Má smysl usilovat o společné dobro?
Kompendium sociální nauky církve vydané v roce 2004 zdůrazňuje jako jednu z hlavních podmínek pro lidský důstojný život člověka ve společnosti uplatňování principu společného dobra.
Na první pohled jde o samozřejmost. Copak bychom měli usilovat o společné „nedobro“?
Požadavek společného dobra je však v naší společnosti převážně odmítán, dokonce – pokud se objevuje v některých církevních materiálech – je označován za nepřípustné vměšování církve do politiky či za „pochybné církevní politikaření“ (viz např. články Marka Loužka, Newsletter CEP, listopad/prosinec 2004). Je to skutečně požadavek nepřijatelný či dokonce nebezpečný?
Připomeneme nejdříve, co je společné dobro v křesťanském pojetí.
Je označováno jako „souhrn všech společenských podmínek, které lidem, ať skupinám nebo jednotlivcům, umožňují snáze a plněji dosahovat svého lidského potenciálu (Kompendium čl. 164, ale i konstituce Gaudium et spes a další dokumenty).
Je založeno na „důstojnosti, jednotě a rovnosti všech lidí (Kompendium čl. 164).
Je uznáním faktu, že člověk nemůže existovat bez společnosti a že nemůže dosáhnout svého lidského naplnění jen sám pro sebe, tj. bez ohledu na to, že existuje „s“ jinými a „pro“ jiné.
Žádná složka společenského života – od rodiny přes další společenské skupiny, obce, organizace, státy či větší celky, – nemůže uniknout společnému dobru či společnému zájmu, protože jinak by ztratila důvod své existence (Kompendium čl. 165).
Platí to plně i pro stát, jehož politická autorita by právě měla zajišťovat přístup k nutným materiálním, kulturním, morálním a duchovním statkům každému členu společnosti (Kompendium čl. 168).
Protože stát plní tento úkol často špatně nebo se dokonce stává nástrojem zneužití moci, odmítají mnozí kritici stát vůbec a požadavek společného dobra chápou nesprávně jako obhajobu státu. Místo aby podpořili úlohu státu při zajišťování společného dobra, odmítají stát i společné dobro. „Střílejí naslepo“, protože zrušení státu je v dnešním složitém světě ještě větší iluzí než bylo dříve. Uvolňují svým způsobem prostor pro nesmyslné „zbytnění“ státu.
Známý poradce managementu Peter Drucker případně k tomu již v roce 1969 ve své knize „Věk diskontinuity“ poznamenal:
Není pochyb o tom, že stát nikdy neměl výraznější úlohu než dnes. Ani ten nejdespotičtější stát roku 1900 by se neodvážil zajímat se o soukromé záležitosti svých občanů tak intenzivně, jako to dnes v té nejsvobodnější společnosti běžně dělají daňové úřady. Ani carská tajná policie neprováděla taková bezpečnostní šetření, jaká dnes považujeme za samozřejmá. A žádný byrokrat z roku 1900 by si nedokázal představit dotazníky, jejichž vyplňování dnes ve stále vzrůstajícím počtu a do stále větších podrobností stát vyžaduje od podniků, univerzit nebo občanů. Zároveň se stát ve všech zemích stal největším zaměstnavatelem.
Stát je rozhodně všudypřítomný. Je však doopravdy silný? Nebo je jen velký?
Množí se důkazy, že stát je spíše velký než silný, že je spíše tlustý a rozměklý než svalnatý, že přijde na spoustu peněz a přitom nedosahuje žádných zvláštních výsledků. Množí se také důkazy, že občan ve stát věří stále méně a že je jím stále rozčarovanější. Ano, stát je nemohoucí – a to právě v době, kdy bychom potřebovali stát silný, zdravý a energický.
A své úvahy uzavírá:
Nečeká nás problém „postupného odumírání státu“. Potřebujeme naopak stát energický, silný a velice aktivní. Čeká nás však problém volby mezi velkým, avšak nemohoucím státním aparátem a státním aparátem, která je silný, protože se omezuje na rozhodování a určování zásadní orientace, zatímco „výkonnou činnost“ přenechává jiným.
Takový stát může efektivně sloužit i společnému dobru.
Luděk Rychetník v reakci na kritiku „církevního politikaření“ případně poznamenává:
Síla (účinnost) státu vyjadřuje, jak dobře a důsledně stát zastává přijaté funkce. Silný stát dobře zajišťuje obranu, důsledně prosazuje vládu práva, má neúplatné soudce a policii a poctivé státní úředníky, případně zajišťuje dobré veřejné školství, zdravotnictví atd.Otázka síly státu není záležitostí stranické politiky, ale civilizační vyspělosti – pevnosti řádu ve státě, zralosti a stability demokracie. Účinný stát je věcí společného dobra. [Luděk Rychetník: Křesťanská politika a společné dobro]
Účinný stát v křesťanském pojetí nemůže mít nic společného s tzv. pečovatelským státem, která má zbavit občana všech starostí. Není to ani stát, který se snaží rozšiřovat své kompetence na úkor individuální iniciativy.
Křesťanské pojetí naopak zdůrazňuje princip subsidiarity, dle něhož nemá být přenášeno na vyšší složky či stát to, co může vykonat jednotlivec či nižší složka.
Na druhé straně ovšem tam, kde jednotlivec či nižší složka společnosti nestačí, měl by pomoci stát.
Takové pojetí odpovídá zdravému rozumu i zájmu občanů. Ostatně i ti, kteří hlásají, že se každý má starat jen o svůj vlastní prospěch bez ohledu na jiné, a že to je nejlepší cesta k všeobecnému blahobytu, bez zábran volají po pomoci státu, dostanou-li se do ekonomických potíží. A neváhají se dovolávat ochrany svých základních lidských práv, jejichž garance vyplývá právě z požadavku společného dobra. Podobných příkladů by bylo možno nabídnout bezpočet.
Požadavek společného dobra je jediná přijatelná alternativa pro dobře fungující společnost.
V křesťanském pojetí jde tento požadavek ještě dál. Připomíná, že nejlepší způsob, jak prokázat dobro sám sobě, je dělat dobro druhým. Vyzývá proto ke spolupráci pro umožnění dobra pro všechny.
A připomíná, že společné dobro společnosti není cílem samo o sobě. Má hodnotu jen když usiluje o dosažení konečného cíle člověka a univerzálního společného dobra celého stvoření. Konečným cílem svých tvorů je Bůh (Kompendium čl. 176).
Ryze historická a materialistická vize může sice přeměnit společné dobro v sociálně-ekonomický blahobyt, ale bez dosažení nadpřirozeného cíle, který je nejvlastnějším důvodem lidské existence (Kompendium čl. 170).
Ani na to bychom neměli zapomínat.
JUDr. Bedřich Vymětalík