Migrace – záchrana nebo nebezpečí pro Evropu ?
Migrace je významným fenoménem dnešního světa
Téma migrace je v současné době vysoce aktuální. Celosvětově je
v pohybu masa 180 miliónů migrantů. Co to v konečném důsledku přinese,
je nesnadné dnes odhadnout. Je však nezbytné už teď hledat, připravovat
takové přístupy, které vytvoří prostor pro pokojné soužití. Jakákoliv
jiná rozumná alternativa neexistuje.
Navíc globální ekonomika bude muset dříve či později vzít na vědomí
růst rozvíjejících se ekonomik, zejména asijských, a jejich tlak na
získání
odpovídajícího ekonomického postavení ve vzájemných vztazích
v globálním
světě. Problémy migrace tím nutně nabudou – jak dále upozorním –
nových rozměrů.Zatím si to neuvědomujeme nebo nechceme uvědomovat
.
Až do nedávna se migrace nezdála být problémem. Dle našich představ
migranti přicházeli do Evropy, aby si zlepšili své materiální podmínky.
My, Evropané, jsme jim takovou možnost poskytli a oni se za to musejí
přizpůsobit životu u nás. Že nám přitom poskytnou levnou pracovní
sílu, je jejich věc. Pořád vydělají víc než u nich doma. Když se jim
tu nebude líbit, mohou přece odejít. Koneckonců je příchod migrantů
i pro nás výhodný, protože pomohou financovat naše důchody, když naše
vlastní populace slábne, a když se nedaří přesvědčovat staré lidi
o výhodách dobrovolného odchodu ze světa, aby „nezacláněli“.
Nebezpečí střetu náboženství, např. islámu a křesťanství, dle těchto
představ nehrozí. Očekává se, že islám se stane u nás právě tak
soukromou a nezávaznou záležitostí jako je dnes křesťanství. Pokud se
muslimové budou chovat nenápadně a vyvarují se náboženských
výstředností, mohou se stát tím, co vlažní křesťané, jejich
náboženství už taky nikoho neruší (srovnej též Andreas Laun : Evropa
umírá na blahobyt, Perspektivy z 30.8.2004).
Takový očekávaný scénář už ovšem dávno neplatí. Může se vztahovat
ještě na první příchozí, kteří se ve vlastním zájmu musejí co
nejrychleji přizpůsobit, neplatí však už vůbec pro jejich potomky, kteří
vyrostli v západním světě, vytvářejí často izolovaná ghetta, a jak se
ukazuje, integrační politika u nich často selhává.
Důvodně se připomíná , že všichni organizátoři sebevražedného
leteckého útoku z 11. září se zradikalizovali v Evropě, ne
v Afgánistánu či Íráku, a pocházeli ze středních vrstev. Nebyla to tedy
chudoba či nedostatek pracovních příležitostí,ale jejich sociální status
v Evropě, který vedl k určitému stupni odcizení
(Francis Fukuyama : Economic, Political and Cultural Consequences of changes in
generational relations).
Pokud jde o Českou republiku, problém migrace se na první pohled zdá
u nás málo aktuální.
Muslimů, s nimiž je spojeno v okolních zemích poměrně nejvíce
problémů, máme málo. Vietnamci, kteří u nás tvoří dosti významnou
skupinu, se snaží neprovokovat, a pokud prodávají své zboží levněji,
byť třeba s falešnou firemní značkou, je to pro méně majetné vrstvy
našeho obyvatelstva dokonce vítané. Východoevropané a Asiaté jsou
v tichosti vítáni i v řadě českých podniků, jen okrajově se
dozvídáme, že nemalé množství z nich pracuje „na černo“ nebo
za nelidských podmínek, mnohdy až 7 dní v týdnu, 16 hodin denně a za
nízké odměny, z nichž velkou část odvádějí jako „nájem“
člověku, který je vyplácí. Už i noviny psaly o naší republice jako
o ráji vykořisťovatelů. Domnívat se, že takové přístupy nevyvolají
časem i u nás problémy a konflikty, je dosti iluzorní.
