Rostoucí propast mezi bídou a bohatstvím – jeden z klíčových problémů současného světa
Žijeme v podivném světě. Ohromný rozvoj vědeckých poznatků a moderních technologií přináší vymoženosti, o kterých se nám ještě před pár desítkami let ani nesnilo. Internet, počítač, mobily, nadzvukové rychlosti, cesty do vesmíru – to vše a mnoho dalšího prospěšného se stává samozřejmou součástí našeho života.
Nové objevy a poznatky otevírají cestu k dalším objevům a poznatkům. Věříme, že ovládneme přírodu, tajemství života, ekonomické zákony. Stále zřetelněji se však ukazuje, že nedokážeme ovládnout především sami sebe a že obrovské možnosti, které se dnes nabízejí, nedokážeme – a ani zřejmě nechceme – využít ve prospěch našeho společného lidsky důstojného života na této planetě.
Jedním z klíčových problémů současného světa je rostoucí oblast chudoby uprostřed ostrovů nebývalého růstu bohatství.
Čísla jsou známá. Poslední údaje je jen dále potvrzují (např. „Zprávy o lidském rozvoji 2003“ zveřejněné OSN nebo „Zpráva o stavu potravinové nejistoty ve světě 2003“ vydaná FAO v prosinci 2003):
Více než 1,2 miliardy lidí žije za méně než 1 dolar denně, další 2 miliardy (dohromady přes polovinu světové populace) je na tom jen nepatrně lépe. 2,4 miliardy nemají přístup k dostačujícím sanitárním zařízením, 10,7 miliónů lidí nemá pitnou vodu.
Chudoba zasahuje i tzv. vyspělé země. Z 1,2 miliard lidí žijících v absolutní bídě žije 100 miliónů v průmyslových zemích (Impuls č. 5/2000). Dokonce v USA se dostalo takřka 35 miliónů Američanů pod oficiální hranici chudoby (Lidové noviny z 30.9.2003).
Na druhé straně tři nejbohatší muži světa mají větší majetek než je hrubý domácí produkt 48 nejchudších zemí světa s 600 milióny obyvatel. Nejde o dočasný stav. Naopak nůžky oddělující bídu a bohatství se dále rozevírají.
Před 2 lety hladovělo ve světě 842 miliónů lidí, přes všechny výzvy a pomocné projekty se jejich počet nesnižuje, ale zvyšuje.
Proti roku 1990 je dnes 54 zemí chudších, v 21 hladoví více lidí, ve 14 zemích umírá více dětí do 5 let věku, ve 12 chodí méně dětí do školy. Extrémní chudoba se sice snížila z 30% na 23%, ale v tom je počítána i Čína. Bez Číny naopak extrémní chudoba vzrostla.
V Argentině, která byla ještě v 70. letech dvacátého století šestou nejbohatší zemí světa, přivedl státní bankrot 2/3 obyvatel pod hranici chudoby.
Dle zprávy Mezinárodní organizace práce z 23. ledna 2004 bylo ve světě v roce 2003 historicky nejvíce nezaměstnaných – 185,9 miliónů. Nejhůře na tom byli mladí lidé, bez práce jich bylo 88 miliónů (Lidové noviny z 24.1.2004).
Zatímco současná technologie a znalosti umožňují nevídaný růst celkového bohatství ve světě i zajištění potřebné výživy pro všechny jeho obyvatele, paradoxně roste hlad, bída, nezaměstnanost.
Propast mezi bídou a bohatstvím se dokonce prohlubuje i v tzv. vyspělých zemích, byť zde není vyslovená chudoba tak očividná.
