Je nezaměstnanost řešitelná?
Jinými slovy, jestliže chceme žít v demokracii, musíme dle této představy přijat nezaměstnanost jako nezbytnou nutnost, něco jako neodvratnou přírodní pohromu či infekční epidemii; a musíme hledět přežít.
Taková představa má podstatný nedostatek: je zavádějící a je nepravdivá.
Je zavádějící v tom, že považuje současný způsob fungování ekonomiky ze demokratický a že nesprávně ztotožňuje demokracii v politice s demokracií v ekonomice, zatímco současná ekonomika je demokratickému rozhodování všech účastníků ekonomického procesu na hony vzdálena.
Je nepravdivá v tom, že lze doložit příklady zemí s polickou demokracií, v nichž nezaměstnanost přestala být v určité době problémem. Takovým příkladem může být Západní Německo po druhé světové válce, které dokonce nabíralo pracovní síly z jiných zemí (Turecko, bývalá Jugoslávie atd.) a přitom dosahovalo vysokého hospodářského růstu.
Jestliže se dnes i Německo potýká s nezaměstnaností, pak to není proto, že by byl problém nezaměstnanosti neřešitelný, ale spíš proto, že stejně jako jiné země nedokázalo účinně reagovat na změny, k nimž v ekonomice dochází, a že se přizpůsobilo filozofii maximálního zisku bez morálních ohledů, která blokuje jiná možná řešení.
Dosavadní recepty selhávají
Výše nezaměstnanosti je ovlivněna řadou činitelů, které spolu souvisejí a podmiňují se. Patří k nim úroveň reálných mezd, produktivita, struktura investic, podnikatelské očekávání a řada dalších faktorů.
Za základní příčinu lze však považovat přebytek možné nabídky zboží nad poptávkou po něm. Na této chybějící poptávce má svůj výrazný podíl úroveň zaměstnanosti.
Zjednodušeně řečeno: Kdo chce vyrábět, musí také prodávat. Tím, že v zájmu konkurence všichni snižují mzdy a propouštějí, ztrácejí možné kupce. Nelze beztrestně a do nekonečna vyrábět stále více zboží a zároveň propouštět a snižovat mzdy. Není pak komu prodávat. Koupěschopnost spotřebitelů klesá.
Na spotřebitelích je dnes kapitál závislý víc než kdykoliv dříve.
Podpora spotřebitelské poptávky je proto v jeho životním zájmu. Jaksi nepřímo se očekává, že růst poptávky povede i k oživení zaměstnanosti.
Problém je, jak tento růst podpořit a kde na to vzít peníze.
Dosavadní recepty zatím nepřinášejí účinná řešení.
Deficitní financování spojované se jménem anglického ekonoma Keynese se dnes všeobecně považuje za nebezpečné.
Snižování mezd v zájmu získání peněz na investování a tím na tvorbu nových pracovních míst se ukázalo jako dokonalá iluze. Za situace, kdy klesá poptávka, klesá i zájem investovat do reálných investic, a zisky se spíše přesouvají do spekulací na mezinárodních finančních trzích.
Náměty na snížení populace a tím snížení počtu neuspokojených žadatelů o zaměstnání začínají sice být módní, v řadě zemí populace už klesá, zatím se však neukazuje, že by to mělo vliv na snížení nezaměstnanosti, a doufejme, že ještě chvíli potrvá, než se lidstvo stane masově ochotným k sebevraždě.
Přesuny výrobních kapacit do zemí s levnější pracovní silou dokonce dále nezaměstnanost zvyšují, byť jsou z hlediska maximalizace kapitálových zisků logické.
Stejně tak megafúze nadnárodních společností, které vyřazují slabší konkurenty, ale i vlastní zaměstnance, mají nutně negativní dopad na zaměstnanost.
Pro kapitál už růst nezaměstnanosti není ani důvodem ke znepokojení. Stejně počítá s tím, že – zjednodušeně řečeno – moderní technika postupně nahradí většinu lidské práce a že snahy o řešení nezaměstnanosti nemají naději na úspěch.
