Nad některými příčinami prohlubující se propasti mezi bídou a bohatstvím v dnešním světě
1. Známým problémem dnešní doby je rozšiřující se oblast chudoby vedle ohromného nárůstu bohatství pro relativní menšinu.
Proti růstu bohatství nelze nic namítat. Nelze ani kritizovat majetkové rozdíly mezi lidmi, pokud jejich bohatší část majetek řádně nabyla.
Lze však sotva souhlasit, ukazuje-li se, že nárůst chudoby vyplývá přímo z povahy fungování ekonomiky a prosazovaného životního stylu a že může dokonce v budoucnu vážně ohrozit celou společnost, tedy i tu bohatší část.
Je to dříve či později reálné, pokud nebude dostatečná ochota podporovat opatření umožňující, aby ekonomický růst vedl ke zvýšení standartů životní úrovně pro chudé i bohaté.
Zatím k tomu příliš ochoty není, nůžky mezi bohatstvím a chudobou se spíše dále rozevírají.
2. Čísla jsou známá a byla již mnohokrát zveřejněna. Více než 1,2 miliardy lidí žije za méně než 1 dolar denně, další 2 miliardy (dohromady více než polovina světové populace) jsou na tom jen nepatrně lépe.
Dle zprávy o lidském rozvoji vydané před několika lety mělo 225 nejbohatších lidí světa majetek odpovídající ročnímu příjmu 47% nejchudších obyvatel na světě (2,5 miliardy lidí).
Aby se zajistilo pro všechny lidi na světě základní vzdělání, zdravotní péče, dostatek potravy, nezávadná voda a sanitární zařízení, vyžadovalo by to dle odhadu z roku 1998 40 miliard dolarů ročně. Je to méně než 4 % celkového majetku 225 nejbohatších lidí na světě.
Propad chudoby se navíc dále prohlubuje
Dle novější zprávy OSN o lidském rozvoji je dnes proti roku 1990 54 zemí chudších, v 21 hladoví více lidí, ve 14 zemích umírá více dětí do 5 let věku. Extrémní chudoba se sice snížila z 30 %, ale v tom je počítána i Čína. Bez Číny naopak extrémní chudoba vzrostla.
Dokonce i v Číně přes její strmý hospodářský růst a přes zlepšení hmotného postavení určité části obyvatel začíná počet chudých opět stoupat. Dle přiznání čínských úřadů z července 2004 stoupl od roku 2003 počet chudých o 800 tisíc (Lidové noviny 27.7.2004).
3. U nás jsme na tom podstatně lépe. I zde se však „nůžky“ rozevírají. V globálním světě si nelze dost dobře představit, že nás se problém netýká.
Dle zpráv v tisku z června 2004 vzrostl v ČR podíl bohatých o 12%. Naproti tomu přibývá lidí pod hranicí oficiální chudoby. Dle ČSÚ ohrožuje chudoba 133 tisíc domácností, tedy 392 tisíc lidí, nejčastěji z řad dělníků a nezaměstnaných, kteří žijí ze sociálních dávek (Moravskoslezský deník 17.6.2004).
4. Růst propasti mezi bídou a bohatstvím se často vysvětluje jako nezbytná „daň pokroku“. Moderní technologie, které umožňují ekonomický růst, prý postupně nahrazují dosavadní pracovní sílu a vyřazují ji z práce. Populárně řečeno, lidskou práci nahrazuje a bude nahrazovat technika. Protože lidstvo bude potřebovat stále více statků, je nutno se prý s vyřazováním lidí z práce a s jejich nahrazováním stroji smířit.
Docházíme k paradoxu dnešního světa, v němž ekonomický růst místo zlepšení postavení člověka přináší – a prý musí přinášet – nezaměstnanost a chudobu pro stále větší část obyvatelstva.
5. Příčinou prohlubování propasti mezi bídou a bohatstvím samozřejmě není pokrok vědy a techniky či nové technologie.
Příčinou je člověk, který nepochopil – a ve svém sobeckém zájmu nebo i pohodlnosti spíše ani nechce pochopit – že moderní složité technologie vyžadují změnu fungování ekonomiky, změnu mezilidských vztahů, postupné nahrazení závislé výdělečné práce novými činnostmi. v nichž člověk dokáže najít smysl, uplatnění i nezbytné finanční zajištění, prostě změnu hodnotového ekonomického a společenského systému tak, aby odpovídal podmínkám a možnostem lidsky přijatelného života pro 21. století.
