Nebezpečí „rozmělňování“ demokratických forem v Evropě
11. července 2008 16.00 125 let Borských tezí
Ing. Luděk Rychetník
Ve svém příspěvku se budu zabývat především demokracií na úrovni státu. Je stále tou rozhodující úrovní pro život každého z nás. Pokusím se odpovědět na otázku proč se obavy z rozmělňování demokratických forem objevují. K evropské problematice se obrátím až nakonec spíše formou námětu na úvahu. Na závěr naznačím určitou cestu k nápravě. Vidím ji jako úkol pro křesťany.
Demokratickými formami v názvu se rozumí liberální (konstituční) demokracie, tj. politické zřízení, kde státní moc se ustavuje ve volbách a vláda a její mocenské orgány podléhají zákonu a soudnímu rozhodnutí. Je to soudobá forma v níž se uskutečňuje princip lidu jako zdroje moci ve státě. Konstituční demokracie je předpokládanou a vyžadovanou formou vlády v zemích Evropské Unie. Podle usnesení Evropské rady z června 1993 musí každá přistupující země do EU splňovat tzv. Kodaňská kriteria, jejichž politická část obsahuje právě demokracii a vládu práva. V posledním desetiletí ale političtí komentátoři projevují obavy, že demokratická forma vlády se „rozmělňuje“, nebo dokonce „vyprazdňuje“, tj. že v rámci stávající demokratické formy se politická praxe nebezpečně vzdaluje od Lincolnovského ideálu „vlády lidu, lidem a pro lid“. Proč se v poslední době tyto obavy objevují?
1 Mění se poměr moci práce a kapitálu – postdemokracie?
Charakter technologického pokroku, zejména automatizace a elektronická komunikace, spolu s globalizací – snadným cestováním a levnou dopravou, mění charakter hospodářství. Rostou služby, finance a výzkum, specializované výroby na úkor masových, zrychlují se inovace. Zejména se mění struktura pracovních sil: roste podíl vysoce kvalifikovaných pracovníků, ubývá tradičních manuálních dělníků, roste podíl nepravidelných forem práce, přichází nové generace dělníků bez zkušeností s politickými boji minulosti. Pozornost lidí je více poutána spotřebou a masovou zábavou. Jedním z důsledků je, že slábnou odbory a levicové strany. Zároveň vliv masových sdělovacích prostředků ve veřejném životě se stává rozhodující. Ty však svými příjmy závisí na inzerci a tedy na zadavatelích inzerátů, na kapitálu. Rovnováha moci mezi prací a kapitálem, na kteréstál poválečný sociální stát, se mění ve prospěch kapitálu. Na levé straně politického spektra se tento posun vnímá jako vážné oslabení demokracie. Známý britský politolog, profesor Evropské univerzity ve Florencii, Colin Crouch dokonce užil termínu „postdemokracie“, ve smyslu režimu, který již není demokratický.
---------------------------------------------
Poznámka: podotkněme, že minimální kriterium demokracie je, zda lze odvolat vládu a ustavit novou mírovou cestou ve volbách. Toto kriterium je stále všude v EU splněno. Termín „postdemokracie“ může mít tedy smysl pouze jako heslo, jako varování před nebezpečnými trendy.
---------------------------------------------
Ovšem obavy z vyprazdňování demokratické formy vládnutí nejsou omezeny na levici. Z čeho dále vyplývají?
2 Bohaté firmy ovlivňují politiku
Firmy prosazují své zájmy v politice pomocí profesionálních lobbistických firem, které informují, přesvědčují a případně korumpují úředníky, ministry a poslance. Politické strany potřebují pro svou činnost bohaté sponzory, kteří za svoji štědrost vyžadují protislužby. A tak národní vlády, které by měly hájit zájmy svých voličů – lidu, ustupují finanční moci korporací a zájmy voličů opomíjí. (Klasické varování před politickou mocí „vojensko-průmyslového komplexu“ pronesl loučící se prezident Eisenhower již v roce 1961.) Toto je základní politickoekonomický trend naší doby a pokud nebude cílevědomě zabrzděn, bude nejspíše pokračovat v dohledné budoucnosti.
