Hnutí křesťan a práce, o.s.

Skončilo jedno období kapitalismu – změny ve světě vyžadují nové odpovědi

            Byla to éra tzv. průmyslové společnosti, v níž hlavním nástrojem tvorby bohatství bylo rozmisťování kapitálu k produktivnímu využití a produktivita manuální práce. 

            Hlavními společenskými skupinami byli kapitalisté a dělníci. 

            Tato společnost dosáhla nebývalého růstu bohatství a vysokého nárůstu produktivity. Dle P.F.Druckera se za 100 let zvýšila produktivita práce manuálního dělníka 50× (P.F.Drucker: Pos­tkapitalistic­ká společnost, české vydání str. 40) 

            I když vývoj nepostupoval bezproblémově a i když se pozitivní změny nedotýkaly převážně tzv. Třetího světa, vztah mezi prací a kapitálem byl určován vědomím vzájemné závislosti. Jak konstatuje sociolog Zygmunt Bauman, kapitál potřeboval koneckonců námezdní sílu, aby se mohl obnovovat a dále růst, zaměstnanci potřebovali kapitál, aby je zaměstnal a oni měli z čeho žít. Místem jejich společného setkání a různých střetů byly masivní zdi továrny, za nimiž jedni i druzí prosazovali své zájmy. Věděli však, že se vzájemně potřebují, způsob zaměstnání pracovníků byl založen převážně na trvalém pracovním poměru. (Zygmunt Bauman: Tekutá modernita, Mladá fronta 2000 – str. 234) 

            Bylo to období relativní stability, které se později začalo označovat jako zlatý věk kapitalismu nebo také 30 šťastných let.

            Ať už byl tento vývoj umožněn růstem produktivity manuální práce, která dovolovala zvýšení mezd, jak říká P.F.Drucker (P.F.Drucker: Cestou k zítřku, Management Press 1993, str. 54–55) nebo tím, že kapitalisté byli ochotni v zájmu stability dovolit i vyšší příjmy zaměstnancům, jak tvrdí Robert Reich (Robert Reich: Dílo národů, český překlad 1995, Alfred A.Knopf New York 1991) nebo to byl zájem na ekonomickém udolání socialismu či snaha vyvarovat se chyb, které v minulosti otevřely cestu světové válce, západní kapitalismus nepochybně v soutěži se socialismem vítězil a zvítězil. 

            Následně byl prohlášen svými obhájci za jediný možný hospodářský systém a jakékoliv odchylky byly nekompromisně označovány za třetí cestu, která vede do pekel. Zdálo se, že už nic jiného se nedá vymslet. 

            Jak napsal Rowan Gibson, západní korporace a ekonomiky se řítily směrem k budoucnosti jako velké luxusní limuzíny na široké prázdné dálnici. Zdálo se, že budoucnost bude patřit jim. (Rowan Gibson: Nové pojetí podnikání v publikaci „Nový obraz budoucnosti“ – Management Press 1998) 

            Dnes je zřejmé, že tato vize se nenaplnila a už ani nenaplní. 

Éra tzv. průmyslové společnosti totiž nenávratně končí. 

            Kapitalisté a dělníci přestali být hlavními společenskými skupinami. Růst produktivity manuální práce už není hlavním nástrojem tvorby bohatství, naopak vyřazuje stále více zaměstnanců z pracovního procesu.

Nastupují nové společenské skupiny a nové systémy tvorby bohatství. 

Hospodářský růst dnes nesnižuje, ale zvyšuje nezaměstnanos­t. Šíří se přesvědčení, že „stroje brzy nahradí většinu lidské práce“. Z pohledu kapitálu se tak stává pracovní síla stále více zbytečnou, kdykoliv nahraditelnou a navíc její mzda nežádoucí nákladovou položkou. Hovoří se o konci práce. Vzájemná závislost mezi prací a kapitálem, která podmiňovala fungování průmyslové společnosti, se v tomto pojetí stává bezpředmětnou. 

