Etika a sociální spravedlnost – rozhodující faktor pro další osud globalizace
Ve dnech 22.-24. září 2006 proběhl na Velehradě v České republice seminář s mezinárodní účastí na téma „Etika v podnikání – Za svět práce spravedlivý pro člověka a rodinu“. Mezi jiným upozornil i na některé nové skutečnosti, které přináší globalizace a s nimiž se dříve nepočítalo.
Jde v podstatě o to, že globalizace tak, jak funguje dnes, začíná přinášet problémy i ekonomicky vyspělým zemím a že politici těchto zemí začínají dokonce hledat cesty, jak ji brzdit či omezit.
V referátu JUDr. Bedřicha Vymětalíka, člena Papežské akademie sociálních věd a člena českého hnutí Křesťan a práce se k tomu uvádí:
Připomeňme nejdříve stručně, co se označuje jako globalizace. Krátce řečeno, za její základní charakteristiku lze považovat odstranění národních překážek pro mezinárodní hospodářské transakce a působení nových technologií, především v oblasti informací a komunikací (dle Zprávy Světové komise pro sociální dimenzi globalizace vydané Mezinárodním úřadem práce v roce 2004, str. 27 německého textu – dále jen správa IAA).
Jinými slovy: Globalizace v podstatě znamená možnost „svobodně volit místo, kde lze maximalizovat zisk“ (Petr Robejšek: Globalizaci zvoní hrana – Lidové noviny z 3.6.2006). A tuto možnost mají prvořadě velké nadnárodní podniky, které k tomu mají potřebné prostředky. Samozřejmě ji plně využívají.
Jenže využívají k tomu skutečné tržní mechanismy? Nedávná studie o ekonomickém vlivu 800 největších nefinančních firem ve světě ukázala, že tyto firmy zaměstnávají 30 miliónů lidí a vytvářejí přímo 10 % světového produktu, tj. tolik jako 2 bilióny obyvatel v nejchudších zemích světa. Nepřímo ovlivňují polovinu světového produktu. A přitom – zhruba polovina statisticky zaznamenávaného světového obchodu spočívá v transferu uvnitř 5 000 velkých firem spíše než v tržní směně. Poukazy na léčivou moc svobodné tržní ekonomiky dokonce i v oblasti světového obchodu vyžadují zřejmě přehodnocení (Finance and the Common Bien č. 24/2006, str. 83). Zřejmě vyžadují přehodnocení i představy, které často slyšíme, totiž že trh založený na sobeckém individuálním prospěchu přináší největší růst bohatství společnosti a že prospívá nejen k růstu bohatství bohatých, ale že pomáhá i odstranění chudoby ve světě.
Tyto představy svého času široce prosazovala neoliberální hospodářská politika Margaret Thatcherové, premiérky ve Velké Británii v letech 1979 – 1990, v USA Ronalda Reagana, prezidenta v USA v letech 1981 – 1989.
Jejich politika svým způsobem podpořila cestu ke globalizaci, umožnila nástup mocných nadnárodních společností, přinesla značný růst globálního produktu, neodstranila však bídu ze světa, naopak prohloubila propast mezi chudobou a bohatstvím a dále ji i dnes prohlubuje. Anglická ekonomka Noreena Hertzová ve své knize „Plíživý převrat – Globální kapitalismus a smrt demokracie“, k tomu napsala:
„Šťastným koncem pohádky o ulicích vydlážděných zlatem, jež začala 3. května 1979 s nástupem Margaret Thatcherové k moci a která byla později převyprávěna ve Spojených státech, Latinské Americe, východní Asii, Indii, ve většině afrických zemí a ve zbytku Evropy, už si nikdo není příliš jistý“, a konstatuje, že „společnost vedená pouze neviditelnou rukou trhu není jen nedokonalá, ale je i nespravedlivá“. (Noreen Hertzová: Plíživý převrat – Globální kapitalismus a smrt demokracie, Nakladatelství Dokořán, Praha 2003).
Uveďme k tomu aspoň dvě fakta:
- Podle už citované zprávy Světové komise, v níž pracovali významní odborníci z celého světa, probíhal růst světového hrubého produktu v období od roku 1990, tedy v období, kdy se globalizace nejsilněji prosazuje, pomaleji než v předchozích desetiletích. Představy, že globalizace zrychlila ekonomický růst ve světě, zjevně neodpovídají realitě (zpráva IAA, str. 39).