Přední americký ekonom Lester C. Thurow upozorňuje, že dokonce v USA už čtvrt století klesají reálné výdělky. Za 25 let se snížily příjmy dvou třetin slaběji situovaných Američanů o 20%. „Kdyby se tak stalo ze dne na den, vypukla by revoluce“, konstatuje Thurow. „Během čtvrtstoletí se však lidé dokáží postupně přizpůsobit: mzdy se jim totiž zvyšovaly, jenže zvýšení bylo vždy nižší než inflace“. A varuje, že „hrozí postupný rozpad západní civilizace, který bude probíhat tak, že si ho dlouho nikdo nevšimne….“ (Rozhovor v Lidových novinách z 19.11.1998)
Daleko výraznější a naléhavější problémy jsou v ostatních částech světa a ani u nás není situace příliš povzbuzující. Koncem roku 2003 ubylo 12 000 podniků, které dávaly lidem práci, začátkem roku 2004 dosáhla nezaměstnanost půlmiliónovou hranici. Rozdíly v platech se zvětšují, příjmové možnosti rodin s dětmi stěží mohou dávat impulsy, abychom zastavili vymírání obyvatelstva. (Bližší údaje např. Lidové noviny 7.10.2003, 9.3.2004, Právo 30.1.2004)
Představy, že problém vyřeší další a ještě širší liberalizace a deregulace, se ukazují být dokonalou iluzí a jsou vysloveně škodlivé. Koňské dávky stále stejné medicíny propast bídy spíše dále prohloubí.
Globalizace, která nabízí pozitivní možnosti pro lidský rozvoj, při stávajícím fungování ekonomiky negativní vývoj spíše urychlí.
Stále zřetelněji se ukazuje, že naše civilizace pyšnící se bezprecedentním vědeckým a technickým pokrokem a obrovským růstem celkového bohatství není schopna zajistit trvalé zlepšování životních podmínek pro většinu svých obyvatel.
Příčiny spočívají paradoxně přímo ve způsobu fungování současné ekonomiky, v níž se za hnací sílu považuje trh založený na bezohledném vlastním prospěchu.
Přístupy sledující prvořadě vlastní okamžité maximální zisky bez valného ohledu na budoucnost zhoršují pracovní a příjmové podmínky zaměstnanců, nelítostně vyřazují konkurenci a v řadě případů považují už dnes za samozřejmé sahat pro okamžitý zisk až k finančním podvodům.
Výsledkem je růst bankrotů, jejichž seznam narůstá. Americký Euron, Worldcom, italský Parmalat – to jsou jen špičky ledovce, který začíná ohrožovat světovou ekonomiku a připomíná, že „tudy cesta nevede“.
Připomeneme-li vratkost světového finančního systému, v němž reálná ekonomika tj. objem zboží a služeb, které denně potřebujeme k životu, představuje nejvýš 2% denních peněžních transakcí a zbytek je založen na spekulaci (Die ZeitZeichen č. 4/2000), potom nebezpečí dalších finančních otřesů je zřejmé. Finanční krize minulých let prokázaly, že je i reálné. Jejich důsledky mají v řadě případů tragický dopad na život obyvatel a jejich životní úroveň v postižené zemi.
Po malajsijské finanční krizi, která připravila milióny lidí o zaměstnání, konstatoval dokonce známý světový finančník George Soros: „Když může finanční systém některé země nabourat jednotlivec jako já, pak s trhem není něco v pořádku.“
Růst chudoby ve světě ovlivňuje i řada dalších faktorů jako je rostoucí zadluženost států i obyvatel, politika tzv. nulového či záporného růstu usilující v rozvojových zemích místo o podporu produktivity o její pokles, a další vlivy.
Všechny mají společného jmenovatele:
- neochotu opustit možnost okamžitého zisku, dokonce i kdyby to bylo ve prospěch vlastní budoucí dlouhodobé prospěšnosti,
- neochotu připustit, že skutečný tržní mechanismus „může natrvalo fungovat jen na základně tvořené pravidly, jakými jsou: průhlednost informací, jednoznačnost cen, pravdivost údajů o nákladech, účinná ochrana před snahami monopolního ovládnutí trhu a před neprůhlednými finančními machinacemi, účinný postih jakékoliv formy sebeobohacování bez vytváření opravdových hodnot“ (Henri Madelin: „Kapitalismus na šikmé ploše“ v revue Études, z překladu v revue Universum I/XIII.)