Otevírá se prostor nejen pro propouštění zaměstnanců, ale i pro zhoršování jejich pracovních podmínek. To zjišťujeme nejen ve světě, ale už i u nás. 

Především se jeví stále více zbytečnou ta část pracovní síly, která se dříve řadila do dělnické kategorie vykonávající rutinní práci ať už v pásové výrobě nebo u automatů či počítačů. Jsou kdykoliv nahraditelní, jestliže se pro ně vzdělání nevyžaduje. Mohou tedy být kdykoliv propuštěni či nahrazeni jinými. Jejich trvalé zaměstnání ztrácí pro zaměstnavatele význam. Obdobné je to u pracovníků ve službách. 

Nastupuje éra práce na krátkodobý úvazek bez jakékoliv jistoty. Heslem je flexibilita – to je neustálá změna dle konkrétní potřeby zaměstnavatele. 

Kapitál navíc potřebuje zaměstnance jen pokud je to nutné pro bezproblémové plnění nezbytných rutinních prací a pro dosažení žádoucího zisku. Protože není na konkrétní pracovní síle závislý, přestává dbát často i o dodržování zákonných pracovních podmínek, přehlíží požadavky na bezpečnost práce, prodlužuje zákonnou pracovní dobu a snaží se dosáhnout co nejnižší mzdy. 

Tento stav se ukazuje dnes i u nás, zejména v tunelovaných podnicích a v řadě malých soukromých firem. Získává „oblibu“ i v nadnárodních korporacích u nás­. 

 Dle Ulricha Becka se společnost práce mění v rizikovou společnost, lépe řečeno ve společnost ne­kalkulované   nejistoty. Nejistota se stává znakem života většiny lidí a zasahuje i vyspělé země.(Ulrich Beck:Schöne neue Arbeitswelt Vision: Weltbürgersellschaf­t, Campus Verlag GmbH Frankfurt 1999, použito italského překladu: Il lavoro nell` epoca della fine del lavoro, str. 8) 

            Ulrich Beck hovoří o „pobrazilštění západu“, tj. že Západ se stále více posunuje směrem k méně vyvinutým zemím místo, aby tomu bylo naopak. V poloprůmyslové zemi jako je Brazílie totiž tvoří zaměstnanci na plný úvazek menšinu aktivní populace. Většinu představují podomní obchodníci, domácí pracovníci nebo tzv. nomádi práce, kteří se pohybují v nejrůznějších aktivitách. Lidé hledají stále častěji obživu v černé či šedé ekonomice. Navíc řada západních podniků přemísťuje v zájmu většího zisku svou výrobu do zemí s nízkou úrovní mezd a tím dále zvyšuje nezaměstnanost v mateřských zemích. 

            Je možno proti těmto zjevně nepříznivým změnám bojovat? Je možné jako dříve vyvolávat stávky? Možné to jistě je, ale stále méně praktické. 

            Není totiž většinou proti komu bojovat. Přístupy kapitálu se změnily. Už není fixován k  jednomu místu. Je lehce   přemístitelný. K  jeho vybavení sta­čí kufřík, mobilní telefon a přenosný počítač a může se zastavit takřka všude a opět přemístit bleskurychle jinam. 

Kapitál se stává stále více neuchopitelným a o boj ani nemá zájem. Vzniknou-li problémy, jednoduše se pře­místí tam, kde problémy nej­sou. Jeho pohyblivost a lehkost se staly základem jeho sou­časné nadvlády a nej­důležitějším faktorem spole­čenských rozdílů , konstatuje Zygmunt Bauman, který označuje současnou společnost jako lehký kapitalismus nebo jako tekutou modernitu (Zygmunt Bauman: Tekutá modernita, Mladá fronta 2000-str. 234). 