Ale hlavně:
- Zvětšuje se dále propast mezi chudobou a bohatstvím, a to i ve vyspělých zemích. Citovaná zpráva Světové komise k tomu přináší řadu údajů a statistik (IAA, str. 44 – 49). Ukazuje se stále zřetelněji, že mechanismy globalizace nedokáží tuto propast překonat, ale že ji naopak prohlubují. A to je varovný signál, jehož podcenění může mít nepříjemné důsledky.
Globalizace začíná ohrožovat vyspělé ekonomiky
V poslední době navíc vystupují do popředí nové faktory, které se dotýkají dokonce ekonomicky vyspělých zemí a začínají je ohrožovat. Uveďme aspoň některé:
- K nejznámějším patří přesuny výroby do zemí s levnější pracovní silou. Firma, která přesun provede, podstatně zlevní náklady na mzdy a pomáhá naopak zvýšit zaměstnanost v zemi, kam výrobu přesouvá. Uvádí se to jako příklad pozitivně působící globalizace. Ostatně i u nás víme, že cizí investice pomohly hospodářskému růstu. Budou ovšem pomáhat do té doby, dokud se u nás příjmy nezvýší natolik, že bude výhodnější převést výrobu do ještě levnějších zemí.
V každém případě přesuny zvyšují nezaměstnanost v původní zemi výroby. Okolnost, že propuštění budou brát podporu v nezaměstnanosti, není příliš povzbudivá, nehledě k tomu, že se zvyšují požadavky na ochrannou síť sociálního státu, který vynakládá stále obtížněji prostředky na podpory v nezaměstnanosti a udržování životního standardu. Individuální ekonomický zájem se dostává do rozporu se zájmem politiky i vyspělého kapitalistického státu a se zájmy jeho občanů.
- Značné problémy vyvolává ve vyspělých ekonomikách konkurence levného zboží z rozvojových zemí, ať už jsou to textilní výrobky, zemědělské plodiny či jiné produkty. Nízké mzdy, využívání dětské práce, často primitivní pracovní podmínky dovolují v rozvojových zemích tak nízké výrobní náklady, že vyspělé země nemají šanci konkurovat. Musí se bránit celními bariérami, kvótami na dovoz cizího zboží či subvencemi pro vlastní výrobce. To všechno je pochopitelně v rozporu s hesly o volném trhu a volném obchodu, které dávaly možnost vyspělým zemím ekonomicky ovládnout méně rozvinuté země. Globalizace tak začíná být dnes omezována právě politiky vyspělých zemí , kteří v zájmu vlastního přežití musí hledat cesty ke zmírnění nebezpečí, o kterém se před pár lety vůbec neuvažovalo.
- Jako iluze se ukázala představa vyspělých zemí, že materiální výroba se přesune do rozvojových zemí a v mateřské zemi se zaměstnanci přeškolí na znalostní pracovníky, pracující s vyspělými technologiemi a tedy lépe placené. Díky přesunům výroby do ciziny se např. USA staly největší dlužnickou zemí světa, protože musejí chybějící zboží z vlastní výroby dovážet z ciziny a zadlužovat se. A to paradoxně právě díky tomu, že vlastní výrobu přesunuli do levnější ciziny v zájmu vyšších zisků. A tak největším věřitelem USA je dnes paradoxně komunistická Čína. O této hrozící dolarové bombě jsme hovořili na loňském semináři. Možné důsledky této hrozby si zatím nikdo nedovede představit. V každém případě se stále více ukazuje, že individuální sobecký zájem na zisku není ani tou nejlepší cestou, jak prospět vlastní ekonomice.
- Závažným problémem se stále více stává ochrana životního a přírodního prostředí. Náklady potřebné na tuto ochranu nutně ukrajují možnosti zisku. Bývalý ekonom Světové banky Herman Daly dokonce vypočetl, že značná část možného zisku se dnes vynakládá na zahlazování negativních dopadů minulého růstu. Jsou to např. náklady na odsíření továrních komínů, na opatření proti erozi půdy a další. Tento ekonom zjistil, že po odečtení těchto vynucených výdajů byl průměrný Američan i Evropan koncem osmdesátých let minulého století reálně tak bohatý jako byl v padesátých letech.