Přitom nemusí jít ani o nelegální zaměstnávání cizinců našimi
podniky. Ty si „pouze“ zajistí dodávku pracovních sil od legálně
působících a zaregistrovaných firem a raději se nestarají, že status
pracovníků těchto firem se blíží nevolnictví
(Lidové noviny z 23.3.2006 : ČR jako ráj vykořisťovatelů). Dle údajů
z roku 2007 existuje v naší republice 1300 firem
zprostředkovávajících práci, což je
na desetimiliónový počet obyvatel sotva normální. Některé firmy navíc
raději ani nezaměstnávají Čechy, jen cizí dělníky, protože ti se
těžko brání zneužívání.
Pro mnohé cizí dělníky je to ostatně pořád přijatelnější než žít
v bídě v domovské zemi.
Pokud jde o problém s muslimy, ten se u nás zatím neprojevuje. Muslimů je
v Česku zatím málo.
Naše společnost náchylná jinak ke xenofobii, se neznepokojuje tím, že
vymíráme, zejména když jsme ujišťováni, že nás v budoucnosti stejně
musí zachránit imigranti, kteří nahradí budoucí úbytek české populace a
ještě poskytnou levnou práci.
Dle našich představ, které ostatně odpovídají i postojům liberální
Evropy, měli by muslimové přijít, řádně pracovat a měli by se za to
přizpůsobit evropskému životnímu stylu. Potom problémy nebudou.
Jenže představa multikulturní společnosti, v níž jedni budou vládnout a
druzí poslouchat, je dosti naivní a sotva může vést k pokojnému
soužití.
O možnostech pokojného soužití jiných kultur se západní kulturou
Položme si otázku, zda vzájemné pokojné soužití tzv. západní kultury a
jiných kultur je vůbec možné. Uveďme příklad islámu vzhledem k tomu,
že v Evropě dnes žije více než 14 miliónů muslimů.
Nejdříve nutno patrně rozlišit současnou západní kulturu, hlásící
se
k sekularismu, tj.k emancipaci od Boha, a kulturu opírající se
o křesťanské hodnoty. Pokud jde o křesťanství, zde už určité pokusy
o dialog přímo mezi islámem a křesťanstvím existují.
Ve španělském Madridu proběhla dokonce 16.-18. července 2008 světová
konference o dialogu svolaná přímo saúdskoarabským králem Abdulláhem a
sponzorovaná muslimskou světovou ligou. Pozdravné poselství papeže
přednesl kardinál Tauran. Papež v něm vyjádřil naději, že dialog mezi
věřícími, založený na lásce a pravdě, je nejlepší cestou, jak
přispět k harmonii, štěstí a míru lidí
na této zemi.
Možná nás bude zajímat postoj vyjádřený zde kardinálem Tauranem
k mezináboženskému dialogu. Pravil : „Nechci říci,že všechna
náboženství jsou více méně totéž. Chci říci, že všichni, kdo
hledají Boha, mají stejnou důstojnost.“
Jistě zajímavá myšlenka pro mezináboženský dialog.
Připomeňme také, že na internetu se dnes neorganizují jen islámští
teroristé, ale i muslimové, kteří by chtěli islám nějak zmodernizovat./
Proto se státní moc v arabských zemích často snaží přístup občanů
k internetu ztížit/.
Letos také proběhlo setkání katolických teologů a některých
muslimsko-šiítských teologů ve Vatikánu, které konstatuje, že určité
prostory pro vzájemné tolerování a soužití mezi křesťanstvím a islámem
existují. Zda budou využity, je samozřejmě otevřená otázka.
Stěží lze však očekávat bezproblémové spolužití mezi tzv. sekulární
západní kulturou a islámem. Muslimové, jak známo, tuto západní kulturu
považují za dekadentní a považují za povinnost pomoci k jejímu
zániku.
Lze se jim divit ? Chorvatský biskup Andreas Laun v článku „Evropa umírá
na blahobyt“ otištěném v Perspektivách dne 30.8.2004 případně
konstatuje :
Muslimům nelze nic vyčítat. Proč by se neměli ujmout stále pustnoucí
Evropy? Co z evropské kultury na ně mělo udělat dojem ? Moderní
abstraktní umělecké výtvory ze starého železa ? Homosexuální
manželství ? Uvolněná sexuální morálka, kterou škola vštěpuje dětem ?
Současné filmy, kde herci chodí ve spodním prádle a sedí na toaletě ?
Naše neochota mluvit veřejně o Bohu ve jménu umělecké svobody ? Náš
cynismus, s nímž etické komise „legitimují“ zabíjení nenarozených
dětí ? Je vůbec škoda takové Evropy ?