---------------------------------------------
Je opět na místě poznámka, tentokrát delší: Lobbing a lobbisté mají v moderním politickém životě své legitimní místo. Problematika řízení země, rozhodování ve spleti křížících se dílčích zájmů je složitá a náročná na odborné znalosti. Legitimním a společensky prospěšným úkolem lobbistů je zprostředkovat dílčí zájmy skupin voličů i hospodářských subjektů politikům a vnášet do politického rozhodování specializované znalosti.
Lobbistickou činnost je však nutno uvést do souladu s demokratickými principy vhodnou regulací, jak se tomu děje např. v USA a Velké Britanii – byť jen díky trvalému úsilí části občanské společnosti a nikoliv se zcela uspokojivým výsledkem (Rychetník 2004; Alliance for Lobbying Transparency 2008). Základním principem je transparentnost – otevřenost lobování, kterou ostatně požadují zákony o svobodě informací („sunshine laws“ v USA). U nás je to zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, těch informací, které se vztahují k působnosti státních orgánů, územních samosprávný celků a jejich orgánů. Veřejnost má zákonné právo vědět kdo lobbuje, u koho a ve prospěch koho a zda jednání nezahrnuje korupční transakce; je třeba ho uplatnit a institucionálně zajistit.
Jaké je tomu s regulací lobbování u nás ? Čas od času se o regulaci diskutuje, obvykle před volbami.
Koaliční vláda Miroslava Topolánka ve vládním prohlášení ohlásila, že „Vláda připraví právní opatření regulující lobbing včetně transparentnějšího systému registrace lobbistů“. V plánu legislativní činnosti však již není a předseda Legislativní rady vlády, ministr Cyril Svoboda, vyjádřil 9. května 2008 pro deník Aktuálně.cz názor, že otázku lobbování „nejde uchopit zákonem“.
ČSSD připravuje zákon o lobbování s cílem „vnést jas – transparenci“ do práce lobbistů. Iniciativy se ujala stínová ministryně spravedlnosti, Marie Benešová. Předseda poslaneckého klubu ČSSD Milan Hašek návrh zákona hodlá předložit parlamentu na podzim.
---------------------------------------------
Nadvládě kapitálu a jeho nezdravém vlivu ve společenském životě mohou lépe čelit nadnárodní organizace jako Evropská Unie, které mohou regulovat globální byznys – to je smysl např. protimonopolní regulace EU.
Dále přímo v prostředí byznysu vzniklo hnutí hlásící se ke společenské odpovědnosti korporací (Corporate social responsibility). Propracovává a prosazuje etické zásady podnikání a správy, snaží upevnit, případně obnovit důvěru veřejnosti v byznys a v hospodářský systém demokratického kapitalismu jako takový.
3 Komercializace tisku a televize
Korporace užívají svou finanční moc také k tomu, aby ovládly hromadné sdělovací prostředky, především televizi a tisk. Jejich prostřednictvím mohou ovlivňovat, přesvědčovat i manipulovat voliče a opět – prostřednictvím manipulovaného veřejného mínění – přizpůsobovat proces vládnutí svým zájmům. (Význam hromadných sdělovacích prostředků v demokracii se zdůrazňuje v Kompendiu sociálního učení katolické církve, viz např. články 414–416 o informacích a demokracii.) Nejvíce nebezpečné je přímé splynutí mediální moci s politickou, jako je tomu v Itálii v osobě současného ministerského předsedy.
I jen pouhá bezduchá zábava, nabízená komerčními medii, může lidi svádět k prázdnému, bezcílnému životu. Náplní života se stává nakupování a spotřeba na úkor rodinného života. (Opět odkazuji na Kompendium, čl. 334 a 360.) Při tom společenské zařazení jednotlivců a prosperita celé společnosti závisí na celoživotním vzdělávání. V zájmu společného dobra, zdravého vývoje rodin a společnosti je nutné, aby vlivu komerčních sdělovacích prostředků čelila veřejnoprávní služba, církevní televize, rozhlas a tisk a především výchova ke kulturnímu životu v rodinách a školách. (Viz seminář HKaP 2008, „Media – dobrý sluha, ale zlý pán“ a Mlčoch 2008)
4 Občanská společnost nebo manipulovaný volič ?
Mění se charakter vlastního politického procesu. Rozhodování se stává složitější, vyžaduje odborné ekonomické, finanční i jiné znalosti, politik se musí opírat o poradce a odborné expertízy a snažit se prosadit svůj program ve veřejnosti a v parlamentu. Používá profesionálních agentur „Public Relations“ a marketingových technik, vyzkoušených v komerční reklamě. Metoda prosazování se posouvá z přesvědčování argumenty k působení na emoce, k manipulaci.
