Levice nebo pravice?
· Dělení na levici a pravici patří u nás k hlavním hlediskům pro posuzování politiky a politiků. Vytváří mezi nimi zdánlivé nesmiřitelné tábory, kde jeden tábor prohlašuje, že právě ten druhý je ohrožením společnosti, naopak vlastní přístupy – někdy dokonce jen proklamování levicovosti či pravicovosti – předkládá jako cestu div ne k ráji na zemi. Okolnost, že se takové naděje nenaplní, už není rozhodující. Ostatně lze to snadno zdůvodnit obstrukcí druhého tábora, případně nepochopením u občanů. „Boj“ mezi pravicí a levicí je svým způsobem pro politiky výhodný: vymezuje jednu stranu od druhé a navozuje navíc představu, že se v politice něco děje, i když se nic nového neděje.
· Po pádu komunismu většina našich občanů obsahu pojmu „pravice“ a „levice“ příliš nerozuměla. Z komunistické éry věděli, že komunisté se vždy považovali za levici. Proto logicky ztotožnili levicovost s komunismem a v protikladu k tomu pravicovost se svobodou a ekonomickou prosperitou kapitalistického Západu. Z velké části se tedy přiklonili k pravici a dali jí tak velkou šanci pro uskutečnění transformace v naší společnosti.
Až postupně zjišťovali, že levice nemusí být nutně komunistická a pravice nutně demokratická a ekonomicky úspěšná. Uzavření opoziční smlouvy mezi sociální demokracií a ODS trvající celé jedno volební období vneslo rozpaky do řad obou táborů. Upozornilo, že rozdíly mezi nimi nejsou až tak velké a vůbec ne rozhodující, jak se tvrdilo.
Varování, že volba levice znamená návrat k socialismu, se proto v dalších volbách nesetkalo s valnou odezvou. Dnes sice zůstává dělení na levici a pravici jakýmsi kritériem rozlišování mezi politickými stranami, ale nepřikládá se mu už takový význam. Skutečný obsah obou pojmů zůstává nadále pro velkou část veřejnosti nejasný a občané se přiklánějí k jedné nebo druhé straně spíše instinktivně.Dělení na pravolevé spektrum má však praktickou výhodu: Umožňuje nabídnout jakýsi rozdíl mezi politickými proudy a stranami a umožnit tak voliči výběr dle jednoduchého kritéria. Nic lepšího zatím praktická politika nevymyslela.
· Rozlišování na politickou levici a pravici pochází z období francouzské revoluce. Tehdy seděli ve francouzském parlamentu na levici zastánci prostých občanů a na pravici šlechta, zastánce starých feudálních pořádků. V 19. století přibyla ke staré pravici nová pravice nabízející možnost zbohatnutí bez ohledu na sociální důsledky ve společnosti.
Postupně vznikala extrémní hnutí jak na pravici (např. fašismus), tak na levici (komunismus).
Na druhé straně levice uznala některé pravicové požadavky (jako třeba podporu soukromého podnikání) a pravice zase některé levicové (např. povinnost státu zajistit občanům určité sociální zabezpečení).
· Dnes se za základní kritérium dělení mezi pravicí a levicí považuje míra zasahování státu do ekonomiky. Dle pravice má být tato míra co nejmenší, přednost má mít svoboda občanů a co nejmenší daňová zátěž, levice podporuje spíše přerozdělování bohatství státem k dosažení větší rovnosti a žádoucího sociálního zajištění občanů. Pravice staví na svobodě jednotlivce proti státu, levice tíhne k rovnosti.
Další kritéria jsou stále méně rozhodující a v praxi přestávají mít význam.
Připomíná se mezi nimi např.:
- odlišné vnímání lidské přirozenosti – dle pravice je neměnná a není ideálně dobrá, levice je přesvědčena o možnosti zásadního zlepšení člověka politickými prostředky
- rozdílný přístup k tradičním hodnotám, k morálce a náboženství – pravice prý tradiční hodnoty obhajuje, levice je neuznává.(U nás se ovšem obhajoba morálky a náboženství hledá i u pravice dost obtížně)
- odlišné chápání spravedlnosti, názorů na smysl trestu a další menší rozdíly.
Hlavní konflikt však probíhá v hledání rovnováhy mezi mírou svobody a regulací.
Jinými slovy, pravice prosazuje nižší daně, méně státních regulací, možnost svobodně nakládat vlastními penězi a svobodně podnikat, nesouhlasí s vyšším zdaněním bohatých, s přerozdělováním daní ve prospěch chudých ( a to ani za cenu větších sociálních nerovností) a tvrdí dokonce, že takové přerozdělení je uzákoněná krádež. Dle pravice „trh bez přívlastků“ umožní nejrychlejší růst bohatství, a i když bude toto bohatství rozděleno nerovnoměrně, přesto celkově poroste a časem na něm dostanou větší podíl i chudí.