Muslimové říkají, že ne, a proto chtějí vybudovat svou Evropu,
islámskou“.
Konec citátu.
Co na to říci ? Jaká je vlastně prosazovaná sekulární západní kultura ?
Je otevřená životu, člověku, budoucnosti, když už není otevřená
k Bohu ?
Jaké jsou evropské hodnoty, jak se jeví jiným kulturám ?
Nepotřebujeme především my, Evropané, změnit naši sekulární kulturu,
prosazovat jiné hodnoty, jiné přístupy, abychom v konkurenci jiných kultur
obstáli ?
Dovolím si proto ve svém příspěvku hovořit o zdánlivě odlišném
tématu než je téma našeho semináře, ve skutečnosti o tématu, které se
problematiky spolužití s jinými kulturami bytostně týká a je dokonce
základním předpokladem pro rozumná spolužití.
Co nabízí Evropa jiným kulturám ?
Dovolte, abych nejdříve upozornil: Budu-li hovořit o současných rysech
západní sekulární kultury,západního životního stylu, neznamená to, že
tento styl charakterizuje celý západní svět, tedy i nás. Nebezpečné je,
že je propagován všemi možnými cestami a že si na něj postupně i my
zvykáme. Pomalu přestáváme v něm vidět něco zvláštního. Odmítat si
ho často ani netroufáme, abychom nebyli označeni za zpátečníky,či dokonce
za středověké tmáře, jak jsem se před časem dočetl v novinách
o jedné ženě, která odmítala potrat,poté co vychovala řádně
6 dětí.
Zkusme se právě z pohledu tohoto nebezpečí zamyslet:
Jaká je současná evropská sekulární kultura ? Vyznačuje ji především
duchovní prázdnota, vyvolaná odmítáním víry v Boha. Tak dlouho se psalo
a argumentovalo, že Bůh je mrtev, že už ho moderní svět nepotřebuje a že
člověk může být v důsledku toho konečně svobodný, nespoutaný
mravními příkazy, až se lidé dle toho začali chovat.
Výsledkem je praktický materialismus, který se stále zřetelněji prosazuje
v životě společnosti. Je zdánlivě pohodlný, neklade vysoké nároky,
přesvědčuje sebe i ostatní, že když se každý bude starat o sebe,
o vlastní maximální prospěch bez ohledu na jiné, že se dosáhne blahobytu
pro všechny – a bez Boha.
Ještě v nedávné době se to dokonce zdál dokládat relativně dlouhodobý
ekonomický růst v řadě zemí, a pokud se namítalo, že tento růst přesto
prohlubuje propast mezi bídou a bohatstvím a rozšiřuje relativně oblast
bídy, měl to další předpokládaný růst napravit.
Krize, jež následně vypukla, všechny optimistické prognózy silně
zpochybnila. Jenom oblast chudoby relativně dále rozšířila. Cesta
zaměřená
na sobectví a vlastní prospěch sotva může vyústit v celospolečenský
prospěch. Rusko za Jelcina je varovným příkladem, kam to vede, když se
takový přístup dovolí.
Praktický materialismus umožňil oslabení mravního vědomí, otevřel
prostor k tomu, aby člověk jednal dle svých choutek bez odpovědnosti
k druhému člověku, často i bez odpovědnosti k sobě.
Všechna tabu padla – prohlásil po pádu komunismu jeden bavič u nás
v televizi. Ochotné přijetí této devizy spojené s falešným pojetím
svobody otevřelo pro nemalou část občanů cestu k hledání požitků a
zábavy
za každou cenu, pro to, co označujeme slovem hedonismus.
Má to svou logiku. Není-li Boha, není ani věčnost, smrtí končí vše.
A potom je opodstatněná kultura okamžiku, tedy kultura užít si co nejvíce
a hned, jak to jde, protože svět se rychle mění, a šance, která se
nabízí dnes, nemusí existovat zítra.
A protože žádný požitek sledující jen sebeuspokojení dlouhodobě
nevydrží, hledají se nové a často ještě zvrácenější požitky.
Příkladů o tom lze uvést bezpočet : sexuální zvrácenosti,
zneužívání dětí, pornografie atd.
Paradoxně se naznačuje, že jedině manželství mezi homosexuály je to
správné manželství hodné podpory, zatímco stará rodina je odsouzena
k rozpadu.