Hledá proto raději cesty, jak zvýšit spotřebitelskou poptávku bez přímé vazby na zaměstnanost.
Zajímavý a nezvyklý experiment v tomto směru nabídla Bushova administrativa v USA, která k podpoře spotřebitelské poptávky uzákonila ohromné daňové škrty.
Mají představovat 1,35 biliónů dolarů během příštích 10 let a má se snad jednat ještě o 600 miliard dodatečných škrtů na dani z příjmu a na daních z kapitálových zisků. Hodnotit tato opatření je zjevně předčasné. (Údaje čerpány z knihy amerického ekonoma Roberta Reicha „Slušná společnost, str. 27, kniha vyšla v nadaci Dagmar a Václava Havlových, Praha 2003).
Americký ekonom Robert Reich k tomu jen upozorňuje, že škrty přinesou prospěch velkým korporacím a lidem, kteří již bohatí jsou. Naopak většina Američanů prý platí více na daních ze mzdy než na daních z příjmů a těch se škrty netýkají. Zvyšuje se soustavně pravděpodobnost, že daně ze mzdy budou stoupat, protože v důsledku daňových škrtů nebude v budoucnu dost peněz na placení sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění. Škrty na daních z příjmů a kapitálových zisků prý tak v budoucnu budou mít dopad na zvýšení daně ze mzdy pro Američany se středním a nižším příjmem.
(Reich: citované dílo str. 27–28)
Zkušenosti s tímto řešením budou ještě velmi zajímavé.
Pětinová společnost jako alternativa budoucnosti?
Ohromný růst produktivity ve vyspělých zemích, který umožňuje vyřazovat lidi z práce, aniž by nutně vznikaly nové pracovní příležitosti, vede k široce propagovaným názorům o tzv. konci práce resp. o perspektivě pětinové společnosti, v níž pětina práceschopného obyvatelstva stačí vyrobit potřebné množství zboží a statků pro všechny. A hledá se už jen způsob, jak umožnit lidsky přijatelné živobytí pro zbývající čtyři pětiny.
Růst produktivity sám o sobě však nemusí nutně vyřazovat lidi z práce. Názorně to lze dokumentovat na analýze vývoje zaměstnanosti v Německu a USA za období od roku 1961 do roku 1995 (Arthur Utz: Die massive Arbeitslosigkeit und die Wirtschaftsordnung – Drucker und Humbolt, Berlin 1998).
Dle této analýzy vzrostla zaměstnanost za uvedené období v USA o 90% a v Německu jen o 6%. V Německu investovali více do tzv. racionalizačních opatření, která umožňovala sice rychlejší růst produktivity, ale při nižší potřebě pracovních sil, v USA byly investice zaměřeny více na rozšiřování výrobních kapacit spojených s tvorbou pracovních míst.
Růst produktivity může i dnes pomoci k růstu zaměstnanosti, pokud je spojen s dalšími vhodnými přístupy.
Představa, že technický a ekonomický pokrok přinese konec práce je tedy minimálně silné předčasná:
- Umírají-li dnes milióny lidí ve světě hladem a další milióny žijí v bídě, potom práce jako prostředek opatření přiměřeného množství statků a služeb pro ty, kteří žijí v chudobě, bude patrně ještě dlouho potřebná.
- Je-li stále naléhavější vyvinout alternativní technologie, které nebudou ohrožovat životní prostředí, potom stojíme před ohromnými možnostmi nových pracovních příležitostí, budeme-li ochotni na tuto naléhavou potřebu rozumně odpovědět.
