství, že bohatství ke štěstí nestačí, ba že může být překážkou skutečného štěstí. Toto poselství se snaží ukazovat většina z Vás ve Vašich dobrovolných aktivitách. Samozřejmě aniž bychom opomíjeli potřebu přijatelné životní úrovně pro všechny spoluobčany.

            Problémem zůstává, jak dosáhnout, aby toto poselství bylo přijato, a zda dnešní střední generace je vůbec schopna v důsledku prožitých zkušeností toto poselství přijat a účinně předat mladé generaci, eventuálně jak tedy toto poselství předat mladé generaci.

            Dovolte, abych právě této otázce věnoval trochu pozornosti, pokud jde o ČR.

            Vztahy mezi generacemi u nás (a ostatně i v dalších postkomunistických zemích) jsou nutně ovlivněny skutečností, že každá generace žila po dlouhé časové období v jiných politických a ekonomických podmínkách a že na ně nutně reagovala tomu odpovídajícími rozdílnými postoji a názory.

            V České republice navíc výrazně a svým způsobem specificky ovlivnila postoje a chování občanů okupace země vojsky tzv. Varšavské smlouvy, prakticky sovětská okupace v roce 1968 a následující morální marasmus společnosti.

            V něm žila prakticky dnešní střední generace celých dvacet let, v něm si formovala svoje představy, hodnoty, životní návyky, prostě svůj životní styl, a ten po pádu komunismu na základě své zkušenosti svým způsobem adaptovala na nové poměry.

            Prostě smysl pro nějaké morální ohledy byl silně otupen, a tak jsme převzali s minimálními obavami nová hesla, jež měla ukazovat tu jedinou správnou cestu k dosažení blahobytu vyspělých západních zemí, který si za minulého režimu mnozí vysnili. Byla to hesla o tržním hospodářství bez přívlastků, o svobodě, v níž člověk je zákonem sám sobě a nemá být nikým omezován, o tom, že peníze jsou teprve na prvním místě, že neexistují tzv. špinavé peníze, že právo nebo dokonce etika transformaci společnosti směrem ke světlým zítřkům jen zdržuje. Jako hlavní cesta k blahobytu byl zdůrazňován bezohledný vlastní prospěch a neomezená svoboda. Že tato cesta naopak vede k růstu propasti mezi bídou a bohatstvím a že nevede ani k optimálnímu celkovému růstu bohatství, o tom jsme hovořili na borském setkání, jehož se řada z nás účastnila. Dnes bych chtěl připomenout jiný problém, který s tím souvisí.

            V naší tehdejší společnosti, která byla doslova opilá představami o neomezené svobodě pro každého, která ve své značné části ztratila zájem o duchovní a mravní hodnoty a v níž dokonce někteří tehdejší političtí představitelé snahy o postihy za rozkrádání majetku otevřeně odmítali jako neodůvodněnou kriminalizaci podnikatelů bránící transformaci společnosti, se tak postupně vytvářely postoje, v nichž neplacení dluhů, okrádání druhých, podvody, nedodržení daného slova se začaly považovat za standardní způsob chování, který lze buďto využívat nebo kritizovat, ale proti němuž se v praxi nedá mnoho dělat. Příklady pochybně nabytého bohatství se zdály ospravedlňovat nepoctivost jako standardní způsob chování. Zdá se, že nemalá část našich spoluobčanů to takto chápe ještě dnes a nedávná předvolební atmosféra je v tom spíše utvrdila.

            Lze tedy patrně uzavřít, že tzv. normalizace v letech 1968 – 1989 a následná „kapitalistická“ transformace pokud možno bez pravidel se nutně projevila v názorech a jednání především dnešní střední generace a pomohla vytvářet jakýsi životní styl, který není příliš perspektivní. Jaký je to styl? K jehož charakteristi­kám patří:

- duchovní prázdnota, doprovázená programovým nihilismem, který chápe tuto prázdnotu jako přirozené prostředí člověka;

- hledání prožitků z každou cenu v naději, že konečně se najde ten pravý. Prostě snaha užívat si života, i když zatím není jasné jak;

- kult spotřeby, který má nahradit tradiční náboženské vazby.