Bez problémů sledujeme pořady tzv. reality show, které popírají dříve
uznávané hodnoty jako stud, lásku, přátelství nebo čest.
Seriály a hry v televizi předkládají jako normální samozřejmost
střídání partnerů mímo manželství, otevřené sexuální scény, alkohol
při každé příležitosti. Je to považováno za běžný způsob života.
Ani nám nepřipadne, že za běžný ho nemusí považovat jiné kultury,
dokonce že ho mohou trestat.
Naše známá novinářka Petra Procházková, která žila řadu let
v Afgánistánu, upozorňuje, že např. dle představ Afghánců jsou
v Evropě a v Americe všechny ženy poběhlice, protože naše filmy jsou jen
o rozvedených paničkách, které
za večer vymění několik partnerů. A novinářka dodává : „Podle toho,
co Afgháncům o sobě vysíláme, jsme zvrácený, nekulturní, přesycený,
nečistý svět s hroznými mezilidskými vztahy. Řešíme jen malichernosti a
ze msty se lidi vraždí, okrádají se a neustále souloží.“ Vedli jsme
o tom věcné debaty, dodává novinářka, a já vysvětlovala, že vidí
jenom malý výsek. „Že tady jsou taky lidi, kteří nikoho nezabili, že
občas jdeme do divadla a občas – občas jsme si věrni.
A zároveň jsem se bránila myšlence, že to s námi asi opravdu není
úplně
v pořádku“.
Hedonismus hledající stále nové a nové požitky, i když přinášejí jen
krátkodobé uspokojení, vytváří nový typ tzv. modernosti – civilizaci
touhy,kde neomezená spotřeba slibuje paradoxně stěstí.
Sociolog Gilles Lipovetsky píše o nové fázi spotřebního kapitalismu,
totiž
o hyperkonzumní společnosti, z níž se vytváří civilizace paradoxního
štěstí (Gilles Lipovetsky : Paradoxní štěstí, Prostor 2007, r.
13,14,19).
V paradoxní civilizaci paradoxního štěstí chrlí média záplavu zpráv a
obrazů o světě, z nichž nejsme schopni posoudit, co je pravda a co ne,
formují naše představy, naše chování tak, že už nedokážeme rozlišit,
co je dobro a co zlo, nebo se k těmto otázkám stáváme lhostejnými. Pravdy
se stejně těžko dopátráme, relativismus se jeví jako nejpřijatelnější
východisko dnešní doby.
Dle něho neexistuje-li absolutní pravda, pak lze připustit, že každý má
svou pravdu. Vypadá to dokonce tolerantně a demokraticky. Ve společnosti
s oslabeným morálním vědomím, ve společnosti, v níž je individuální
prospěch na prvním místě, lze ovšem počítat s tím, že ten, kdo má
peníze a moc, prosadí svou pravdu na úkor ostatních a může prosadit
i vyslovené zlo.
Ostatně tyto tendence se už dnes projevují. Kultura zla či dokonce kultura
smrti stále zřetelněji ovlivňuje život společnosti. Už si zvykáme.
Nejde o to, že se páchá ve světě zlo, že chování řady lidí je
nemorální.
Zlo existovalo vždycky, nebezpečná je ztráta schopnosti rozlišovat dobro a
zlo,lhostejnost ke zlu a v řadě případů subjektivní představa
o výhodnosti
konání zla.
Kultura zla či dokonce kultura smrti je kultura společnosti, kterou nezajímá
budoucnost, z níž má strach. Proto veškerou touhu po radosti a rozkoši
směřuje do současného okamžiku. Nenávidí vlastní oběť, nenávidí
vlastní bolest, a proto je ochotna obětovat slabší – děti, nemocné,
dříve narozené.
Smrt druhého je viděna jako řešení problémů všeho druhu. Kultura smrti
přináší smrt nejen těm slabším, ale vidí v násilí i cestu
k řešení problémů
(Mgr. Radim Ucháč : Zrození kultury smrti – Informační materiály
Hnutí
pro život – květen 2007).
Kultura zla navíc oslabuje demokracii. Pod pláštíkem tolerance k jiným
názorům se nejrůznějšími prostředky umlčují názory druhých. Aspoň
jeden příklad:Před časem byl odsouzen ve Švédsku protestantský pastor za
to,
že kázal proti potratům ? (Byl propuštěn po měsíci až po výrazných
protestech).