Místo abychom hledali v naší hospodářské činnosti ekologicky čisté postupy a vyvarovali se tak pozdějších zbytečných výdajů na odstranění škod způsobených ekologicky škodlivými investicemi, roste v poslední době literatura, tvrdící, že obavy z ekologického ohrožení jsou zbytečné a že je lepší investovat do jiných oblastí, kde lze očekávat větší užitek. K tomu snad aspoň jednu nedávnou informaci:
Dle Hospodářských novin č. 16/2006 vjede každý den do ulic Pekingu skoro tisíc nových vozů. Zhustí průjezdnost vozovek a zamořují město výfukovými plyny. Přitom úroveň dioxydu dusíku v Číně překračuje povolené normy Světové zdravotnické organizace o 78 %.
Vloni vyrobila automobilka v Pekingů přes 500 000 aut. Čínský automobilový trh je druhý největší na světě. V Číně připadá asi 25 vozů na každých 1 000 obyvatel – to je stav, který byl v USA v roce 1915. Bude-li prodej pokračovat tempem jako nyní, bude v roce 2020 jezdit po čínských silnicích 130 miliónů aut. Už dnes škodlivé částice plynu v ovzduší Pekingu 6× překračují týž ukazatel v New Yorku.
Máme opravdu považovat obavy ekologů za zbytečné a nevšímat si jich? Nebo bubnovat na poplach a hledat nahrazení ropných produktů ekologicky čistými látkami. Technicky řešitelné to je. Velké společnosti mají dostatek prostředků, aby investovaly peníze do vývoje aut na ekologicky čistý pohon. Učiní-li to včas, mohou se třeba stát lídry na světovém trhu v této oblasti. Neučiní-li tak, chceme si opravdu namlouvat, že se nic nemůže stát?
- Paradoxně právě tzv. znalostní ekonomika přináší další nebezpečí prohlubování příjmové nerovnosti. Není to proto, že by vzdělaný pracovník byl nutně lépe odměňován, ani v tom, že výzkumná a vědecká základna automaticky tvoří nové hodnoty. Výhoda znalostní ekonomiky je v tom, že nové poznatky a objevy jsou chráněny autorským právem, přinášejí dočasný monopol a dovolují účtovat vysoké obchodní marže. A tak právě nedávno bylo možno se dočíst v tisku, že některé africké země mají naléhavý nedostatek léků proti některým infekčním chorobám a nedostatek prostředků na jejich nákup. Přitom je možno je vyrobit daleko levněji, pokud by se výrobci nemuseli podřídit patentové ochraně. Samozřejmě ochrana autorských a patentových práv má svůj význam a je hmotným podnětem pro další nové objevy a vynálezy. Aby však opravdu sloužila i obecnému prospěchu, musela by být podřízena skutečnému tržnímu mechanismu a ne boji o ovládnutí trhu.
Dle Transparency International bylo v Německu od roku 1990 připuštěno 460 nových léků, avšak jen 7 z nich jsou opravdu inovace, přinášející zlepšení pro všeobecné lékařství. Jinak jsou to prakticky stejné léky pod novými názvy a samozřejmě dražší. Taková znalostní ekonomika je sotva přínosem pro zdraví lidí. Takový přínos lze ovšem stěží očekávat od ekonomiky založené na sobeckém individuálním zájmu.
A jsme u kořene věci. Základní příčinou nedostatků, s nimiž se globalizace potýká, je nerespektování etiky. Podstatným omylem je dnes široce přijímaná představa, že hlavním motorem ekonomického růstu je prosazování vlastního sobeckého prospěchu a že na tomto principu může nejlépe fungovat tržní hospodářství.
Podstatným omylem je dnes často opakované tvrzení, že pobídky trhu jsou takové, že se nemusíme morálkou zabývat. Prostě když každý sleduje svůj vlastní prospěch, neviditelná ruka trhu prý zařídí, že se společenský prospěch dostaví sám.
