Sobectví není rozhodující silou pokroku
Václav Havel se ve svém posledním novoročním projevu ve funkci prezidenta republiky (1.1.2003) pokusil připomenout, že „demokracie nespočívá jen v určité struktuře institucí, ale též v duchu, lidském obsahu, smyslu a ideálech, jimž má tato struktura sloužit“. Dle Václava Havla to mimo jiné znamená, „že je třeba znovu a znovu stavět hráze bezohlednosti skryté za praporem tvorby zisku“.
Komentátor v Lidových novinách k tomu se shovívavou ironií poznamenal, že zahodí-li všichni obyvatele Česka „prapor tvorby zisku“, nezbude asi na Havlovu tučnou prezidentskou penzi.
Není zřejmé, z čeho komentátor vyvodil, že tvorba zisku musí být založena na bezohlednosti a proč by „tučná prezidentská penze“ byla bezohledností podmíněna.
Zatím se spíše ukázalo, že díky sobecké ziskuchtivosti se podařilo „vyvést“ miliardové hodnoty mimo republiku a že na to všichni doplácíme a ještě doplatíme.
Základní omyl zřejmě spočívá ve falešném chápání tržního hospodářství, které je dnes převážně spojováno s bezohledným sobectvím. Nějak se opomenulo, že tržní hospodářství předpokládá získání výhod pro všechny účastníky tržní směny, jinak ztrácí opodstatnění.
Je ovšem pravda, že filozofie egoismu se dnes prosazuje v celém světě. Netýká se jen ekonomiky, ale ovlivňuje celý život moderního člověka. Je dokonce považována za motor globalizace.
Ta přináší sice ohromný růst bohatství na jedné straně, ale současně zatlačuje stále větší podíl obyvatelstva do pásma chudoby. Protesty proti globalizaci, které zažíváme, mají právě v tomto faktu své kořeny.
Filozofie egoismu doporučuje nestarat se o lidi, kteří nejsou produktivní a od nichž není možno očekávat „kvalitu života“. Doporučuje cesty, jak zmenšit počet obyvatel ve světě, protože nepočítá s tím, že by lidé navyklí na bohatství, byli ochotni k určitému uskrovnění ve prospěch jiných. Nebere na vědomí, že růst propasti mezi bídou a bohatstvím může být roznětkou k protestům, které ohrozí i bohaté.
Shovívavost k terorismu a nedbání příčin, z nichž vyrůstá, přinesla v tomto směru už nejedno drahé poučení.
Co je tedy hnacím motorem společnosti? Václav Havel ve zmiňovaném novoročním projevu připomenul ohromnou vlnu solidarity při letošních povodních. Vskutku se ukazuje, že solidarita může být účinnější hnací síla společnosti než proklamované sobectví. Tato síla má společného jmenovatele. Je jím dnes tolik vysmívaná láska – lásky matky k dítěti, láska krystalizující ve společných starostech manželů, láska otevřená k druhému a snažící se mu pomoci. Pro věřící je tato láska zakotvena v Bohu. Pro každého člověka je to životodárný pramen, bez něhož život ztrácí smysl.
Praporečníci sobectví si možná ani neuvědomují, že svým postojem znehodnocují úsilí mnoha našich spoluobčanů, kteří bez ohledu na vlastní prospěch nasazovali své životy, zdraví,svobodu v boji proti totalitním režimům minulosti a možná právě díky nimž máme svobodu dovolující hlásat i názory škodlivé.
Bylo by ovšem čirou iluzí promítat lidskou potřebu lásky bezpodmínečně do vztahů ve společnosti. Je však možné a dle našeho přesvědčení dokonce potřebné vyzývat při řešení těchto vztahů cestou vzájemné solidarity uvědomující si, že společně prospěšných cílů lze dosáhnout nejlépe společným úsilím a vzájemnou pomocí.
Evangelický farář Svatopluk Karásek v rozhovoru pro Lidové noviny 4.1.2003 na dotaz, zda si je jistý, že se dá vystačit s termíny láska, pravda, spravedlnost, odpovídá:
„Havlovo „láska a spravedlnost“ dnes vypadá směšně, ale o nic jiného než o lásku v podstatě nejde. Ani v manželství, ani jinde. Je to hlavní téma všeho bytí. Můžeme se dohodnout a nazvat to jinak: soužití v míru, soužití v pokoji, ty termíny se můžou měnit, ale pořád jde o tu samou věc.“
A polský spisovatel Sczypiorski říká otevřeně: „Jedinou kreativní silou, která v člověku spočívá a byla mu dána přírodou, je láska. Je největší a jedinou silou – jen díky ní je člověk tvůrčí stejně v kultuře i v biologii. Láska je tvůrčím cílem a tvůrčí silou v člověku. Lidé ji rozhodně nedokážou využít, a pokud ano, tak často hloupě, ničí skrze ni svět kolem sebe a sebe samé. Je jedním z největších paradoxů lidského osudu, že kreativní sílu lásky užívá místo tvůrčím ničivým způsobem.“
Po Listopadu jsme heslo „Pravda a láska vítězí“ rychle uložili mezi nepoužitelné haraburdí. Chybí nám doklady, že jsme bez něho hospodařili lépe. Zamysleme se, zda místo vzájemných svárů a snah o okrádání druhého není lépe využít potenciálu solidarity k lepšímu fungování naší společnosti.
Zamysleme se, zda sami sebe nepodvádíme, když jsme odrazováni od lásky, která nás může obohatit a zda nemáme spíše rozhodně protestovat proti novému obrazu světa, který se nám předkládá, světa založeného na sobectví a na vlastním uspokojení na cizí účet, zejména, když je to svět, který se dostává do stále větších problémů, a vypadá to, že začíná ohrožovat sám sebe.
25.1.2003 Bedřich Vymětalík