Lze uvádět řadu příkladů dalších.Vývoj jde dokonce ještě dál. Dnes
už sílí otevřené snahy uzákonit morální zlo pod rouškou falešné
modernity. Uvedu to na příkladu lidských práv. V roce 1948 přijalo Valné
shromáždění OSN Všeobecnou doklaraci lidských práv. Tato práva měla
po zkušenostech světové války tvořit nezcizitelný základ svobody,
spravedlnosti a světového míru. Dle jejich příkladu byly přijaty Listiny
lidských práv v řadě zemí i u nás. Ostatní zákony s nimi neměly být
v rozporu. Dnes už se ozývají hlasy, že tato dosavadní lidská práva jsou
zastaralá a že je třeba prosadit a uzákonit nová, moderní, jako právo na
sexuální svobodu ve jménu štěstí, právo ženy na potrat, právo na pomoc
člověka k odchodu ze světa, když si to přeje a řadu dalších.
Obhájci těchto nových tzv. nezadatelných práv asi nevědí, že nehlásají
nic moderního, ale že se vracejí naopak k původní komunistické ideologii.
Patrně nevědí, že to bylo bolševické Rusko, které jako první v lidské
historii uzákonilo potraty. Stalo se tak 18. listopadu 1920, prý v zájmu
osvobození ženy.
Byla to bolševická revoluce, která hned po nástupu k moci dekrety z 19. a
20. prosince 1922 zrušila manželství a provedla údajně první sexuální
revoluci v dějinách lidstva. Následně sice ponechala monogamní
manželství, ale umožnila kdykoliv rozvod na požádání za poplatek
3 ruble, jinak umožnila libovolné soužití nesezdaných párů. Komunismus
prý měl přinášet „radost ze života a životní energii skrze život
naplněný sexuální láskou“ (Lenin ve Velké iniciativě).
Jenže zákony povolující sexuální promiskuitu, snadné rozvody a potraty
musely být v 30. létech zrušeny, protože hrozila destrukce společnosti.
Poučit se z toho se považuje zřejmě za zbytečné. Požadavek falešné
svobody ženy je přednější. Falešná svoboda dostává stále nové
tváře. Možná řada z Vás četla o ojedinělém příkladu, který se stal
v České republice studentce posledního ročníku střední školy. V roce
2000 otěhotněla s šestnáctiletým partnerem. Šla na potrat. Lékař však
nepostřehl, že šlo o dvojčata a odstranil jen jeden plod. Matka porodila
nakonec zdravé dítě a zažalovala nemocnici o náhradu za nepovedený
potrat. Soud jí po 7 létech přisoudil 80.000 Kč za to, že se jí narodila
zdravá, ale nechtěná holčička (Lidové noviny 1.3.2008).
Bylo by možno uvádět celou řadu dalších příkladů, které překvapují
svou nečekaností a často přímo zvráceností. Řada z nich je pro řadu
z nás třeba ještě excesem, jenže lze vyloučit, že si na ně postupně
nezvykneme, jako jsme si už prakticky zvykli na potraty či na homosexuální
manželství ?
Troufáme si tvrdit, že takto prezentovaná „západní“ kultura může být
důstojným partnerem v konkurenci s jinými kulturami ?
Troufáme si tvrdit, že může být vhodná pro důstojné soužití různých
kultur ?
Papež Benedikt XVI. ještě jako kardinál Ratzinger ve své knížečce :
„Naděje pro Evropu ?“ připomenul, pokud jde o islám (ale platí to
obdobně i pro ostatní kultury) : „Jestliže křesťanský svět vyvolal
v dobách svého největšího mocenského rozmachu přinejmenším ve
vzdělaných kruzích islámského světa představu o jejich nedostatečné
rozvinutosti a pochybnosti o jejich vlastních hodnotách, pak nyní vzrůstá
pohrdání vůči křesťanskému světu“ (kardinál Ratzinger : Naděje pro
Evropu ? český překlad Scriptum 1993, str. 111).
Ukazovat, že toto pohrdání se týká kultury, která je od křesťanství
dosti vzdálena, je velmi naléhavé. Vytvářet „kulturu hodnou lidského
života“, jak to formuloval Benedikt XVI ve svém poselství pro zasedání
Papežské rady pro kulturu 8.11.2007 (Zenit), je více než potřebné. Právě
taková kultura může být alternativou pro soužití kultur v Evropě.
