Hnutí křesťan a práce, o.s.

Na pořadu je boj o člověka

    Na jaře roku 2002 otřásla veřejností v Německu tragická zpráva. 19-ti letý student postřílel v Erfurtu 16 lidí. Vyrojily se úvahy, jak podobným tragédiím předejít. Požadovaly se přísnější zákony o nošení zbraní, volalo se po zákazu násilnických počítačových her. Zapomnělo se, že to všechno jsou jen symptomy, které neodstraňují příčiny.

    Kde jsou tedy příčiny?

    Žijeme ve společnosti bez orientace. Člověk už neví, proč je na světě, jaký je smysl a cíl jeho života. Mladí nevědí nic o Bohu a myslí si, že ani nic vědět nepotřebují. Avšak tím, že svět zapomněl na Boha, zatemnily se otázky po správném či špatném jednání.

    Člověk ztratil Boha. Bez něho se člověk může považovat sám za míru všech věcí. Doufá, že mu to přinese větší svobodu. Ve skutečnosti opak je pravdou. Roste nebezpečí manipulace lidmi ze strany těch silnějších, mocnějších či bezohlednějších.

    Pluralita hodnot se dnes vysvětluje tak, že vše je dovoleno. Opovrhování pravdou o člověku je kořenem nebezpečí, které ohrožuje dnešní svět více než jsme ochotni připustit.

Zamysleme se proto:

    Co je člověk? V čem je jeho důstojnost, jaké nebezpečí hrozí z nedbání této důstojnosti?

    Pro mnoho našich spoluobčanů se může zdát taková otázka zbytečnou, dokonce nesmyslnou. Nač o ní přemýšlet? Dle nich je člověk na světě jen chvíli a je třeba užít si co nejvíc, pokud to jde, a hledat především vlastní prospěch bez ohledu na ostatní. Po společnosti požadují, aby jim to dovolila. Maximálně z tohoto pohledu jsou ochotni diskutovat o důstojnosti člověka, kterou chápou především jako vlastní práva. Mediální hesla na téma, že hledání sobeckého prospěchu je hlavním motorem společnosti a že nakonec přináší prospěch všem, se zdají být pohodlným ospravedlněním takových přístupů. Člověk se za ně dnes už ani nemusí stydět.

    Nedobré zkušenosti, které přináší „filozofie“ ospravedlňující vlastní sobectví (ať už souvisejí s růstem bídy, násilí, kriminality, drogami, AIDS či jiným ohrožením společnosti), připomínají, že tato „filozofie“ je dlouhodobě pro společnost nebezpečná a neúnosná. V nemálo případech ohrožuje i ty, kteří se k ní hlásí.

    Respektování práv druhého člověka se proto opět stává aktuálním. Ti, kteří si to uvědomují, spatřují většinou důstojnost člověka ve svobodě realizovat základní lidské touhy – touhu po prožitku, po majetku či po uplatnění – při respektování stejné svobody i u ostatních. Jejich pojetí může už být základem spolupráce i s jinými přístupy, které si uvědomují, že člověk nemůže žít bez ohledu na druhé.

    Pro toho, kdo chápe člověka jen jako výsledek přírodního vývoje v živočišné říši, případně – jako je to dnes moderní – jako geniální mechanický konstrukt genů vzniklý bez konstruktéra, je patrně takové pojetí důstojnosti člověka maximem, za které už nelze jít.

    Při pozorném zamyšlení však asi řada z nás cítí, že člověk je něco víc. Pěkně to vyjádřil spisovatel Saint Exupéry:

    „Člověk je ten, kdo v sobě nosí větší bytost než je on sám“.

    Takové pojetí člověka ukazuje křesťanství. Lze je vyjádřit zhruba v těchto základních myšlenkách:

1. Dle biblického poselství byl člověk stvořen k obrazu Božímu. Tato podobnost s Bohem z něj činí bytost nepodobnou žádné jiné žijící bytosti. Právě z ní vychází přesvědčení o rovnocenné důstojnosti každého člověka. Proto nejsilnější i nejslabší, postižený i zdravý, všichni mají stejnou důstojnost a proto každého člověka je nutno respektovat od jeho zplození až po jeho smrt. To je základní přístup křesťanství.
2. Důstojnost člověka pak spočívá v tom, že na rozdíl od jiných žijících bytostí je základní mírou jeho existence schopnost překonat vlastní hranice a jít nad ně, že je v něm něco nedokončeného, něco, co směřuje k nekonečnu.
   