Tyto techniky propracovala britská Labour Party v čele s Tony Blairem, když se po mnoha letech v opozici znovu ujala moci v květnu 1997. Neslavně v nich vynikal Blairův tiskový tajemník a mluvčí, Alastair Campbell. Jeho odpůrci ho označovali jako „spin doktor“ (doktor manipulace, oblbování). „Spin“ je manipulativní technika prezentace vybraných skutečností tak, aby vyzněly příznivě pro vlastní stranu. Nepříznivá zpráva se naopak „pohřbí“ tím, že se ohlásí např. v den, kdy media přináší zprávu o fotbalovém vítězství, nebo o erotickém skandálu filmové hvězdy.
Zároveň ale politik si snaží zajistit znovuzvolení tím, že pečlivě sleduje veřejné mínění, opět pomocí specializovaných agentur. I z těchto důvodů se politika se stala vysoce nákladnou záležitostí. Strany musí získávat podporu od bohatých firem a musí po svém zvolení brát ohled na jejich zájmy. Moc se vrací do rukou ekonomicko politických elit, tak jako ji držely ještě před první světovou válkou.
Poznamenejme, že u nás tyto techniky využívají spíše dvě velké strany, nezaznamenal jsem je ještě u KDU-ČSL a Zelených.
5 Roste příjmová a majetková diferenciace
S globalizací souvisí i pokračující příjmová a majetková diferenciace. Globalizace otevírá nové trhy a umožňuje mimořádné zisky. Z hlediska ekonomické teorie je zajímavé, že Adam Smith, zakladatel politické ekonomie psal o podobné situaci v své době, v 18. století. Jako morální filosof zkoumal lidskou motivaci a lidské chování. Viděl nás lidi jako marnivé tvory, kteří touží po uznání a obdivu společnosti. Získáváme je ctnostným chováním (jsme v Britanii v 18. století !) a majetkem, který rádi vystavujeme na odiv. Příležitost k rychlému zbohatnutí je pro nás příliš velkým pokušením a touha po majetku potlačí ctnost; snažíme se rychle zbohatnout i za cenu podvodů, korupce, případně i zločinů na životě lidí (Paganelli 2008). Jakoby Adam Smith líčil naši dobu postkomunistické privatizace, kdy se navíc tradiční občanské ctnosti považovaly spíše za známku hlouposti. Tehdy u nás vznikla celá vrstva „lumpenburžoasie“ (Kosíkův termín z roku 1997), ve smyslu majetnické vrstvy, která vyrostla na využíváním mezer v zákonech, nebo přímo protizákonným jednáním. Viktor Kožený a Radovan Krejčíř jsou jejími ukázkovými příslušníky.
Využívání nedokonalostí právního systému, vytváření soukromých nebo (polo)státních kořistnických struktur je jedním mechanismem, který vytváří nespravedlivou disparitu v majetku. Jiným mechanismem je renta z omezených zdrojů (suroviny, životní prostor, stavební pozemky, postupně i čistá voda atd.). Vzniká tím, že za nedostatkový zdroj je možné požadovat cenu odpovídající vysoké poptávce (vzhledem k omezené nabídce) a nikoliv těžebním nebo výrobním nákladům. Zdanění renty by bylo plně v souladu s tržním hospodářstvím a je to jedna z možností jak uskutečňovat v hospodářském životě princip univerzálního určení majetku a bohatství (Kompendium, čl. 178, 328 a 329). Tradičně je zavedeno např. ve Finsku a Dánsku na obecní úrovni a v USA a Austrálii na úrovni nižší než federální. (Podrobněji jsem se touto otázkou zabýval před třemi roky na semináři ve Velehradě – Rychetník 2005, s odvoláním na původní studii Rychetník 2006)