Jestliže se dnes místo toho zhoršují pracovní podmínky, snižují se mzdy, jestliže roste nervozita na pracovišti pod hrozbou propouštění, dosáhne se třeba určitého momentálního snížení nákladů, dlouhodobě to však sotva podpoří iniciativu tolik potřebnou pro rozvoj společnosti. Spíše se konzervují a dokonce zhoršují stávající životní podmínky pro nemalou část společnosti.
6. Kde hledat příčiny růstu chudoby v současném světě?
a) Jednou z hlavních příčin je způsob fungování současné ekonomiky, která za hnací sílu považuje trh založený na bezohledném vlastních prospěchu. Navíc tento prospěch má být co nejvyšší a co nejrychleji bez ohledu na to, že v dlouhodobější perspektivě by třeba bylo možno získat více.
A protože vysokou nákladovou položku představují pro podnik právě zaměstnanci a protože se dnes považují za kdykoliv nahraditelné, pokládá se snižování mezd a nakonec propouštění zaměstnanců za vhodnou cestu k rychlému snížení nákladů a burzy na ně reagují převážně zvýšením kursu akcií dotčeného podniku. Propouštění se považuje pro podnik za potřebné a blahodárné.
Tím se současně omlouvá bezohlednost v mezilidských vztazích a otevírá prostor pro růst majetkových rozdílů – ne ve prospěch schopnějších, ale ve prospěch bezohlednějších.
„Ideologie sobectví“ jako cesty k všeobecnému blahobytu se zatím neosvědčuje, umožňuje však považovat za společensky přijatelné, aby mocní a bohatí byli ještě mocnější a bohatší, a aby přitom nebylo nutno rozlišovat, jak svého bohatství dosáhli.
b) Ve světě hospodářství se „ideologie sobectví“ promítá do falešně pochopeného konceptu tzv. Shareholder Value. Slovo „Shareholder“ zatím u nás nemá odpovídající všeobecně přijatý český výraz. Nepřesně by se dalo říci, že označuje jakéhosi rentiéra, který vkládá peníze do koupě akcií cizího podniku, na jehož podnikání se jinak nepodílí, za tím účelem, aby z těchto akcií pobíral výnosy.
V tomto pojetí jde o jakousi formu spoření, proti níž nelze nic namítat. Je riskantnější než třeba bankovní spoření, protože výnosy z akcií jsou nejisté, na druhé straně se však očekává, že výnosy budou podstatně vyšší než bankovní úrok.
Jde o akcie veřejně obchodovatelné a jejich cena odpovídá naději, kterou kupující vkládá do růstu kursů akcií a jejich výnosů.
Protože shareholder – akcionář není nijak svázán s hospodařením podniku, jehož akcie vlastní,nemusí se starat o dlouhodobé hospodářské výsledky takového podniku, má zájem jen na nejvyšších výnosech, získaných co nejdříve, i když by to bylo dlouhodobě proti zájmům podniku a i když by hodnota akcií byla uměle „vyšroubována“ nahoru.
Proto většinou svěřuje své peníze profesionálním fondům, jejich manažeři se starají o získání co nejvyšších výnosů z vložených prostředků.
Koncept „shareholder“ se v této fázi už stává jedním z nástrojů spekulace v rozporu se zájmy zdravé ekonomiky.
Pomáhá tak prohlubování propasti mezi bídou a bohatstvím ve světě.
c) Ekonomiku našeho světa ovlivňuje vratkost světového finančního systému, v němž reálná ekonomika, tj. objem zboží a služeb, které denně potřebujeme k životu, představuje nejvýš 2% denních peněžních transakcí a zbytek je založen na spekulaci.
Obrovské množství peněz probíhá dnes v nejrozmanitějších podobách ve světě, aniž by byly kryty reálným bohatstvím. Obíhá i stále fiktivnější formou, nyní už pomocí počítačů a nezávisle na jakýchkoliv omezeních.
Hovoří se o kasinové ekonomice na světové úrovni, která je na hony vzdálena tržní ekonomice.
Peníze, které obíhají svět, se rozmnožují bez námahy, bez produktivní výroby, bez tvorby skutečného bohatství, pouhou spekulací s cizí měnou, s penězi za zbraně a různé nelegální činnosti, s penězi drogových mafií a dalšími formami, tvořícími bublinu, která může kdykoliv prasknout.
David C. Korten cituje ve své knize „Keď korporácie vládnu svetu“ (Paradigma.sk-2001) předního experta na monetární politiku Allana Metzlera, dle něhož i kdyby se centrální banky světa mezi sebou dohodly, že budou koordinovaně bránit měnu před spekulativními útoky, v nejlepším případě by shromáždily k tomuto cíli 14 miliard US dolarů, což je pouhá kapka v porovnání s více než 800 miliardami dolarů, s nimiž valutoví spekulanti denně obchodují (str. 202–203).