Obhájci „nespoutaného“ trhu ovšem takové vysvětlení odmítají, je pro ně snahou o nepřípustné vměšování etiky do světa ekonomiky, finanční podvody vysvětlují jen jako vybočení či selhání lidského činitele.
Na podporu argumentace jim zdánlivě slouží i nepopiratelný věcný argument:
Nástup moderních technologií umožňuje, aby i rostoucí objem zboží a statků byl zajišťován se stále menším počtem pracovníků.
Populárně řečeno: technika vyřazuje a bude vyřazovat stále více lidí z práce a s tím je nutno se smířit.
Aby perspektiva pro ty, kteří přišli o práci, nebyla tak hrozivá, doporučuje se jejich zařazení do občanské společnosti, kde si budou moci aspoň nějaký příjem zajistit.
Málokdo si už uvědomuje, že řešení může být jednodušší. Zvyšování produktivity racionalizací stávajících kapacit skutečně vyřazuje lidi z práce. Produktivitu lze zvyšovat především rozšiřováním kapacit produktivním investováním, které naopak přináší potřebu pracovních míst. Kapitálu ve světě je dost. Možností, kam ho investovat, je dostatek. I když nepřinese okamžité zisky jako při spekulativním využití, může vytvářet podmínky pro trvalejší ekonomický růst, bude-li ochoten se dát přesvědčit.
Málokdo si totiž uvědomuje, že zhoršování příjmových možností a celkový růst chudoby je nebezpečný pro celou ekonomiku, a tedy i pro bohaté.
Současný kapitalistický svět je existenčně závislý na spotřebitelské poptávce a jejím růstu. Ten lze podněcovat jen umožněním dostatečných finančních zdrojů pro potencionální spotřebitele.
Vyřazením lidí z práce se tyto zdroje nutně snižují.
Snižování mezd bez možností jiných příjmů koupěschopnost spotřebitelů dále omezuje.
Přesouvání výrob z vyspělých do rozvojových zemí přináší sice zlepšení zaměstnanosti v rozvojové zemi, ale za podstatně nižší mzdy než v mateřské zemi, v globálním měřítku možnosti spotřebitelů klesají. Příjmy nezaměstnaných zařazených do občanské společnosti stěží dosáhnou výše jako v produktivním zaměstnání. Příjmová oblast se tak dále snižuje.
Spotřebitelské utrácení na dluh může sice na čas ekonomiku udržet, dlouhodobě však je nebezpečné, jak ukazují údaje z USA o rekordním osobním zadlužení a růstu osobních bankrotů občanů.
Daňové škrty mohou poptávku podnítit, pokud si je stát může dovolit. Americký ekonom Robert Reich ovšem upozorňuje, že škrty na daních z příjmů a kapitálových zisků, k nimž došlo v USA ve snaze vrátit popularitu G. Bushovi před volbami budou mít v budoucnu dopad na zvýšení daně ze mzdy pro Američany se středním a nižším příjem a tedy přinesou prospěch jen bohatým a velkým korporacím (Robert Reich: Slušná společnost, Praha 2003, str. 27).
Znamená to, že růst chudoby a zadlužení uprostřed ohromného růstu bohatství pro menšinu nemá alternativu a že se proti tomu nedá nic dělat?
Znamená to, že ekonomika má vyrábět hlavně pro menší bohatou část lidstva ?
Jaký smysl má potom ekonomika? Jaký smysl má trh, má-li být využíván k tomu, aby bohatí byli bohatšími a chudí chudšími?
Budou-li se snižovat daně bohatým, z čeho bude stát financovat ohromný státní aparát, který všude nebývale narůstá? Z čeho bude financovat různé celospolečenské potřeby, na které jsme si už zvykli? Má to být zvyšováním daňového zatížení té větší, ale méně bohatší části obyvatelstva – jinými slovy, dalším rozšiřováním oblasti chudoby?