- I kdyby pětina práceschopného obyvatelstva stačila alespoň ve vyspělých zemích zajistit potřebné množství statků a služeb pro určitou zemi, zůstává nevyřešeno, z čeho budou žít zbývající čtyři pětiny. Jako řešení se uvažuje jejich zapojení v občanské společnosti, v níž budou pracovat částečně dobrovolně, částečně z podpor a dotací. Kapitál se tak zbaví odpovědnosti za život těch, které z pracovního procesu vyřadil, a bude se moci bezstarostně věnovat svému neomezenému růstu. Aby řešení nevypadalo tak drastické, argumentuje se, že práce není jen produktivní činnost, ale jakákoliv užitečná lidská činnost (což je ovšem pravda) a že teprve v pětinové společnosti budou mít lidé potřebný čas, aby se dle libosti věnovali vlastní seberealizaci, zábavě, cestování, vzdělávání či péči o rodinu. Zkrátka nabízejí se jim „chléb a hry“ (panes et circenses) po vzoru starého Říma, pro které Henry Kissinger vymyslel moderní označení „tittytainment“.
- Nabízené řešení není reálným východiskem, i když může být dobře míněno. Občanská společnost je dobrá a potřebná. Její funkci by však nemělo být poskytování obživy pro lidi vyřazené z pracovního procesu.
Občanská společnost nemůže vyřešit jeden ze základních problémů dnešní doby – rostoucí oblast chudoby uprostřed bohatství, protože není schopna přinést větší růst příjmu pro široký okruh obyvatel vyřazených z pracovního procesu. Únikem do občanské společnosti se celkové příjmy spíše dále sníží. Sníží se tak i celková koupěschopnost obyvatelstva, menší poptávka po zboží nutně povede k dalšímu omezování výrobních kapacit a tím k dalšímu propouštění.
Občanská společnost – byť jakkoliv důležitá – nemůže tedy být sama o sobě účinným řešením samotného problému nezaměstnanosti.
Málo známé či spíše dokonale neznámé jsou principy křesťanského učení o společnosti k otázkám práce a nezaměstnanosti.
Možná neuškodí se s nimi seznámit.
Stanovisko křesťanské etiky
Křesťanské učení o společnosti nedává a ani nemůže dávat recepty na konkrétní řešení nezaměstnanosti v měnícím se světě. To je věcí politiků a ekonomů.
Zdůrazňuje však zásady, na kterých by mělo jakékoliv konkrétní řešení spočívat, má-li sloužit člověku, respektovat lidskou důstojnost a přitom být ekonomicky účinné.
Vyzývá, aby se právě na základě těchto zásad hledala vhodná opatření.
Křesťanské učení o společnosti zejména:
- zdůrazňuje význam, hodnotu a důstojnost lidské práce, považuje ji za základní rozměr lidské pozemské existence člověka
- odmítá pohlížet na práci jako na zboží, odmítá, aby se s člověkem zacházelo jako s výrobním nástrojem, vyzdvihuje prvenství člověka ve výrobním procesu
- za mravně opravdový a správný považuje jen ten pracovní systém, který se snaží vytvářet svou strukturu v duchu přednosti práce a její účinné účasti na hospodářském procesu
- zvlášť důležitý význam přikládá řešení umožňujícímu účast pracovníků na řízení, na zisku i na majetkových podílech v podniku
(Prameny – encyklika Laborem exercens a Centesimus annus)
V papežské encyklice Centesimus annus se připomíná:
„Na podnik nelze pohlížet výlučně jako na „kapitálovou společnost“. Je to zároveň „společenství lidí“, k němuž jako partneři různým způsobem a se specifickou odpovědností přispívají jak ti, kteří přinášejí kapitál potřebný pro jeho činnost, tak i ti, kteří se na ní podílejí svou prací.“ (Centesimus annus čl. 43)
Papež Jan Pavel II. shrnuje tyto požadavky do výzvy k rozvoji skutečné kultury práce, která má umožnit všem účastníkům pracovního procesu plný lidský podíl na podnikání (Centesimus annus čl. 15)
Je charakteristické pro dnešní svět a dnešní přístupy, že se o této výzvě vůbec nemluví, dokonce nestojí zřejmě ani za polemiku. Svět prosazuje jiná řešení, byť se dlouhodobě ukazují jako málo účinná a často pro člověka škodlivá. Hledání alternativ je však zřejmě stále naléhavější.