To je první závěr, který bych chtěl ve svém dnešním příspěvku
zdůraznit:
Evropa potřebuje kulturu hodnou lidského života, má-li vůbec obstát mezi
kulturami současného globálního světa.
A dodejme: Má-li uspokojivě řešit i problém migrace.
Co si pod tím představit? Jinými slovy:
Jakými hodnotami může Evropa soutěžit s jinými kulturami ?
Těmito otázkami jsme se zabývali letos v červenci na semináři v Boru
u Tachova. Téma semináře bylo „Evropo, jak dál“, někteří z Vás
byli na semináři přítomni.
Dovolte, abych z prohlášení přijatého na závěr tehdejšího semináře,
připomněl některé hlavní myšlenky, které mají význam i pro řešení
otázek spojených s migrací.
Prohlášení zdůrazňuje, že největším nebezpečím pro Evropu je právě
absence společných hodnot, o něž by se Evropa mohla opírat, a chybějící
společná vize. Připomíná, že „Evropa pro Evropu“ nestačí. Její
existence musí mít smysl pro její občany.
Ten nemůže však spočívat jen v respektování prostoru pro sobectví,
bezohlednost, pro hromadění majetku a pro kult spotřeby. Taková Evropa
nemůže dlouhodobě obstát v konkurenci s jinými kulturami. Náprava
duchovní prázdnoty a morálního nihilismu, charakterizující dnešní
evropskou společnost, vyžaduje jiné hodnoty.
Takové hodnoty – troufáme si tvrdit – nabízí křesťanství.
Návrat k nim je znovu aktuální. Proč? Protože může být přijatelný
i pro toho, kdo v Boha nevěří. Křesťanství uznává důstojnost
každého člověka. K jeho základním hodnotám patří svoboda, pravda,
spravedlnost a láska (resp. solidarita).
V osobní důstojnosti a svobodě je spatřován i základ jeho
nezcizitelných lidských práv, to je přijatelná nabídka pro každého. Je
to šance i pro formování tolik potřebné evropské identity.
Uznání osobní důstojnosti a svobody je výsadou křesťanské kultury. Když
tyto hodnoty definitivně opustíme, ztrácíme smysl vlastní evropské
existence. To zaprvé.
Zadruhé, právě pro multikulturní Evropu nabízí křesťanství ve svém
učení
o společnosti základní principy uspořádání, založené na obecně
lidské přirozené morálce. Tak nabízí východisko i pro případné
politické programy v jednotlivých zemích.
Tyto principy mohou být základem konsensu při vytváření potřebných
pojítek mezi národy Evropy. Mohou být základem pro vizi Evropy a mohou
ukázat cestu k takové Evropě, která dá lidskou tvář našim vztahům.
A to je druhý závěr, který je neméně naléhavý:
Evropa potřebuje společnou vizi, která by ji oprostila od přežitých
modelů minulosti a která by už odpovídala výzvám tohoto tisíciletí.
Tyto výzvy, zdá se, zatím příliš nevnímáme,zabýváme se raději
starostmi na vlastním písečku, zajímají nás milenky našich politiků a
podceňujeme nebezpečí, které náš nezájem může vyvolat.
O jaké nebezpečí jde?
Evropa se patrně brzy dostane pod rostoucí tlak dosud méně rozvinutých
zemí, které jí dokáží konkurovat levným zbožím, nízkými mzdami,
levnější informační technologií (jako např.Indie), biotechnologií (jako
Malasie), skromnějším ale za to dravějším způsobem života jako např.
Čína.
Poslední olympiáda v Číně připomenula, že v uplynulých 30 letech se
Čína stala nejrychleji hospodářsky rostoucí zemí v historii lidstva.
Její hospodářství se dnes pohybuje mezi třetím a pátým místem ve
světě.
Odhaduje se sice, že v Číně je stále zhruba 300 miliónů lidí, kteří
vydělávají přibližně 16 korun na den. Ale před 10 lety jich bylo
700 –800 miliónů. A je tam naproti tomu 300 tisíc dolarových
milionářů. Propast mezi chudobou a bohatstvím je obrovská.