Důsledky této kasinové ekonomiky pocítila již řada zemí našeho světa. Připomeňme aspoň Indonésii, kde před několika lety v důsledku zmatků na finančních trzích upadlo přes noc do bídy 17 miliónů lidí.
Připomeňme Argentinu, která byla ještě v 70. letech dvacátého století šestou nejbohatší zemí světa a kde státní bankrot přivedl 2/3 obyvatel pod hranici chudoby. Lze uvádět příklady Mexika, Ruska a dalších.
Kasinová ekonomika dnes výrazně ovlivňuje světové hospodářství, vzdaluje je od reálné ekonomiky a přináší tvrdé nebezpečí finančních, sociálních a ekonomických krizí.
Přispívá nemalou měrou k „rozevírání nůžek“ mezi bídou a bohatstvím v globálním světě.
d) Problematické změny přináší i přesouvání výrob z vyspělých do rozvojových zemí. Umožňuje výrobu v rozvojové zemi často za žebrácké mzdy a tím výrazné zisky, které by při úrovni mezd v mateřské zemi nebyly možné.
Obhajuje se to někdy tím, že přesun přináší zaměstnání do rozvojové země a napomáhá vyrovnání úrovně v globálním světě. Žebrácké mzdy ovšem příliš vyrovnání úrovně neumožňují, přesun výroby naproti tomu vede k propouštění a ke snižování koupěschopnosti spotřebitelů v mateřské zemi. V globálním posouzení je kupní síla nižší. Přemísťování výroby vede k přizpůsobování pracovních podmínek na úroveň těch nejchudších.
e) Růst chudoby ve světě ovlivňuje i řada dalších faktorů jako je rostoucí zadluženost státu i obyvatel, politika tzv. nulového růstu či záporného růstu usilující v rozvojových zemích místo o podporu produktivity o její pokles a další vlivy.
f) Současný způsob fungování ekonomiky nutí dokonce i firmy, které se chtějí chovat odpovědně a mají ohledy na své zaměstnance, aby tyto ohledy v zájmu vlastního přežití opustily.
Právě zdravé, finančně dobře řízené a perspektivní firmy dávají totiž dobré vyhlídky pro spekulanty. Jak je to možné? Spekulanti založí novou firmu, půjčí si peníze a zakoupí akcie prosperující firmy. Firmu pohltí a převedou na ni závazky vzniklé při její koupi. Firma je tak koupena za vlastní aktiva a ještě musí splácet vysoký dluh. Nezbývá jí než přenést výrobu do zahraničí nebo prodat část firmy, snižovat mzdy a podobně v zájmu krátkodobých zisků za účelem splacení dluhu a na úkor dlouhodobé existence firmy a na úkor lidí. Říká se tomu „ozdravění“ firmy. Někteří,jako zmiňovaný David Korten, to označují jako projev korporativního kanibalismu.
Některé investiční fondy se zase specializují na kupování firem s vysokým podílem fyzické práce, které se odmítají přestěhovat do zemí s nízkými mzdami. Firmu vykoupí, přemístí a mají vysoký zisk na úkor vlastní země.
Manažeři společností jsou dnes spíše placení za propouštění lidí z práce místo za budování.
David Korten uvádí příklad společnosti Eastman Kodak, která v roce 1992 dosáhla zisku 1,14 miliardy dolarů. Přesto byl generální ředitel představenstvem propuštěn, protože prý pomalu snižoval náklady. Chtěl propustit jen 3 tisíce ze 132 tisíc zaměstnanců, zatímco akcionáři požadovali snížení o 20 tisíc. Po oznámení o propuštění generálního ředitele akcie Kodaku stouply. Byla to dobrá zpráva pro akcionáře(Korten str. 248).
Lze uvádět řadu dalších příkladů, které dnes pomáhají prohlubovat propast mezi bídou a bohatstvím. Současný způsob fungování ekonomiky, v němž spekulace a bezohlednost je považována za přednost, může ovšem dříve či později ohrozit celou společnost. Je nutno včas usilovat o nová řešení. Východiska existují. Nad některými možnými náměty se proto zkusíme zamyslet v dalším příspěvku.
Bedřich Vymětalík
(Ve dnech 17.-19. září 2004 proběhne na Velehradě mezinárodní seminář na vysoce aktuální téma: „Finanční krize a jejich důsledky ve světě práce“. Hnutí Křesťan a práce je spolupořadatelem semináře. Seminář dá řadu podnětů i k řešení problémů růstu chudoby v dnešním globálním světě. Náměty řešení této problematiky doplněné o poznatky získané na semináři uvedeme proto po jeho skončení.)