6 Krize politiky v ČR i v EU ?
Úkolem panovníků od pradávna je udržovat v zemi mír a spravedlivý řád a ochránit ji před nebezpečím útoku ze zahraničí. Konstituční demokracie navíc tyto funkce plní při značné míře svobody pro občany a umožňuje jim tak, aby svou podnikavostí zajistili prosperitu pro sebe a své rodiny a rozvíjeli se nábožensky a kulturně. Větší centralizace moci v moderní době dává vládě větší moc i větší odpovědnost za správu řady oblastí společenského života (jako školství, zdravotnictví, průmyslová a zemědělská politika), kterou je nutno uplatňovat ve prospěch společnosti jako celku – v zájmu společného dobra. Demokracie zároveň předpokládá určitou míru občanské participace na správě země, především místní samosprávu. V tomto smyslu ve vyspělých zemích můžeme mluvit o „nepsané smlouvě“ mezi občany a vládci: „volíme vás proto, abyste zajišťovali funkce vlády obvyklé a očekávané v civilizované zemi; pokud svou stranu smlouvy nebudete plnit, budeme protestovat podle svých možností a příště vás nezvolíme“. (Představu nepsané společenské smlouvy používá politická filosofie od doby osvícenství. Viz např. Žegklitz 1995)
Nepsaná smlouva ale zahrnuje daleko více; vychází ze zvyklostí, ustálených způsobů jednání ve veřejném životě v zemi. Pro tyto zvyklosti a nepsané a neuvědomělé předpoklady se používá termín „politická kultura“ a zahrnují se do ní jak obvyklé způsoby jednání v politickém životě, tak i hodnoty a způsoby myšlení, takové, jaké se v dané společnosti bere jako „samozřejmé“. Ve vyspělých zemích (Velká Britanie, Švýcarsko, Skandinávie) se např. „samozřejmě“ dodržují zákony a nikoho nenapadne, že by podplatil policistu nebo soudce. Zároveň, opět „samozřejmě“, se na politika nebo vyššího úředníka kladou vyšší morální nároky. Ke vlivu politické kultury na nepsanou smlouvu mezi občany a vládci a k nezbytnosti brát ji v úvahu při možné nápravě se vrátíme v závěru.
Výše uvedené trendy „vyprazdňování“ demokracie a pochybnosti a nespokojenost, kterou vyvolávají, chápu jako selhání v určitých stránkách vládcovské strany smlouvy. Především je to podezření, že správa země upřednostňuje dílčí kapitálově silné zájmy a nikoliv společné dobro. Manipulační techniky pak oslabují odpovědnost politiků vůči voličům. U nás vládne obecné přesvědčení, že systém spravedlnosti nezajišťuje vládu práva (viz níže), že politika je ovládána korupci a že politici obecně nemají skutečný zájem korupci odstranit. Takový režim, který umožňuje honbu za majetkem a mocí bez ohledu na právní řád a morálku, ztrácí v očích lidí důvěru a legitimitu, i když pochází ze svobodných voleb.
ČR
Výzkumy veřejného mínění (CVVM 2008) v ČR ukazují, že lidé mají malou důvěru ve své vrcholné zastupitele: důvěra ve vládu, poslaneckou sněmovnu a senát je opakovaně mezi 20ti a 30ti procenty. Lidé jsou nespokojeni s politickou situací; v červnu 2008 bylo spokojeno pouze 11% respondentů (nespokojeno 57 %, ostatní neví), nespokojenost s mírou hospodářské kriminality je ještě větší (spokojeno 3% proti 74%), podobně s korupcí (spokojeno 2% proti 82%). A tak od poloviny devadesátých let roste podíl lidí volajících po „vládě pevné ruky“ (nikoliv nutně mimo demokratickou formu), kdy by „někdo jasně určil, co se má dělat“ (od 40–50% v letech 1993–97 k 60–65% v 2003–08. STEM 2008). Lidé pochybují, že „vedoucí představitelé zachovávají při rozhodování demokratické postupy“ (ano 37% – ne 63%) i že veřejnost sama umí „demokratické principy uplatňovat v běžném životě“ (ano 31% – ne 69%) (STEM 2007).
Ale ačkoliv obecně s „fungováním demokracie“ je nespokojeno 51% respondentů (48% je spokojeno), se zrušením parlamentu a (nedemokratickou) vládou „silného vůdce“ by souhlasilo pouze 15% (77% nesouhlasilo). Jde tedy spíše o nespokojenost s politickými elitami, se špatně fungujícím soudnictvím (nespokojeno 55% proti 9% spokojených respondentů. CVVM 2008 červen), s politickou (ne)kulturou obecně, než o odmítání demokracie jako systému vlády.