Důsledky snah o překlenutí této propasti se nutně promítnou i do
ostatních částí světa. Obdobná situace je i v některých dalších
zatím méně rozvinutých zemí
Expanze levného zboží z těchto zemí přináší už dnes problémy řadě
evropských podniků. Olympiáda v Číně může být upozorněním, že
nestačí dělat kvóty pro přistěhovalce,nepomůže stavět mešity či
odmítat je stavět, je bláhové bránit se před levným zbožím z Asie
železnou oponou –celními bariérami. Řešení by mělo být jinde. Uvedu
malý příklad: V Německu vyšla letos kniha Georgiose Zervase na tema
globálního férového obchodu. Navrhuje se v ní, aby každý výrobek
prodávaný na evropském trhu měl certifikát, že odpovídá mezinárodně
uznávaným sociálním a ekologickým standartům (SA 8000 a ISO 10001). Kupec
by měl vědomí, že kupuje kvalitní zboží, prodávající by nemohl
konkurovat lácí,která je výsledkem vykořisťování ve vlastní zemi.
/Georgios Zervas: Global Fair Trade – Transparence im Welthandel –
Düsseldorf 2008
Obdobný námět spolu s dalšími zajímavými návrhy obsahuje iniciativa
globálního Marshallova plánu pro celosvětové ekosociální tržní
hospodářství, k níž se hlásí i někteří evropští politici.
Hovořili jsme o ní na jednom z našich minulých seminářů.
Prostě je nezbytné hledat globální řešení odpovídající potřebám
globálního světa a i zájmu o společné globální dobro.
Staré recepty z minulého století už nemohou být účinné.
Bezradnost nad nebezpečným růstem cen potravin ve světě v letošním roce
označovaným někde jako největší krize 21.století signalizuje nutnost
nových přístupů ještě naléhavěji.
Tyto problémy už ovšem přesahují rámec našeho současného tematu.
Souvisejí s ním však podstatně tím,že jakákoliv vize by měla brát
ohled na hodnoty, z nichž Evropa vznikala a které by měly tvořit její
identitu.
Český filosof a teolog Tomáš Halík případně poznamenává: „Všechno
na co je západní politická kultura hrdá, politická a hospodářská
demokracie, zásady lidských práv a občanských svobod, právní stát –
to nespadlo hotové z nebe ani nevzniklo jako jakýsi abstraktní výron
světového ducha či všelidské racionality; tyto hodnoty uzrály na půdě,
která byla po staletí kultivována západním křesťanstvím – a jen
tam.“ /Tomáš Halík „Co je bez chvění, není pevné“ str.183/
A jen Evropa,vycházející z těchto hodnot, se nemusí bát o svou
budoucnost. A na takové Evropě se mohou podílet její všichni občané
minimálně vytvářením nového životního stylu.
A to je třetí závěr, který bych chtěl zdůraznit :
Výzva pro každého ukazovat svým životem, svým příkladem životní styl
důstojný člověka.
To je základní lék i pro důstojné a rozuzmné řešení problémů
migrace.
Zbývá ovšem otázka, jak se k takovému životnímu stylu dopracovat.
Za životní styl důstojný člověka
V podstatě to znamená hledat přístupy a způsoby, jak nahrazovat
sobectví, požitkářství, bezohlednost, podvádění, pozitivními lidskými
vlastnostmi, podporujícími vzájemnou komunikaci, spolupráci, ohleduplnost,
férovost, poctivost, odpovědnost ve svobodě.
Tyto přístupy jsou v možnostech každého z nás. Mohou být prvními
nástroji k vytváření zdravého životního stylu, který může bez obav
soutěžit s cizími kulturami. Mohou pomoci hledat nové naplnění duchovní
prázdnoty, kterou
řada lidí stále více pociťuje.
Jsem přesvědčen, že navzdory médiím je mezi námi stále dost těch,
kteří si uvědomují, že v naší západní kultuře je cosi v nepořádku
a kteří jsou ochotni pomoci to změnit. Dokládají to příklady lidské
solidarity, které se v případě potřeby doslova spontánně nabízejí.
Uvědomoval jsem si to poznovu při zprávách o velkém železničním
neštěstí u nás v srpnu 2008, kdy rychlík najel do zříceného mostu.
Okamžitá vlna dobrovolných dárců krve na pomoc zraněným byla více než
výmluvná.