Skutečná kultura práce nabízí východisko
Výzva ke skutečné kultuře práce umožňující plný lidský podíl na podnikání všem jeho účastníkům se tedy pro současný svět jeví jako volání z říše pohádek a snů, které nelze brát vážně. Tím méně je lze dle převažujícího přesvědčení brát vážně jako cestu k řešení nezaměstnanosti.
- Ve světě, kde vládne bezohledný zisk, nelze už i v zájmu vlastního přežití brát ohled na druhé.
- Případný růst mezd zvyšuje náklady podniku a ohrožuje jeho konkurenceschopnost.
- Mají-li nové technologie postupně nahradit lidskou práci, je zbytečné starat se o zlepšení postavení zaměstnanců.
- V současné konzumní společnosti rozhoduje poptávka spotřebitelů. O tu je třeba se starat, pracovní síly za levné mzdy se najdou v globálním světě kdykoliv.
Tyto přístupy ovšem neřeší stále se prohlubující propast mezi bídou a bohatstvím ve světě a neřeší ani problém nezaměstnanosti. Alternativní přístupy jsou stále naléhavější.
Je-li současný kapitalistický svět životně závislý na spotřební poptávce, pak lze tuto poptávku podněcovat jen umožněním dostatečných finančních zdrojů pro potencionální spotřebitele. Snižování mezd a propouštění zde není vhodnou cestou.
Zadlužování domácností ve snaze o udržení životní úrovně sice dočasně poptávku zvýší nebo udrží, ale dlouhodobě může domácnosti vážně ohrozit.
V USA, kde spotřebitelské utrácení činí dvě třetiny z veškeré ekonomické aktivity, důvěra spotřebitelů v době ekonomického poklesu po teroristických útocích a po odhaleních podvodů u velkých společností jako Enron sice udržela ekonomiku na vodě, ale za cenu rekordního osobního zadlužení a osobních bankrotů obyvatel. Jen za fiskální rok 2003, který skončil 30. září, nebylo 1,63 miliónů lidí už schopno hradit své dluhy (dle Lidových novin z 18.11.2003 v článku „Rekordní počet Američanů krachuje“.)
Spotřebitelské zadlužení může dříve či později ohrozit celou ekonomiku, není a nemůže být dlouhodobým východiskem z nezaměstnanosti.
„Bezprostřední ekonomická hrozba nespočívá v tom, že nejsme s to vyrobit dost, abychom vyhověli požadavkům. Spočívá v tom, že není dostatečná poptávka po tom, co můžeme „vyrábět“, připomíná americký ekonom Robert Reich (Robert Reich: Slušná společnost str. 47)
Otázka je, jak tuto poptávku dostatečně podnítit. Je životně důležitá i pro současný kapitál. Je životně důležitá pro nezaměstnané a pro celou společnost.
· Základním východiskem by mělo být opuštění filozofie bezohledného zisku a umožnění přiměřeného růstu mezd samozřejmě v odpovídající vazbě na růst produktivity. Měla by to být podpora růstu produktivity, která v podmínkách složitých moderních technologií se nemůže obejít bez kooperace a motivace zaměstnanců.
To není nesmyslný přístup. Jeho účelnost pochopil kapitál už po druhé světové válce, kdy musel čelit hrozbě komunismu.
Pod touto hrozbou dokázal alespoň ve vyspělých západních zemích nastolit zhruba 30leté období blahobytu, který se dnes zpětně označuje jako zlatý věk kapitalismu.
Jak toho dosáhl?
Dle Roberta Reicha je nesporný blahobyt, kterého dosáhla americká společnost v polovině minulého století výsledkem tiché dohody mezi hlavními složkami společnosti: manažery firem a investory, odbory a vládou. Ti všichni se zřekli přehnaných požadavků, obětovali bezprostřední zisk větším budoucím ziskům pro všechny účastníky a současně tím bránili šíření světového komusnismu.