Zabýval jsem se důvody proč se objevují obavy z vyprazdňování demokracie. Jsou ale tyto obavy oprávněné? Především je však třeba si uvědomit, že problematika vládnutí, řízení a správy moderní společnosti (governance v anglické terminologii) se stala podstatně komplexnější a obtížnější, než byla nejen před druhou světovou válkou, ale i před dvaceti lety. K tomuto závěru dochází zpráva Římského klubu o vládnutí a připravenosti elit na ně (Dror 1994). Je zcela pravděpodobné, že ti, kteří se dostávají do čela státu i nižších celků, musí čelit problematice na kterou nebyli připraveni, která je nad jejich síly, věcně i morálně. Profesor Martin Potůček již řadu let upozorňuje na nedostatek strategického myšlení v české politice a shrnuje svůj názor slovy „neumíme si dobře vládnout“ (např. 2006 a 2008). Nezbytně kvalita vládnutí se ukazuje jako nedostatečná a vládci si pomáhají opomíjejím principů demokracie. Zpráva Římského klubu doporučuje, že je nutné „oživit politiku, přeorientovat demokracii a radikálně nově pojmout (redesign) způsob vládnutí“ (str.3).
S ohledem na to, co jsme o nich uvedli, myslím, že se opírají o reálné trendy v naší společnosti a politice a že tedy na úrovni státu oprávněné jsou. Jak je tomu na úrovni EU?
Evropská unie
Dřívější neúspěch se schválením evropské ústavy a nynější obtíže se schvalováním lisabonské smlouvy mají podle komentátorů také základ v nespokojenosti s politickými elitami a nedůvěrou v ně. Nejde patrně o odpor vůči evropské integraci jako takové; Evropská unie prospívá a funguje dobře. Jaromír Lízal (2008), ředitel postgraduálního ekonomického studia CERGE-EI UK, komentoval situaci v EU slovy „V krizi jsou lídři, nikoliv Evropa“. Evropští lídři se pouze marně snaží protlačit obsáhlý a málo srozumitelný quasi-ústavní text.
Český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg (2008) na Summitu EU v červnu řekl „my (politici) Evropskou unii vytváříme a my jsme se prostě neohlíželi na to, co naše lidi opravdu zajímá .. (my jsme) vesele pochodovali přes vaše hlavy“.
Francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner (2008) řekl po Summitu reportérům, že se „musíme vrátit k základům, zlepšit transparentnost a více důvěřovat lidem. (Pouze) Upřímná a otevřená Evropa bude efektivní“.
EU vznikla v padesátých letech jako projekt politických elit, nesporně prospěšný společnému dobru. Byla a dosud je vedena a spravována stejným elitářským způsobem. Jak ale Karel Schwarcenberg (2008) upozorňuje, „svět se během dvou generací podstatně změnil“. Připomíná, že „klíčová otázka je princip subsidiarity. .. Dnes má Evropská unie kompetence ve věcech, které .. by mohly být na národní nebo .. regionální úrovni“. Zdá se, že i na úrovni EU se jedná opět o krizi nedostatečně demokratického vládnutí.
Souvisí s tím i míra neinformovanosti a nezájmu v ČR i o tak prestižní záležitost jako je předsednictví republiky v EU. Je zarážející, že letos začátkem června se o ně zajímalo 22% respondentů (75% nezajímalo) a pouze 15% hodnotilo svou informovanost o tom, co toto předsednictví obnáší jako dostatečnou (CVVM 2008).
7 Morální krize?
Krize politiky může mít hlubší kořeny. Jan Pavel II byl přesvědčen, že Evropa se nachází v obecné duchovní či morální krizi a papež Benedikt XVI toto přesvědčení sdílí. Krize se projevuje šířením „antikultury“, kterou Jan Pavel II ji označil jako „kulturu smrti“ (1995) a Benedikt XVI ji charakterizoval „útěkem ke drogám, útěkem od skutečnosti, iluzemi, (honbou) za falešným štěstím. Projevuje se v sexualitě .. bez odpovědnosti“ (2006).