Jsme u jednoho z klíčových problémů dnešního světa. Sny o pozemském ráji nabývají groteskní podobu. Virtuální svět se prolíná do skutečného. Už ani nelze dobře rozlišit, co je skutečnost a co fantazie. Obhájci současných „pořádků“ se snaží přesvědčit, že dnešní svět založený na nespoutaném trhu je nejlepší ze všech možných a že hledání jakékoliv jiné alternativy je „cestou do pekel“. Odmítají připustit, že právě setrvávání „v jízdě ve starých kolejích“ a nedbání varovných signálů může svět vést až na okraj propasti.
Varovných signálů je už více než dost: finanční a ekonomické krize, zhoršování pracovních podmínek, rostoucí nezaměstnanost, síla nadnárodních společností eliminující stát, kultura bezohlednosti a násilí, celospolečenské napětí a nejistota – máme-li pojmenovat aspoň některé. Někteří hledají odpověď na tyto signály v odmítání globalizace. Nositel Nobelovy ceny Amartjá Sen však právem upozorňuje, že „tísnivá chudoba v dnešním světě nemůže být potlačena bez obrovských předností soudobé technologie, bez účinného mezinárodního obchodu a směny a bez sociálních a ekonomických výhod, které přináši život v otevřených společnostech“ (www.lidovky.cz/tisk.asp.2c). Čeho je potřeba, to je spravedlivější rozdělení plodů globalizace.
Problém je, zda při současném způsobu fungování ekonomiky je spravedlivé řešení vůbec možné a kde je hledat.
Americký futurolog Alvin Toffler v rozhovoru v Lidových novinách, dokonce doporučuje odložit „cynismus a sentiment“ a vzít současný stav na vědomí v očekávání, že přesuny tovární práce z vyspělých zemí do rozvojových přinesou přece jen jakési zlepšení pro chudé země. Jaksi pomíjí, že se toto očekávání stále nenaplňuje a chudoba se naopak rozšiřuje. Alvin Toffler však přináší přece jen podnětnou myšlenku: Zdůrazňuje klíčový význam vlastnického práva při redukování bídy (Alvin Toffler: „Co se světovou chudobou?“- Lidové noviny 20.3.2004)
Právě v tom by mohlo být určité východisko pro rozumné zmírnění problémů chudoby v dnešním světě.
Podpora alternativních zdrojů příjmů pro občany vedle mzdy – jedna z cest ke zmirňování chudoby
Je-li současný kapitalismus orientován na růst spotřeby, musí podporovat ve vlastním zájmu růst koupěschopné poptávky.
Té lze dosáhnout jen odpovídajícím růstem příjmů občanů jako potencionálních spotřebitelů.
Nelze ho dosáhnout jen zvyšováním mezd. Zaměstnavatelé většinou namítají, že růst mezd zvyšuje jejich náklady a tím se snižuje konkurenceschopnost na trhu. Navíc samotný mzdový růst bez vazby na růst produktivity přináší nebezpečí inflace.
Alternativu nabízí široká majetková účast občanů na produktivním kapitálu vedle mzdy: Jinými slovy, investování části úspor občanů do jejich akciové nebo jiné majetkové účasti v podnicích.
Tato forma nachází stále širší uplatnění např. v USA a důvěru v ní neotřásl ve větší míře ani ekonomický pokles v minulých letech.
Smutné zkušenosti s kupónovou privatizací u nás samozřejmě odradí nemalou část našich občanů od pokusů o investování.
Řádná kontrola kapitálového trhu a obnovení důvěry v jeho fungování může i zde pozitivně změnit současné obavy.
Účast občanů na produktivním kapitálu vyžaduje však vytvoření podmínek, které podnítí zájem o tuto formu investování. Patří k nim vhodná daňová úprava či jiné zvýhodnění. Pozitivní zkušeností se zvýhodněním stavebního spoření či životního pojištění mohou i zde ukazovat zajímavé možnosti.
Kapitálová účast samotných zaměstnanců může být přitom financována jako investiční podíl na zisku, nebo ve formě tzv. investiční mzdy, lze využít zaměstnaneckých akcií, akciových opcí apod.