Problém je v tom, že takový trh dnes už prakticky neexistuje. Dokonce i na tržištích v našich městech už téměř neuvidíte drobné výrobce, jejichž zboží si můžete vybrat, ale většinou jde o zboží od jednoho velkododavatele. Máte jen možnost koupit si je prakticky za stejné ceny od některého z prodejců. (Teď nemluvím o Vietnamcích u nás, kde jejich obchodní aktivity tvoří specifický problém). Navíc trh ponechán bez regulace nutně spěje k tomu, že větší a silnější usiluje o monopol, o ovládnutí trhu. Toho si byli vědomi i obhájci tzv. trhu bez přívlastků, a jakýsi přívlastek přece jen dovolili – uzákonili antimonopolní úřady. Jak známo, u nás takový úřad také existuje. Výsledky jeho fungování však pro většinu občanů zůstávají nejasné.
Jak už bylo konstatováno, ekonomický růst, který umožňuje globalizace, není ani optimální a navíc začíná přinášet problémy i vyspělým ekonomikám, jak bylo vpředu uvedeno.
Politikům těchto vyspělých zemí proto nezbývá než globalizaci omezovat nebo zbrzdit v zájmu zabránění politickým otřesům. V článku „Globalizaci zvoní hrana“ publikovaného v příloze Lidových novin z 3.6.2006 uvádí Petr Robejšek, ředitel Ústavu pro politiku a hospodářství v Hamburku příklady politických opatření řady států, které takto postupují.
Patří k nim opatření k zabránění nákupu domácích firem cizinci, patří k nim snahy zajistit si kontrolu vlastních klíčových hospodářských odvětví. Pomocí cel a subvencí si státy brání vlastní trhy před levnější konkurencí. Usilují regulovat ceny energie a hledají možnosti, jak kontrolovat nebo aspoň zbrzdit i volný pohyb kapitálu.
V některých rozvojových zemích dokonce přistupují přímo k zestátnění. V Bolívii zestátnili velkou část ropného komplexu země. Venezuela, která je pátým největším ropným exportérem ve světě, plánuje zvýšit podíl státu v ropných koncernech minimálně na 51 %. Nově zvolený prezident Peru plánuje rovněž zestátnění některých klíčových oborů.
Dnes je stále zřejmější, že globalizace tak jak dosud funguje, se dostává do slepé uličky. To neznamená odmítání globalizace. Globalizaci nelze zastavit stejně jako ničení strojů, beroucích lidem práci, nemohlo kdysi kapitalismu v jeho počátcích zabránit. Znamená to potřebu změny fungování globalizace.
Nositel Nobelovy ceny, profesor Joseph Stiglitz, píše zcela otevřeně, že má-li globalizace fungovat, musí být zmírněna propast mezi politickou a ekonomickou globalizací a musí být provedeny zásadní reformy globálních ekonomických institucí (Joseph E. Stiglitz: Globalisation and World Economic institutions, 2005).
Aby politická globalizace fungovala, vyžaduje to smysl pro globální demokracii a nasazení pro globální sociální spravedlnost a solidaritu (Joseph E. Stiglitz – tamtéž), píše Stiglitz.
A to je už zcela zřetelná výzva k ústupu od obhajoby sobectví jako cesty k blahobytu.
Nezdá se, že bychom na to u nás byli ochotni nějak zvlášt slyšet. Dle nedávného průzkumu Sociologického ústavu AV ČR, jehož se účastnilo 500 majitelů nebo vrcholových manažerů velkých firem, se ukázalo, že pro ně téměř nemá význam pojem „sociální spravedlnost“ –za nejdůležitější ji pokládají pouhá tři procenta podnikatelů ve srovnání se zhruba čtvrtinou „obyčejné“ populace. Nejde však pouze o spravedlnost. Jde také o produktivitu. A toho by si měli i vrcholoví manažeři odmítající sociální spravedlnost všimnout Jiný nositel Nobelovy ceny, Amartya Sen připomíná, že ekonomika . „může být produktivnější, bude-li klást větší a zřetelnější pozornost etickým úvahám, které ovlivňují lidské chování a rozhodování“ (Amartya Sen: On Ethics and Economics, 1986, Oxford, Blackwell, str. 7).
Dle Sena (a nejen dle Sena) je opomíjení etiky hlavní příčinou moderních skandálů v ekonomice a na druhé straně právě etické koncepce jsou klíčem k vysvětlení bohatství národů.