- akceptování sobeckého prospěchu bez ohledu na jiné jako základní norma jednání;

- celkové oslabení tradičních mravních norem, odůvodňované tím, že člověk je svobodný  a že – jak to řekl jeden bavič zřetelně v televizi – dnes všechna tabu padla (a tak skoro vypadá, že našim ideálem je Big Brother a Vyvolení);

- pokleslost právního vědomí, vycházející z oddělení práva od spravedlnosti jak v ideologii komunistického režimu, tak následně v postojích polistopadových politiků;

- pasivita ke zlu či dokonce přejímání kultury zla, postupná ztráta rozlišování, co je dobro a co zlo; zde hrají pochybnou úlohu média, která ve snaze o sledovanost přinášejí stále větší zvrácenosti a zdá se, že tento bludný kruh ještě nekončí. Poukazy na to, že i zvrácené pořady ukazují realitu života a ať se děti naučí tuto realitu poznávat a samy rozhodnout, co je správné, jsou de facto obhajobou šíření zla. Prý v dřívějších pohádkách také vystupovalo zlo. To je pravda. Jenže dobro v nich nakonec vítězilo. Dnes vítězí zlo. A tak roste kriminalita, podpořená mimo jiné i zprávami v tisku o nepotrestaných zločinech nebo dokonce o osvobození pachatele těžkého kriminálního deliktu z důvodu, že soud se dostal k vynesení rozsudku až po 10 letech a že uložení trestu odnětí svobody by už dnes ztratilo „výchovný“ smysl. Proč to soudu muselo trvat třeba 10 let, a zda není možný rychlejší postup, to, jak se zdá , nikoho nezajímá.

            Možná charakteristický pro současné dosti rozšířené názory je článek otištěný v Lidových novinách 30.12.2005, který napsal ekonom Jiří Kinkor jako reakci na zprávu, že prestižní americký deník Time vyhlásil osobnostmi roku Billa Gatese a Melindu Gatesovou a že to bylo za jejich rozsáhlou  charitativní činnost, na kterou věnují obrovské částky peněz. Dle Kinkora měl by být Gates vyhodnocen za materiální hodnoty, jež vytvořil, ale ne za charitu, která je reakcí na něčí neschopnost či nemohoucnost. Měl by být vyhodnocen za to, že vydělává peníze, ne za to, že se jich vzdává. Zdůrazňování charity je prý výrazem překroucené morálky našeho světa. Kdo je tedy překroucený, na to si zkuste odpovědět každý sám.

            Uváděné postoje a názory nejsou samozřejmě charakteristické pro celou společnost. I u nás existuje nemalá část obyvatelstva, která nepovažuje sobecký prospěch za základní normu chování, a hledá i jiné hodnoty..

            Zůstává spíše otázkou, kdo a jak by měl přispět k širšímu akceptování pozitivních hodnot ve společnosti a případně co lze očekávat v tomto směru od dnešní mladé generace, z níž velká část prožila už celý život v demokracii.

            O postojích mladých byla u nás provedena řada výzkumů. Potvrzuje se v nich, že životní styl orientovaný na vlastní sobecký prospěch dnes přijímají už mladí lidé jako realitu a vyvozují z ní vlastní závěry. Růst ekonomiky posledních let u nás podněcuje v nich tyto optimistické postoje. Vliv rodiny se dále zmenšuje, naproti tomu klíčový význam má stále vrstevnická skupina. Do jaké skupiny se mladý člověk začlení, zda do mafiánské či demokratické, rozhoduje často o jeho budoucí orientaci. (Matoušek, Kroftová:Mládež a delikvence, Portál 2003, str. 81–84). Média stále více nabízejí vzorce chování, které by ještě před několika lety byly považovány za nemorální či za nepřípustné, a to dokonce i v ateistickém komunistickém režimu. Negativní vliv médií na růst zločinnosti je dnes považován na nepochybný. Roste i kriminalita mládeže. Novinkou je markantní růst kriminality dětí ze středních vrstev, a zvláště překvapivé je navýšení počtu kriminálně jednající mládeže z nejlépe situovaných vrstev (tamtéž str. 41).

            Podle výzkumu Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, provedeného v roce 2005 mezi patnáctiletými žáky se dnešní mladí zaměřují hlavně sami na sebe. Za nejdůležitější považují dosažení vlastního úspěchu a nezávislost, na tom, kolik mají kamarádů, jim už tolik nesejde. Jsou hodně sociálně prostí a neomalení. Dokonce si prý při zkoušení skoro nenapovídají, je jim jedno, jestli spolužák dostane špatnou známku.

            Na základě těchto zjištění se skoro nabízí otázka, zda současný životní styl promyšleně ovlivňovaný médií už není mladými bez zábran akceptován a zda snahy na nějaký posun mají ještě naději na úspěch.