Tomáš Halík 2008 charakterizuje stav české společnosti ještě temnějšími barvami. V rozhovoru v Perspektivách u příležitosti svých šedesátých narozenin říká: „Jsme těžce nemocnou společností, v níž narůstá barbarství, nepoctivost, závist, osobní a skupinová nevraživost, agresivita. Ideologové „všemocné ruky trhu“ dělají vše pro snížení kulturní úrovně ve všech oblastech“. A dodává: „A naše Církev je stále příliš stažená a zahleděná do sebe“.
Společným rysem krize morální i politické je ztráta smyslu pro transcendentní řád osobního a společenského života, a úpadek odpovědnosti vůči sobě a společnosti. Do té míry, do jaké se my, občané, chováme jako sobečtí individualisté bez zájmu a ohledu na ostatní a celek, stát a společnost se rozkládá a úkol společenské správy je nezvládnutelný. Tím méně jsou řešitelné aktuální problémy dneška jako demografická krize či trvalé vzdělávání.
Náprava poměrů: politici?
V minulosti se objevilo několik iniciativ vyzývajících k nápravě ve veřejném a politickém životě (poslední z nich, výzvu „Jsme občané“, inicioval Michael Hauser z Pedagogické fakulty KU a spolu s následující diskusí byla publikována v Literárních novinách. Od ledna 2007 do konce června 2008 získala 672 podpisů). Výzvy se obracely k vrcholným politikům a požadovaly odchod („Děkujeme, odejděte!“), otevřenost a očistu veřejného života od korupce, větší odpovědnost politiků vůči voličům – požadovaly, aby se politici „polepšili“, aby změnili své chování. Výzvy ale zůstaly omezeny na úzký okruh veřejnosti a časem vyšuměly.
Na politické reprezentaci je možné požadovat institucionální opatření, která by ztížila korupci a odstraňovala její strukturální předpoklady. U nás již platí zákon o střetu zájmů, který prosazuje majetkovou transparentnost stran a politiků. Je možné zavést limit výdajů na volební kampaň, tak jak je tomu v Singapore. Zlevňuje se tím politický provoz a zvyšuje odolnost stran vůči korupci. Podobně jako ve Spojených Státech, může být limitována výše darů stranám a politikům (v USA prezidentští kandidáti nesmějí přijímat dary od firem a od jednotlivců nejvýše USD 2300; Sobota 2008). Jak ale vytvořit „politickou vůli“ ve vládě a parlamentu pro tyto kroky?
Halíkova poslední poznámka vrací pozornost k Církvi: co může Církev a především my křesťané, katolíci udělat pro nápravu správy věcí obecných? Domnívám se, že mnoho a že dokonce že držíme klíč ke změně.
Křesťanská iniciativa pro Evropu
Domnívám se, že papež Benedikt XVI naznačil cestu ve své promluvě k biskupům USA 16. dubna 2008. Prohlásil, že „je třeba odporovat každé tendenci, která považuje náboženství za privátní záležitost. Pouze když víra pronikne každý aspekt života, stávají se křesťané opravdu otevřenými k proměňující moci evangelia“. Uvedl příklady z oblasti sociální, ochrany života a sexuální etiky. Víra vede křesťany ke společenské aktivitě, k uplatňování křesťanské etiky ve veřejném životě.
Katolická církev si cení demokratického řádu, zdůrazňuje účast občanů na politice a jejich možnost volat vládce k odpovědnosti (Centesimus Annus 46, Kompendium čl. 406). V souvislosti s naším tématem dobrého vládnutí a odpovědné správy věcí veřejných v naší zemi a Evropě je zejména relevantní občanská odpovědnost, občanské ctnosti. Pouze pokud jednáme jako odpovědní občané, dodržujeme zákony a pravidla civilizovaného života, můžeme vyžadovat od naší politické reprezentace otevřenost a společenskou odpovědnost. Jsou-li křesťané příkladem odpovědného občanství a státotvorného jednání i v maličkostech, na úrovni denního života, mohou je očekávat a vyžadovat od politických elit. Mám na mysli cestu postupné proměny kultury veřejného života a politiky, cestu proměny „samozřejmostí“ v občanském životě. Je to cesta pozvolné transformace „nepsané smlouvy“ mezi občany a vládci, cesta ozdravení demokracie. Domnívám se, že v naší zemi existuje širší potenciál pro takovouto kulturní proměnu, který křesťané mohou povzbudit a rozvinout, pokud budou vystupovat nekonfrontačním způsobem a především příkladem. A musíme být trpěliví, je to úkol spíše na generace než roky.