   Jan Pavel II., jehož myšlenky z rozhovorů s André Frossardem vydaných pod názvem „Nebojte se“ zde volně využíváme, vysvětluje, že člověk je současně bytostí konečnou, poplatnou času a prostoru, podřízenou zákonům hmoty a přírody, ale že je současně bytostí otevřenou k tomu, co je nekonečné – je otevřen světu samotné pravdy, krásy a dobra. Člověk díky tomu na své naplnění teprve čeká.
3. To, co tvoří obraz lidského nitra a co objektivně existuje – svědomí, pravda, odpovědnost, svoboda – neobsahuje nic ze složení hmotného světa. Jde o strukturu, která nepřipomíná žádnou ze struktur ve světě přírody. Právě v ní je zakořeněno to, že člověk je otevřen směrem k nekonečnu.
   
   Různé koncepce a ideologie, které chtějí člověka uzavřít výlučně do struktur viditelného světa, se tak ve skutečnosti pokoušejí o odlidštění člověka.
4. Bůh tím, že stvořil člověka ke svému obrazu ho učinil svobodným. Připustil, aby ho člověk uznal nebo popřel. Bez svobody by byl člověk dle Jana Pavla II. uzavřen do světa přírody, vydán nutnosti smrti bez naděje. Právě svoboda je ona štěrbina bytí, která otevírá člověka směrem k nekonečnu.
   
   Pro mnoho lidí znamená svoboda možnost dělat si, co by chtěli. Svoboda je však možnost dělat také to, co se nechce, třeba z lásky k druhému člověku, kvůli odříkání nebo pro jiné chápání hirearchie hodnot. Svoboda – skutečná svoboda umožňuje vědomou volbu a vyžaduje vědomou odpovědnost.
   
   Bůh tedy stvořil člověka svobodného, aby byl k jeho obrazu a podobnosti. V tom je smysl člověka. Jinak existence člověka bez Boha ztrácí smysl.
   
   Z pochopení těchto souvislostí vychází i známý výrok spisovatele Dostojevského:
   
   „Není-li Boha, není ani člověka“.
   
   Není-li totiž Boha, je člověk zvíře jako jiné zvíře. Těžko lze potom hledat důvod, aby se s ním jednalo jinak než se zvířetem. Slova jako svoboda, demokracie či spravedlnost se pak stávají zbytečným balastem, který ztrácí svůj obsah.
5. Biblické poselství připomíná ještě jednu závažnou zkušenost: Člověk své svobody zneužil. Nechtěl a nechce být „jen“ obrazem Božím. Chce být jako bůh. Chce překonat Boha.
   
   Celé dějiny lidstva jsou svědkem této pyšné touhy člověka, která vždy přinášela a přináší tragické důsledky. Dnes v souvislosti zejména s objevy genového inženýrství si člověk opět namlouvá, že se mu jeho pyšná touha konečně vyplní. Nebo přinese nové a ještě tragičtější důsledky než kdykoliv dříve.
   
   Hledání odpovědi na otázky o hodnotě a důstojnosti člověka není tedy zbytečné, teoretické či nesmyslné, jak by se mnohým mohlo zdát. Stává se naopak vysoce aktuální právě v dnešní době, a to i pro ty, kteří náboženství neuznávají. Pokusíme o tom nabídnout příklad v příštím pokračování.
   
   Dnes se zkusme nad touto první informací aspoň trochu bez předsudků zamyslet.

Připravil JUDr. Bedřich Vymětalík

Anketní otázka
V čem vidíš smysl života? Považuješ respektování důstojnosti člověka za důležité? V čem tuto důstojnost spatřuješ?