V těchto podmínkách ztrácejí i odbory stále více možností ochra­ny práv pracov­níků a patrně bude nutno hledat nové formy této ochrany. Hospodářská síla nadnárodních společností omezuje možnosti ekonomické kontroly státu nad jeho územím, stát spíše nadbíhá těmto společnostem různými výhodami. Není stejně schopen zabránit úniku kapitálu do daňových rájů a zhoršování pracovních podmínek. 

Současný způsob fungování ekonomiky přináší sice ohromný nárůst bohatství pro menšinu, ale současně rozšiřuje a prohlubuje oblast bídy pro většinu obyvatelstva. Propast mezi bídou a bohatstvím se dokonce vytváří i uvnitř vyspělých západních společnostech. 

V honbě za bezmezným ziskem neváhají podni­ky přistupovat a­ni k  finančním podvodům a machinacím ve velkém. Zprávy o bankrotech a podvodech zaplňují stránky novin. Tlaky tzv. investorů na co nejvyšší zúročení vložených peněz ohrožují nejen dlouhodobou výkonnost podniku, ale přímo nutí k machinacím. Šéf banky Lazard v rozhovoru pro časopis Le Point připomněl, že požadavky investorů na patnáctiprocentní zúročení jejich vkladů za situace, kdy je růst hrubého národního produktu v zemi tříprocentní, jsou nevyhnutelně cestou do záhuby a vstupem do prostoru nepoctivých transakcí (Henri Madelin: Kapitalismus na šikmé ploše, Universum I/XIII). 

            Heslo „po nás potopa“ prostupuje stále výrazněji ekonomiku, ale i celý životní styl dnešního člověka. 

            Samozřejmě životní úroveň na Západě je stále vysoká. Ani u nás nikdo neumírá hladem, i když jsme západ dosud nedohnali, jak jsme v roce 1989 doufali. Zato jsme velmi rychle převzali sobecké životní postoje a od importovaných poradců jsme se velmi dobře naučili nečistým finančním praktikám. V našem prostředí, které omlouvalo či bylo ochotno tolerovat kriminalitu, jsme dokázali tyto praktiky dovést k vysoké dokonalosti a vyvézt miliardy do daňových a jiných rájů. Pojem „tunelování“ je našim specifickým přínosem světové ekonomice. Dle údajů v Hospodářských novinách z února 2003 se za 13 let u nás vydalo půl biliónu korun jen na „ozdravění českých bank“, jinak řečeno na jejich vykradení. Je to asi takové ozdravění jako eutanásie. 

Tyto přístupy ovšem škodí ekonomice a nejsou řešením ani u nás ani ve světě. Neřeší, naopak prohlubují zásadní problém současného světa spočívající v rozšiřující se propasti mezi ohromným růstem bohatství pro menšinu a narůstající oblastí chudoby na straně druhé.            

            Je tento problém vůbec řešitelný? Je zhoršování pracovních podmínek a trvalý růst nezaměstnanosti nevyhnutelný? Spějeme skutečně ke konci práce? Nebo je možná jiná alternativa?

Na tyto naléhavé zásadní otázky je třeba hledat odpovědi. 

I když jsme se naší vlastní transformací od socialismu ke kapitalismu dost vyčerpali a snahy o další změny považujeme po získaných zkušenostech spíše za beznadějné, stejně nás změny neminou, neboť nemůžeme zůstat izolováni od ostatního světa. Hledat reálné odpovědi je proto v našem nejvlastnějším zájmu. 

V dalších kapitolách se pokusíme zamyslet, v čem vlastně jsou příčiny konce průmyslové společnosti, jaké faktory ovlivňují dnes společenský a ekonomický vývoj a jakou úlohu sehrává přitom globalizace. Na základě toho se pokusíme ve světle křesťanského učení o společnosti ujasnit, zda je reálná alternativa, která by změny probíhající ve světe vůbec dokázala využít ve prospěch člověka.

 Čeká nás dobrodružná cesta, plná nečekaných nových poznatků a předpokládaných nových překážek. 

20.5.2003                                                                             Bedřich Vymětalík