Odkazy:
Alliance for Lobbying Transparency 2008 (www.lobbyingtransparency.org/)
Benedikt XVI 2006 Proslov u příležitosti křtu dětí v Sixtinské kapli 9. ledna (www.lifesitenews.com/ldn/2006/jan/06010907.html)
Benedikt XVI 2008 „Připodobněte se Kristu svatostí života“, Katolický týdeník č.17, 22. dubna
Colin Crouch 2000 Coping with post-democracy. London: Fabian Society
Colin Crouch 2004 Post-democracy (Themes for the 21st Century). London: Polity Press
CVVM 2008 (www.cvvm.cas.cz)
Yehezkel Dror 1994 The capacity to govern. Club of Rome a Abingdon: Frank Cass
Dwight D. Eisenhower 1961 “Farewell Address”, January 17 (www.eisenhower.archives.gov/speeches/farewell_address.html)
European Corporate Social Responsibility Network (www.csreurope.org)
Tomáš Halík 2008 Rozhovor s Norbertem Smithem. Pespektivy, příloha Katolického týdeníku č.23, 3. června
Michael Hauser 2007 „Jsme občané“, (www.jsmeobcane.eu) a Literární noviny 2007
Jan Pavel II 1995 Evangelium vitae Jan Pavel II 1991 Centesimus Annus.
HKaP 2008, seminář „Media – dobrý sluha, ale zlý pán. Křesťanský pohled na media“, Praha 26.-27. května
Kodaňská kriteria vstupu do EU, usnesení Evropské rady, červen 1993
Kompendium sociálního učení katolické církve. Karmelitánské nakladatelství 2007
Karel Kosík 1997 Předpotopní úvahy. Praha: Torst
Bernard Kouchner 2008 Financial Times 30 June
Abraham Lincoln „The Gettysburg Address“, Gettysburg, Pennsylvania, November 19, 1863 (americancivilwar.com/north/lincoln.html)
Jaromír Lízal 2008 „V krizi jsou lídři, nikoliv Evropa“, Hospodářské noviny 4. července
Lubomír Mlčoch 2008 „Mezi tlakem trhu a závislostí na státu“, Pespektivy, příloha Katolického týdeníku č.27–28, 1. července
Maria Pia Paganelli 2008 „Economies in transition and development: a possible warning from Adam Smith“, 12th Annual Conference of the European Society for the History of Economic Thought, Praha 15. května
Martin Potůček 2006 „Koncept strategického vládnutí a možnosti jeho uplatnění v analýze české veřejné politiky“, III. Kongres českých politologů 2006 (www.cspv.cz/dokumenty/kongres2006/HP%2021/Martin%20Potucek.pdf)
Martin Potůček 2008 „Neumíme si dobře vládnout“ rozhovor s Patrikem Eichlerem, Literární noviny č. 25, 19. června (www.literarky.cz/?p=clanek&id=5438)
Luděk Rychetník 2004 „Regulace lobbování ve Velké Britanii“, Lobbyismus vs. korupce (IPEK 2004 – www.ipek.cz/soubory/01_KOMPLET.html)
Luděk Rychetník 2005 „Čtyři mechanismy příjmové diferenciace“,Přednáška pro seminář KAP, Velehrad 11.-13. listopadu
Luděk Rychetník 2006 „Čtyři mechanismy příjmové diferenciace“, Pražské sociálně vědní studie, FSV UK (http://www.fsv.cuni.cz/…ychetnik.pdf)
Karel Schwarzenberg 2008 „Vesele jsme pochodovali přes hlavy voličů“, rozhovor Renatou Kalenskou. Lidové noviny 21.6.
Jiří Sobota 2008 „Vítězný barackobankomat“, Respekt 28, 7. července
STEM Informace z výzkumu trendy 2/2008 (www.stem.cz/clanek/1448)
STEM Informace z výzkumu trendy 6/2007 (www.stem.cz/clanek/1365)
Jaromír Žegklitz (ed.) 1995 Velké postavy politické filosofie. Občanský institut