Potřeba etiky je v poslední době stále více uznávána. Konstatuje to i zpráva Světové komise pro sociální dimenzi globalizace, jež uvádí: „Dnes mají lidé hlubokou potřebu nového zdůraznění základních etických hodnot ve veřejném životě, což je například zřetelné v požadavcích na „etičtější globalizaci“ (zpráva IAA čl. 38).
Problémem zůstává, že ne každý si pod pojmem „etika“ představuje totéž. Jestliže občas slyšíme, že etika podléhá tzv. zákonům trhu a že dnes je moderní tzv. situační etika, potom etiku prakticky odmítáme. Dle situační etiky totiž prý každou situaci prožíváme poprvé a proto neexistují obecně platné předem dané normy a hodnoty, které by měly říct, jak rozhodnout. V konečném důsledku je to morálka bez norem.
O jakou etiku by se nám tedy mělo jednat? Řekneme-li, že chceme návrat k náboženství a jeho morálce, bude to sice opodstatněný návrh, lze však pochybovat, zda vůbec má naději oslovit ty, kteří jsou víře vzdáleni.
Odpověď nám nabízí papež Benedikt XVI. ve své letošní encyklice „Deus caritas est“. Vidí odpověď v sociální nauce církve, která, jak konstatuje, „předkládá argumenty na základě rozumu a přirozeného zákona“ a může být proto uznána a respektována každým člověkem – i nevěřícím. Ostatně nepřímo to potvrzuje i Zpráva Světové komise pro sociální dimenzi globalizace, v níž pracovali lidé nejrůznějších vyznání a přesvědčení a kteří ve zprávě vidí jako potřebné v podstatě stejné hodnoty a principy, jako je vidí sociální nauka církve, i když ji nejmenuji.
Snad jenom jednu hodnotu „navíc“ vidí komise mezi základními etickými principy potřebnými pro globální svět. Je to férovost, pojem, který dle komise je uznáván jako potřebný lidmi ve všech zemích. Je považován za měřítko spravedlnosti, dle něhož lze hodnotit globalizaci a spravedlivé rozdělení jejích plodů (zpráva IAA čl. 41). Myslím, že k férovosti se můžeme i z hlediska sociální nauky církve všichni přihlásit, ať už ji považujeme za princip či měřítko jednání.
Daleko složitější ovšem bude, zda a jak lze uvádět tyto etické principy v život. Patrně klíčovým se v této souvislosti stává požadavek na změnu chápání tzv. shareholder value. Tento pojem zavedl před 20 lety americký ekonom Alfred Rapport a chápe se převážně jako takové řízení podniku, které naplňuje co nejlépe okamžitý zájem akcionářů na co nejvyšší zisk, třeba i ke škodě dlouhodobých zájmů podniku či dokonce zájmu jeho zaměstnanců. Dle tohoto principu platí heslo: Vše je dobré, co pomáhá zvýšení kursu akcií. V tomto režimu se plně akceptuje zájem snižovat mzdové náklady a propouštět s odůvodněním, že je nutno obstát v konkurenci s výrobou v levnějších zemích. V témže režimu jsou odměňováni vysokými odměnami manažeři ne za hospodářský rozvoj, ale za to, že dokázali odolat tlakům proti snížení nákladů a že podnik dosahuje vysokých momentálních zisků. A tak např. dle údajů z USA stouply reálné platy zaměstnanců od roku 1980 ze 14 900 dolarů jen na 15 900 dolarů, tj. o 7 % , příjmy ředitelů společností ale z 625 000 dolarů na 4 500 000 dolarů, tj. o 614 % (Pramen: John Bogle: „Kapitalismus ztratil svoji duši. To je problém, Tages Anzeiger 23.1.2006 Švýcarsko).