Prostor pro nový životní styl, pro kulturu hodnou lidského života, se dnes
spíše rozšiřuje.
Nový podnět k jeho hledání nabízí Benedikt XVI ve své výzvě 17.
července 2008 k mladým celého světa v australském Sydney. Vyzývá
hledat štěstí a radost ne v rozmařilostech, v otupujících požitcích,
ale v dobru, pravdě a kráse.
Volá : „Nenechte se klamat těmi, kteří ve vás vidí jen jiného
spotřebitele na trhu mnoha možností, kde výběr je sám o sobě dobrem,
novinka si usurpuje krásu a subjektivní zkušenost nahrazuje pravdu“.
Hledat skutečné dobro, pravdu a krásu – to je návod pro náš způsob
života, pro životní styl, který má přinést opravdové štěstí a radost,
a je nabídkou nám, našemu okolí, prostředí, v němž žijeme (agentura
Zenit 17.7.2008).
Životní styl ovšem nezmění žádné nařízení. Můžeme ho měnit jen my
sami, vlastním příkladem, vlastní angažovaností pro dobro, pravdu a
krásu.
Máme k tomu předpoklady. Máme důkladně propracovány principy pro život
ve společnosti v sociálním učení církve. Můžeme ukázat pojetí
důstojnosti člověka a lidské svobody přitažlivé pro všechny. Máme
média – Telepace, Rádio Proglas, tisk – s nímž můžeme
spolupracovat. Můžeme využívat internet – který se pomalu stává
významnějším prostředkem pro formování veřejného mínění než
televize. Máme možnost angažovat se ve vhodných organizacích občanské
společnosti, k nimž patří i Křešťan a práce, a vytvářet
společenství ukazující příklady nového životního stylu.
V duchu takového životního stylu uznávajícího hodnotu lidského života
potom můžeme hledat i konkrétní řešení podporující soužití
s migranty. Inspirovat se můžeme v zemích, kde se to relativně daří,
např. Švédsko a podobně.
Známe na druhé straně varovné příklady řady ve své době vyspělých
civilizací, které zmizely z mapy světa samy od sebe jako důsledek
neohraničené vlastní rozmařilostí podporované hlásáním falešné
tolerance a falešné svobody oddělené od pravdy.
Ve známé Andersenově pohádce „Císařovy nové šaty“ přesvědčí dva
podvodníci hloupého císaře, že mají pro něho kouzelné šaty
s podivuhodnou vlastností, že je nevidí ten, kdo je neschopný nebo
beznadějně hloupý. Přesvědčí o tom i císařovo okolí a obyvatelstvo.
Ve skutečnosti žádné šaty neexistují. A tak jednoho dne vyjde císař
z paláce do města, aby své kouzelné šaty ukázal ohromeným poddaným.
Vše se daří, všichni mlčí, až jakési dítě ticho prolomí :
„Císař je nahý …“
Dnes potřebujeme také takové dítě, jehož hlas by upozornil, že žijeme ve
světě hlásaných nesmyslů a že musíme pozorně posoudit, co je nám
předkládáno. Až pochopíme, že jsme nazí, může být pozdě …
Naše západní civilizace je – obrazně řečeno – nahá. Svlékla šaty
křesťanského dědictví, ale neví, co na sebe. Zůstává raději nahá, a
ještě se tím pyšní. Až přijdou bouře a mráz, sotva ji nahota
zachrání.
Jinými slovy, usilovat o změnu životního stylu, prosazovat kulturu hodnou
lidského života je základním předpokladem i pro pokojné soužití ve
společné Evropě.
Potom bude bezpředmětná otázka, položená na začátku mého
příspěvku – zda migrace je záchranou či nebezpečím pro Evropu. Potom
je naopak na místě výzva, jak konkrétně upravit spolužití s jinými
kulturami pro zachování lidsky důstojného života.
Úvahami k této výzvě by měl přispět i náš seminář.
Na závěr dovolte, abych k otázce životního stylu osobně pro každého
z nás ocitoval poslední větu známého trapistického mnicha Thomase Mertona
před jeho náhlou smrtí : „Co se od nás chce, není ani tak mluvit
o Kristu, nýbrž nechat ho žít v nás, aby ho lidé mohli najít tím, že
budou cítit, jak v nás žije“.
A to není vůbec lehké