            Zajímavou odpověď v tomto směru nabízí jiný průzkum provedený v roce 2005 mezi mladými středoevropany ve věku 17 až 27 let vydavatelstvím Reader´s Diges­t Výběr.

            Pokud jde o mladé Čechy, více než polovina z nich odpověděli v dotaznících na otázku „Za co se ve své zemi stydím“, že se nejvíce stydí za své politiky, na druhém místě odsoudili kriminalitu a na třetím špatné lidské vlastnosti. Myslím, že tyto odpovědi lze hodnotit pozitivně, neboť nasvědčují tomu, že hodnotící orientace mladých není tak zcela morálně indiferentní a že se nabízí i možnost posunu v této oblasti.

            Navíc dle jiných výzkumů netvoří mládež v ČR  jednolitou skupinu. Jiří Zajac v Katolickém týdeníku č. 2/2006 upozorňuje, že mladí lidé zaměření na výkon a osobní úspěch tvoří sice silnou část mládeže, ale vedle toho v průměru 25% je zaměřeno na vztahy a společenství a 15% na ochranu přírody a zdravý životní styl. Mezi nimi je stále „řada lidí se skutečným smyslem pro duchovní život, pro důraz na vztahy a poznání, službu a odpovědnost, lásku a pravdu“, píše Zajíc. Přitom i nadále zůstává v povaze mládí schopnost nadchnout se pro něco velikého, otevřenost, touha po pravdě, přímočarost. To všechno jsou pozitiva, která dávají naději, že právě mladá generace může vnést do společnosti nové hodnoty vyplňující současnou duchovní prázdnotu.

            Předseda České křesťanské akademie,  P. Tomáš Halík, který působí v pastoraci pro vysokoškolskou mládež, dokonce v jednom publikovaném rozhovoru říká zcela jednoznačně: „Nevidím jinou naději než v mladší generaci, která snad přinese nového ducha a nové hodnoty“ (Rozhovor v Lidových novinách z 31.12.2005).

            Nabízí se otázka, jak tyto nové hodnoty vnést do naší společnosti a motivovat pro ně mladou generaci. Samozřejmě i zde zůstává velká úloha rodičů, aspoň té části, která ještě uznává potřebu předávat mladým jiné hodnoty než hodnoty, které se jim nabízejí v médiích. Úloha rodičů však nestačí.

            Jestliže sociologické průzkumy upozorňují na významné působení tzv. vrstevnických skupin pro vytváření životních postojů mladého člověka, potom podpora vytváření takových skupin může být prvním krokem i k vytváření nového životního stylu odpovídajícího potřebám a zájmům mladých a praktikujícího porozumění, solidaritu a lidsky pozitivní vlastnosti.

            Takových neformálních vrstevnických skupin u nás existuje celá řada. Existovaly i za komunistického režimu. Sloužily prospěšným účelům nebo mohly být zneužity k nekalým praktikám. Stejný problém existuje i dnes. Významnou úlohu vrstevnických skupin nelze přehlédnout. Ty s pozitivními cíli mohou být dnes podpořeny oficiálně existujícími nebo nově zakládanými organizacemi mladých sledujícími obdobné cíle. Jejich působení může být posíleno zapojením do sítí se společnými záměry. Může být dnes podpořeno prostřednictvím televize Noe, která začala vysílat od 10. května, chce vysílat pozitivní programy, a chce přežít bez výnosů z inzerce. Nevyužité možnosti ukazuje internet.

            Prostě při nabízení nových obecně potřebných vzorců jednání a podpoře pozitivní     úlohy mladé generace může sehrát nezastupitelnou úlohu to, co označujeme jako občanská společnost a co zahrnuje i vaše aktivity, k nimž jsme se spojili. Proto o tom hovořím v souvislosti s možnostmi posilování sociálního dialogu a s jeho zaměřením. Ve společnosti cílené odlišované, ve společnosti, v níž – promiňte mi tato drsná slova – v níž bezohledný boj o koryta je obdobně jako za komunismu třídní boj jako hlavní cesta pokroku, je velmi potřebné ukazovat i jiné alternativy odpovídající lidsky důstojnému životu ve společnosti. Úloha občanské společnosti, úloha Vašich aktivit je v tom smyslu skutečně nezastupitelná. Buďme si toho vědomi, hledejme způsoby, jak zaměřit sociální dialog i do této oblasti na posílení mezigenerační solidarity a neztrácejme odvahu ani při případných prvních potížích či neúspěších.