U nás se zřejmě snažíme tento vzor dohnat. Vloni bylo u nás už 13,1 tisíc boháčů, jejichž majetek přesahuje milión amerických dolarů (tj. 22 miliónů Kč dle současného kurzu). (Lidové noviny z 21.6.2006)
Proti vysokým příjmům či značnému rozsahu majetku nelze nic namítat, pokud tento majetek není získán na úkor společnosti či pokud jeho získání neohrozilo prosperitu té které firmy. Nelze ovšem souhlasit např. s argumentem, že dle statistik je dnes životnost podniku zhruba 5 let, a že tedy je třeba z něho, s prominutím, vytřískat co nejvíc. Taková „také“ ekonomika ohrožuje společnost. Věřme, že naši milionáři touto cestou nepostupovali. Citovaná zpráva v Lidových novinách jako hlavní faktor jejich vysokých příjmů udává růst mezd a hrubého domácího produktu v naší společnosti. Jistě velmi zajímavé. Je jen škoda, že se nemůžeme dočíst, kde k tak vysokému růstu mezd u nás dochází.
Ať je tomu jakkoliv, je v životním zájmu naší i globální ekonomiky, aby opustila zaměření na krátkodobé zisky, aby se zaměřila na dlouhodobé odpovědné hospodaření a podstatně zpomalila rozevírající se příjmové „nůžky“.
Změna etického klimatu je nezbytná
Vyžaduje to prvořadě změnu etického klimatu ve prospěch férovosti a dlouhodobých přínosů.
Vyžaduje to uvědomit si, že snižování mezd a propouštění nikdy nebylo a nebude cesta ke zmírnění příjmových nerovností, a že je nutno naopak hledat formy, jak umožnit růst příjmů co nejširším vrstvám obyvatelstva. O jaké formy by mohlo jít? Nemusí to být nutně zvyšování mezd. Může jít o různé formy kapitálové účasti zaměstnanců. Vyvlastňování drobných akcionářů u nás – jak jsme toho byli svědky v minulém roce – mohlo být třeba opodstatněné, ale mělo být nahrazeno jinými možnostmi kapitálových příjmů. Jinak znamená negativní přínos pro odpovědnou ekonomiku.
Odpovědné hospodaření dříve či později bude vyžadovat umožnění podílnictví zaměstnanců na produktivním kapitálu v podnicích, kde pracují. Ve znalostní ekonomice, o níž se tolik řeční, zainteresování zaměstnanců na výsledcích hospodaření podniku se stává jednou ze základních podmínek ekonomického úspěchu.
Dále odpovědná hospodářská politika vyžaduje vytvářet cílevědomě nová pracovní místa v oblasti zdravotnictví, sociálních služeb, vzdělávání, volného času a kultury. Zde leží budoucnost práce. Sem by měly cílevědomě směřovat soukromé ale i veřejné investice. Právě v těchto oblastech by mohla být posouzena možnost dalších přístupů, např. možnost ustavení sítě malých podniků s právní subjektivitou a s možností dispozice s finančními prostředky, ovšem na základě řádně a všestranně připravených projektů. Díky internetu mohou být takové podniky dislokovány. Mohou otevírat možnosti pro novou kulturu práce.
Zajímavým příkladem takových přístupů může být systém, který se vytvořil ve Spojených státech v sanfranciské oblasti. Má název Arismendi a je to síť družstevních pekáren se stejnojmennou podpůrnou strukturou. Pekárny jsou vysoce úspěšné a získaly řadu ocenění. Jejich společná podpůrná struktura jim pomáhá v účetnictví, v navrhování technologických postupů, v know-how a podobně.
Síť se opírá ještě o další podpůrnou strukturu v oblasti San Francisca, v níž jsou zapojena nejen výrobní družstva, ale i jiné demokratické podniky jako spotřební družstva či neziskové organizace. Zahrnuje malé nebo středně velké firmy s několika zaměstnanci, ale i s více než 200 zaměstnanci z různých ekonomických sektorů.
Tato síť podporuje své členy nejen poskytováním potřebných informací, ale i technickou a organizační pomocí, marketingovými službami, vhodnou propagací a dokonce poskytuje technickou pomoc při zakládání demokratických družstev. A ono to funguje.
Pokusím se tedy shrnout:
1. Etické přístupy v podnikání neznamenají jen zlepšení podnikatelského prostředí a lepší pracovní podmínky zaměstnanců, ale uvolňují prostor především pro dlouhodobé úspěšné hospodaření a pro zmírňování propasti mezi bídou a bohatstvím. Jsou významné pro spravedlivé uspořádání společnosti.