Podpora kapitálové účasti občanů na podnikání může pomoci ke zlepšení majetkového postavení širokých vrstev a otevírat prostor i ke zmírňování propasti mezi chudobou a bohatstvím. (Pro značnou část této kapitoly bylo využito autorova článku : „ K možnostem zmírnění chudoby v globálním světě“ publikovaného v materiálech Papežské akademie sociálních věd.)
Podniky s demokratickou participací – další perspektiva
Ještě účinnější alternativu, byť dosud relativně málo využívanou, představují podniky s demokratickou participací. Jsou to podniky, v nichž se jak na kapitálu, tak na zisku a na řízení podílejí ti, kteří k nim mají ekonomickou vazbu, tedy především manažeři, zaměstnanci, ale i místní samospráva, spolupracující podniky a instituce ( v angličtině se pro takové podílníky používá označení „stakeholders“).
Zkušenosti ukazují, že takové podniky jsou v průměru ekonomicky úspěšnější než výlučně kapitálové podniky, v nichž je kapitálová účast oddělena od řízení a od pracovní účasti a v nichž tedy kapitál, management i zaměstnanci logicky sledují prvořadě vlastní ekonomické zájmy, které se často neshodují ( v angličtině se označují jako shareholders).
Navíc podniky s demokratickou participací inspirují daleko účinněji zájem a iniciativu zaměstnanců na hospodářských výsledcích, tedy podněcují lidský kapitál, který má ve světě moderních technologií klíčovou úlohu.
Většinou lépe slaďují zájmy kapitálu, zaměstnanců i managementu ve prospěch trvalejší prosperity, přiměřeného růstu příjmů i zisku a koneckonců – i když se to dnes nepovažuje za nezbytné – i lepších mezilidských vztahů.
Mohou být jednou z nezanedbatelných možností, jak umožnit zmírnění propasti mezi bídou a bohatstvím v dnešním světě.
Jejich lepší ekonomickou úspěšnost dnes už potvrzuje řada rozborů a studií ve světě (např. Alan Blinder v publikaci Paying for productivity, Chris Doucouliagos v Review Cornell University, nověji Robert Reich v publikaci „Slušná společnost“ – český překlad z roku 2003 Nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz spolu s Davidem Ellermanem v kritice ruské privatizace z roku 2003 dokonce zdůrazňují, že jakákoliv pozitivní ekonomická strategie by dnes měla jako klíčový prvek obsahovat posílení lokální moci pomocí zaměstnaneckých podniků, nových družstev a ostatních spolků 3. sektoru občanské společnosti.)
Ze všech získaných poznatků vyplývá, že vůbec nejsou důvodné obavy (známé i často u nás), že spoluúčast zaměstnanců, kteří budou prý mít zájem především na zvýšení mezd, povede k oslabení růstu podniku.Studie zjišťují právě opak.
Dle Wernera Thena, prezidenta německé společnosti pro management, je participace v podnicích pro kapitál výhodná nejen z hlediska zvýšení výkonů.
Je výhodná pro zaměstnavatele i proto, že jim umožňuje získat potřebný kapitál z vkladu zaměstnanců.
Je výhodná pro zaměstnance, kteří mohou část své mzdy investovat k dosažení dalšího zisku. Je výhodná pro ekonomiku, protože zlepšuje kapitálové vybavení podniku vlastním kapitálem, umožňuje snadnější financování investic a tím tvorbu nových pracovních míst. Je výhodná pro společnost, neboť odstraňuje napětí mezi prací a kapitálem, vzniká nová kvalita společenského konsensu, nová kultura práce. Werner Then se odvolává na stanovisko expertů, dle nich „podíl zaměstnanců na produktivním kapitálu není jen společenskopolitický požadavek, ale ekonomická nutnost.“
(Werner Then – Die Evolution in der Arbeitswest Inno Varii Verlag 1994, str. 350–353)
Dodejme – i když to naši společnost už zjevně nezajímá – že participační model plně odpovídá i myšlenkám křesťanskému učení o společnosti, které vždy zdůrazňovaly, že ten, kdo tvoří nové hodnoty, by měl mít i spoluvlastnický podíl na takto nově vytvořených hodnotách.