Levice chce naproti tomu zajistit větší míru blahobytu spíše za cenu vyšších daní, případně i státního zadlužení a doufá, že větší státní investice a výdaje přinesou nové pracovní příležitosti a podpoří hospodářský růst.
Upozorňuje, že v dnešních podmínkách ekonomický rozvoj už nepřináší zlepšení hospodářského postavení všech občanů, ale prokazatelně naopak vytváří rostoucí propast mezi bídou a bohatstvím. Dokonce se připomíná, že dnes stále větší rozsah daňového zatížení nesou zaměstnanci a chudší vrstvy, zatímco bohatí znají už bezpečné cesty, jak se zdanění vyhnout. Tím se také občas zdůvodňuje zvýšení daní, protože prý stát nezná cesty, jak úniku zdanění u bohatších občanů zabránit.
· Najít rozumné argumenty pro kategorické přijetí levicových či pravicových přístupů není jednoduché. Praxe ukazuje, že ani není možné.
Jako běžný občan přece vždy budu vítat snížení daní, větší svobodu a minimální zásahy státu do mého života. Požadavek pravice je tak z mého pohledu zcela oprávněný. Budu však chtít od státu také určité zabezpečení pro případ stáří, nemoci či ekonomického ohrožení mé rodiny, pokud si je nebudu schopen zajistit sám.
Ani přístup levice nemohu z tohoto hlediska dost dobře odmítat, když vím, že stát na sociální jistoty občanů musí mít nezbytné zdroje, které ve velké míře tvoří daně.
Nepřekročitelný příkop mezi pravicí a levicí, tedy neexistuje a ani existovat nemůže. Bylo ostatně správné, když naše první pravicové vlády uzákonily levicová opatření jako sociální podpory a celý systém sociálních dávek s cílem, aby u nás nikdo neumřel hladem či bez nezbytné zdravotní péče. Bylo rozumné, když naopak levicová vláda přikročila k pravicovým opatřením a začala privatizovat banky a velké polostátní podniky. Aspoň částečně tak zmírnila únik peněžních prostředků v nezákonných formách.
· Potřebnou míru zasahování státu do ekonomiky tedy nevyřeší jednostranné deklarace, byť ideologicky podbarvené, ale spíše odpovědná politika chápaná jako služba občanům.
Na sympóziu „Nová rovnováha mezi státem a občanem“ pořádaném v závěru roku 1997 v Berlíně se shodli přední ekonomové, právníci a politologové převážně tržně liberálního zaměření, že žádoucí model tržního hospodářství vylučuje jak státní dirigismus, tak ideje o seberegulaci trhu, a že tradiční politické dělení na pravici a levici má smysl leda u skalních ideologů. Rozhodně nevypovídá nic o tom, co naše pravolevá politická scéna vlastně chce.
· Křesťanské učení o společnosti není ani levicové ani pravicové. Ve vztahu mezi státem a občanem je založeno zejména na dvou významných principech. Prvním z nich je princip společného dobra. Dle něho úkolem politiky nesmí být účelový boj o moc a prosazování skupinových zájmů, ale měla by to být služba občanům, sledující zajištění potřebných podmínek pro jejich lidsky důstojný život.
Zdá se, že od takových představ jsme u nás stále hodně vzdáleni. Vysoká neúčast občanů v minulých volbách může být podnětem k zamýšlení, zda právě nedostatek takové odpovědné politiky nevyvolává u nich zklamání a resignaci.
Princip společného dobra nemá ovšem nic společného s představami o tzv. pečovatelském státě, který se chce plně postarat o občana a zbavuje ho tím iniciativy a odpovědnosti.
Míru zasahování státu do společnosti vyjadřuje druhý princip, a to princip subsidarity. Dle něho je na prvním místě právě samostatnost a odpovědnost jednotlivce všude, kde je to možné.
Teprve tam, kde jednotlivec nestačí, má se přenášet pravomoc a odpovědnost postupně na vyšší společenské celky, především na rodinu, ale i další společenství a až nakonec na stát, ale jen v takové míře, kolik je pro dobro společnosti nezbytně nutné.
Princip subsidarity se zřetelně liší od „pravolevé optiky“. Úzce souvisí s myšlenkou občanské společnosti. Může být reálnou základnou široké demokracie a jedním z východisek pro naši další transformaci reagující už na podmínky a požadavky globálního světa.
Tato nová transformace bude nezbytná. Americký futurolog Alvin Toffler opakovaně připomíná (Lidové noviny z 11.5.2002), že „vznikající hospodářství 21. století funguje na radikálně odlišných zásadách, než o jaké se pravice a levice už dvě století přou. Mění způsob, jak lidé zacházejí s časem, prostorem, znalostmi a mnoha dalšími hloubkovými skutečnostmi. Povaha práce, struktura rodinného života, druhy médií a další sociální, institucionální, kulturní a politické struktury se všechny mění…“
Hledat odpovědi na tyto změny – to bude zřejmě stále naléhavější výzvou pro odpovědnou politiku v dnešní době.
12.12.2002 Bedřich Vymětalík