2. Základním předpokladem jejich uplatnění je zájem hospodářského vedení. Bez pozitivního přístupu vedení nemá jakákoliv snaha o uplatnění etických principů naději na úspěch, byť byla třeba povinnost zavedení etických kodexů uložena zákonem, jak se o to pokoušejí po smutných zkušenostech s Enronem a dalšími podvodnými praktikami v USA i jinde.
3. Významnou úlohu pro získání zájmu zaměstnanců může sehrát jejich podíl na hospodaření podniku v nejrůznějších formách dle konkrétních podmínek. Může spočívat v různých hmotných i nehmotných výhodách, ale i k dosažení podílu na kapitálu firmy. Kapitálová účast může být cestou nejen ke zvýšení zájmu zaměstnanců, ale i k rozšíření jejich příjmových možností a tím ke zmírnění majetkových rozdílů.
Jak jinak chceme zmírnit propast mezi bohatstvím a chudobou než když umožníme těm chudším určitý podíl na bohatství společnosti? Ne přerozdělováním, ne sociálními dávkami, ne tím, že budeme brát bohatým a dávat chudým, ale tím, že té chudší části dáme reálné možnosti na zvýšení životní úrovně vyžadující ovšem i jejich vlastní přičinění? Jak jinak chceme vytvářet vyspělou a prosperující společnost znalostí, která je výzvou pro 21. století, nedáme-li přitom prostor pro rozvoj člověka? Snižování mezd, strach ze ztráty zaměstnanců, propouštění, nevhodné pracovní podmínky – to je přesně to, co nás mezi vyspělé společnosti nikdy nedovede.
4. Podpora zaměstnanecké účasti na kapitálu podniku, podpora sítí malých podniků tvořících nezbytnou podpůrnou strukturu pro moderní podnikání, vytvoření podmínek pro to, abychom si uvědomili, že poctivost a ohled k druhému se přece jen vyplácí – to jsou výzvy, které by měly být výzvou i pro naše politiky. Zde je široké pole působnosti pro reálné i potřebné volební programy v příštích volbách.
Akceptování etiky v podnikání nemusí být jen planou deklarací, ale řádným východiskem pro to, co označujeme jako sociální spravedlnost a co se stále nemalé části naší společnosti jeví jako zbytečné. Ke škodě nás všech.
A konečně. 5. Odpovědná hospodářská politika vyžaduje, aby se politická scéna nedržela zastaralých pouček a ideologických klišé, ale aby se spojila na rozumných legislativních návrzích, a politických programech, které by umožnily takovou globalizaci, která bude skutečně sloužit člověku. A to je výzva pro naše politiky a zejména politiky, kteří se nejen slovy hlásí k etickým principům, ale jsou ochotni usilovat o jejich uplatnění v praxi. Neříkejme předem, že je to iluze.
Nebylo by dobré vzdát se svých představ, protože budou třeba někým odmítnuty do říše snů. I sen se může naplnit.
Četl jsem nedávno ve švýcarském časopise „Finance a společné dobro“ článek profesora mezinárodní politické ekonomie Jean-Pierre Lehmanna, v němž si stěžuje na nedostatek zájmu o vytváření odpovědné globální tržní ekonomiky.
V závěru článku vzpomíná, jak v předvečer svých 18. narozenin, 28. srpna 1963, seděl v trávě u Lincolnova Memoriálu ve Washingtonu a naslouchal slavné řeči Martina Luthera Kinga, nazvané Mám sen. Byl to sen o odstranění bezpráví a nerovnosti ve světě. Dodnes, říká prof. Lehmann, je dojat, když slyší nebo čte tato slova.
V této souvislosti ho doslova prý děsí současná běžná atmosféra ve vztahu ke globalizaci. Je to atmosféra převažujícího cynismu. Historikové prý možná vůbec označí náš věk jako věk cynismu.
A prof. Lehmann dodává.
Nemusí to tak být. Máme takové možnosti, že můžeme vytvořit velkolepé věci na naší planetě. Mějme proto také sen, sen o světě, který se bude rozvíjet směrem k větší prosperitě, férovosti a štěstí. Pokusme se sdělit tento sen naší mladší generaci a motivovat ji k vytvoření prosperujícího, férového a dobře fungujícího globálního světa. A to by snad měla být i výzva pro nás.