Díky koordinaci bylo možno stanovit natolik vysoké ceny, že byly zajištěny značné příjmy. Jejich velká část byla opět investována do nových továren, ale významnou část dostali střední manažeři a dělníci ve výrobě. Odbory se na oplátku vyhýbaly stávkám a přerušení práce, které by narušovalo velkovýrobu. Vláda usilovala o vyrovnání výkyvů hospodářského cyklu a pomáhala tak klíčovým korporacím dosáhnout velkého objemu výroby (Robert Reich: Dílo národů, české vydání str. 80)
Pádem komunismu padly i ohledy. Přístup, který vedl k relativnímu blahobytu, byl opuštěn. Zdůvodňovalo se to někdy nástupem globalizace, i když globalizace by naopak měla podněcovat spolupráci a ohledy ve stále těsněji propojeném světě.
Obnovení těch přístupů, které vedly k rozkvětu kapitalismu, je tedy víc než potřebné. Je to jeden z hlavních předpokladů i pro boj s nezaměstnaností.
· Je ovšem pravda, že zaměstnavatelé nemají a ani nebudou mít zájem na růstu mezd, protože se jim tím zvyšují náklady. Mzdový růst bez vazby na růst produktivity přináší nebezpečí inflace.
Nové možnosti však ukazují návrhy na získání alternativního zdroje příjmů občany. Takovým zdrojem může být rozšíření účasti širokých vrstev obyvatelstva na akciovém kapitálu v nejrůznějších formách. Jinými slov, rozšíření akcií podniků do rukou občanů, ovšem dle řádných pravidel a podmínek, které by se vyvarovaly chyb kupónové privatizace, u nás a které by „ohlídaly“ nebezpečí machinací a podvodů.
Zkušenosti z USA, kde se už vytvořila celá „třída zaměstnaných kapitalistů“, ukazují, že je tak možno udržet vysokou spotřebitelskou poptávku i při stejných nebo dokonce nižších mzdách.
Více než polovina Američanů je majitelem akcií buď přímo nebo přes kolektivní investování (James K. Glassman v týdeníku EURO č. 8/2000).
Ostatně zvýšení příjmů a propagování tzv. lidového kapitalismu se ukázalo jako přínosné i v minulé fázi kapitalismu a není důvod je odmítat.
V současné době, kdy využití lidských znalostí prvořadě rozhoduje o úspěchu podniku v tvrdé konkurenci, jeví se dokonce účelné, aby pracovníci jako nositelé těchto znalostí se dle možností podíleli přímo na kapitálu podniku, kde pracují. Je to cesta, jak dále podnítit jejich zájem na výsledcích podniku, cesta k jejich větší realizaci i cesta ke zlepšení jejich finanční situace.
Možnosti, které nabízí nejen akciová účast zaměstnanců, ale i různé formy jejich spoluvlastnictví v podnicích, by neměly být přehlédnuty.
Jsou výhodné i pro zaměstnavatele, protože jim umožňují získat potřebný kapitál z vkladů zaměstnanců. Umožňují, aby se úspory zaměstnanců přelévaly místo do spořitelny do produktivních investic a pomáhaly růstu reálné ekonomiky.
Umožňují tím, aby se společnost spotřebitelů začala měnit na společnost svobodných hospodářů, která může být daleko výkonnější i lidštější.
Citovaný již Robert Reich uvádí k tomu zajímavý příklad. V jednom průzkumu badatelé z Massachusess Institute of Technology porovnávali dvě skupiny automobilových závodů, jež si byly v každém ohledu podobné vyjma toho, že v prvním souboru byly dodržovány tři postupy, totiž zapojení zaměstnanců, podíl na zisku a podíl na výtěžku ze zvýšení produktivity, zatímco v druhém souboru nikoliv. Z průzkumu vyplynulo, že pracovníci v prvním souboru závodů vyráběli vozidla o osm hodin rychleji než pracovníci v souboru druhém a s menším počtem vad na vůz. (Robert Reich: Slušná společnost, str. 51)
Stále více se ukazuje, že podílnictví všech, kdo se na hospodářské činnosti podniku účastní, včetně zaměstnanců, může být cestou k ekonomické prosperitě právě ve věku globalizace.