(Tragédií naší privatizace bylo, že jsme otevřeně odmítali vlastnický podíl těm, kteří hodnoty tvoří, ale dovolovali ho těm, kteří je mohli rozkrádat.
Nebezpečím současného období je, že drobným a středním podnikatelům, kteří „přežili“ a kteří by měli být páteří kapitalismu, vytváří stát stále horší a složitější podmínky pro jejich hospodaření.)
Podniky s demokratickou participací ve světě existují a prokazují převážně opodstatněnost své existence. Vytvářejí se většinou na bázi družstev nebo po vzoru amerického systému ESOP, v němž zaměstnanci prostřednictvím svého svěřeneckého fondu kupují akcie vlastního podniku a postupně je splácejí.
Existují i další formy participace. Dle údajů z konce devadesátých let existovalo např. v USA vedle ESOPU 47.000 družstev, 6300 podniků v majetku měst, množství neziskových organizací, které samy o sobě představují 6,5% americké ekonomiky a samozřejmě značný podíl individuálních zaměstnaneckých akcií.
U nás participační formy odmítáme, respektive se k nim vůbec nehlásíme. Nezdá se, že by to naší ekonomice prospívalo. Ostatně považuje-li se dnes spolupráce a partnerství za důležitý organizační princip v moderní ekonomice, pak není důvod tyto principy opomíjet či dokonce odmítat.
Existují další alternativy
Podniky s demokratickou participací ani podniky s širší kapitálovou účastí občanů nemusejí být jedinými alternativami, jak zmírnit chudobu a současně podpořit koupěschopnost širokých vrstev obyvatel.
Existují další možnosti. Na některé upozorňuje americký ekonom Robert Reich v knize „Slušná společnost“ pod společným heslem:
„Šiřme kapitalismus šířením kapitálu.“ Dle jeho představy raději než jen přerozdělovat příjmy lidem, až zchudnou, měli bychom jim dát kapitál předem, aby si vybudovali vlastní štěstí.
A navrhuje k tomu například dát mladým rodinám startovní kapitálové „zárodečné vajíčko“, navrhuje programy dětského spoření apod.
(Protože u nás se považujeme za moudřejší, obdobné návrhy některých politiků jsme raději předem a bez uvažování nemilosrdně odsoudili.)
Dle Reicha „povzbuzujme lidi, aby spořili a spolehněme na jejich osobní volbu. Tím způsobem získáme prospěch z vyšší výkonnosti tržní ekonomiky jakož i sociální prospěch z větší rovnosti společnosti. Jsou to dvě mouchy jednou ranou“. (Robert Reich, Slušná společnost, str. 60–61)
Prostě heslo dle Reicha zní:
Místo přerozdělování příjmů přerozdělujme kapitál!
Výzva křesťanské sociální etiky
Můžeme hledat další alternativy pro zmírnění oblasti chudoby ve světě. Nelze však beztrestně zůstat v dosavadních „zajetých kolejích“, které vedou opačným směrem.
Existují-li jiné alternativy, není rozumný důvod je odmítat, či rezignovat, zejména když růst bídy uprostřed hojnosti se stává vážnou potencionální hrozbou pro současný svět.
Je v rozporu i s hlavními principy křesťanského učení o společnosti – s principem solidarity a společného dobra. Zcela opomenut zůstává klíčový požadavek tohoto učení na universální určení statků pro všechny lidi. Křesťanství obhajuje právo na soukromé vlastnictví, ale požaduje takovou tvorbu a rozdělení majetku, aby sloužilo všem. Dnes je tento požadavek důležitější než kdykoliv dříve.
Jestliže existují alternativy, které tyto principy respektují, a jestliže přesto či právě proto ukazují cesty ke zmírnění světové chudoby i k optimálnějšímu růstu bohatství, by bylo neodpovědné takové alternativy odmítat či o nich neodpovědně mlčet.
Bedřich Vymětalík