Je to cesta, jak místo „konce práce“ nastolit skutečnou kulturu práce.
Je to šance, kterou nabízí křesťanské učení o společnosti. Někteří autoři ji dokonce označují za šanci století (např. Werner Then v publikaci „Der Mensch in Mittelpunkt“ str. 226, Inno Vatio Verlag 1993).
Je to i cesta k růstu zaměstnanosti. Kromě předsudků neexistují věcné důvody, proč toto řešení předem odmítat.
· Uváděná řešení jsou zřetelně dlouhodobá. Řada opatření ke zvýšení zaměstnanosti je však možná už nyní.
Především k nim patří investice do rozvoje a do infrastruktury, investice k vytváření nových reálných hodnot na nejvyšší technologické úrovni, investice do vědy a vzdělání.
Takové investice pomáhají vytvářet nová pracovní místa a současně nezadlužovat budoucí generace, protože přinesou pro ně vyšší návratnost.
Takové investice nemají inflační důsledky, naopak mají multiplikační efekt.
Podněcují vývoj nových technologií v dalších sektorech, pozitivně ovlivňují zaměstnanost.
Kde na ně vzít peníze?
Cestou rozumné státní úvěrové politiky, koordinací možných zdrojů pro produktivní účely.
Stručně řečeno, cestou produktivního úvěrování.
Pokud se stát zadluží pro produktivní účely, není třeba se toho obávat. Robert Reich označuje takové obavy jako „cesty zastaralého myšlení“ a důrazně připomíná:
„Zadlužení je problémem pouze tehdy, když peníze promrháme na spotřebu. Každý kompetentní obchodník chápe platnost tohoto principu: bude-li to nutné, půjčíte si na investice do lepší produktivity svého podniku. Tato produktivita – bude-li jí dosaženo – umožní splacení dluhu a přinese pak vyšší návratnost. Problémy však vzniknou tehdy, když peníze, které jste si vypůjčil na výrobní kapacity, utratíte v luxusních restauracích a na dostizích.“ (Robert Reich: Dílo národů, český překlad, str. 294)
Zdá se, že v Evropské Unii už tyto myšlenky získávají pomalu pochopení.Dle zprávy v Lidových novinách z 19.9.2003 se vlády Francie a Německa dohodly na 10 investičních projektech, které mají rozhýbat stagnující hospodářství EU. Mají to být projekty do oblasti telekomunikací, výzkumu, udržitelného rozvoje a dopravy. Peníze má poskytnout Evropská investiční banka, další mají být z rozpočtu EU a něco by měly přidat i soukromé firmy v rámci veřejných partnerských programů.
Budoucnost ukáže, v jakém rozsahu budou nakonec tyto projekty uskutečněny a zda to bude rozsah dostatečný.
Závěr
Myšlenky produktivního úvěrování ani myšlenky skutečné kultury práce nenacházejí pochopení zatím u nás. Doufejme, že je to jen „zatím“.
Naše tzv. reforma veřejných financí se spíše jeví jako přerozdělování ztrát bez jasné perspektivy. Možná, že je to jinak a že jen chybí o ní seriózní informace v médiích.
V každém případě vehemence, s jakou se vládní koalice do reformy pustila, zaslouží obdiv, zejména když si musela být vědoma, že dříve či později to povede k jejímu pádu. Na její omluvu nutno uznat, že s obdobnými problémy jako u nás se potýkají i další země EU, které rovněž hledají vhodná řešení.
Myšlenky skutečné kultury práce nabízejí proto alternativu, nad níž je dobré se aspoň zamyslet. Není to alternativa jedině možná. Mohou být i jiné. Neznáme-li je, proč nezkusit aspoň tu, která se nabízí? Pořád je to lepší než rezignace. Půlmiliónová armáda nezaměstnaných registrovaná u nás v říjnu 2003 je signálem, na který je třeba reagovat.
Bedřich Vymětalík