Hnutí křesťan a práce, o.s.

Čtyři mechanismy příjmové diferenciace

(Ing. Luděk Rychetník)

1 Dilema soudobého demokratického kapitalismu

        Svobodné tržní hospodářství spolu s liberální (konstituční) demokracií umožňuje na jedné straně rozvoj osobnosti i společnosti. Jeho šíření ve světovém rozsahu by mohlo odstranit hmotnou bídu ve světě. Zároveň ale na druhé straně otevírá prostor pro kořistění a zneužívání lidských a přírodních zdrojů. Plodí bohatství i bídu a rozděluje společnosti uvnitř i mezi sebou. Příklady obojího vidíme denně u nás i ve světě. 

       

        Příkré nerovnosti v rozdělení příjmů a bohatství a s nimi souvisejících životních podmínkách vedou k tomu, že globální trh je ve veřejnosti vnímán jako hrozba a zhouba. Lidé protestují, někdy i násilím proti tomu, co by mohlo pomoci. Pro ekonoma jsou politická a hospodářská svoboda a trh jedinečné instituce, která se historicky vyvinuly společně s lidskou civilizací jako její politický a hospodářský základ. Novodobý svobodný konkurenční trh umožňuje hospodářskou a společenskou dynamiku naší civilizace. Globalizace je rozvojovou příležitostí. Podobně pro politologa je tržní hospodářství (spolu se soukromým vlastnictvím) nezbytným předpokladem existence silné, na státu nezávislé občanské společnosti, která dohlíží na stát, brání jej v případě ohrožení a umožňuje a garantuje demokracii a občanská práva.  

        Stojíme před dilematem dvou obtížně slučitelných potřeb a požadavků. Potřebujeme svobodu, toužili jsme po ní po celou dobu vlády diktátorských režimů u nás. Zároveň toužíme po vládě spravedlivého řádu v hospodářství i politice. 

 

        V tomto příspěvku zkoumám možná východiska z tohoto dilematu soudobého kapitalismu. Popíši čtyři ekonomické a politické mechanismy, které jakoby nevyhnutelně, téměř zákonitě vytvářely a prohlubovaly hospodářské a sociální nerovnosti. Přitom ne všechny nerovnosti je možné považovat za nespravedlivé. Začneme tím, že rozlišíme nespravedlivé nerovnosti od spravedlivých, neoprávněné od oprávněných.

2 Oprávněná a neoprávněná nerovnost

        Angličtina užívá dva výrazy pro nerovnost: rozlišuje inequality a inequity.

Inequality je nerovnost obecně, např. vyplývající z přirozeně rozdílných schopností lidí, jejich rozdílných hodnot a úsilí. Nejsme stejní. Někdo hledá štěstí v byznysu a bohatství, jiný ve hmotně skromném životě v polích a lese. Jejich jmění se přirozeně liší, ale je to věc volby.

Inequity má normativní nádech: je opakem equity, nestrannosti, soudního rozhodování na základě svědomí a přirozené spravedlnosti. Inequity je neoprávněná, nespravedlivá nerovnost, která je zabudovaná do institucí, taková, která znevýhodňuje, nebo naopak upřednostňuje („privilegia“) určitou kategorii lidí. 

3 Čtyři mechanismy příjmové diferenciace

Těmi čtyřmi mechanismy jsou:

* Rostoucí výnosy s rozsahem výroby

* Renta z nedostatkového přírodního zdroje

* Úroky skryté v ceně

* Kořistnické státní a soukromé struktury

        Pokusím se ukázat, že tyto mechanismy nejsou osudové nebo nevyhnutelné. Že intenzita jejich působení je daná společenskou volbou. Závisí v různé míře na nastavení pravidel trhu, na širším hospodářsko politickém institucionálním rámci, který je vytvářen politickými rozhodnutími. Vhodně nastavená daňová politika a další politiky mohou jejich intenzitu působení těchto mechanismů zmírňovat "zevnitř trhu“, bez nepříznivých důsledků na jeho efektivnost a motivační působení.

        Podrobněji se budu zabývat jen druhým a čtvrtým mechanismem. Tyto dva působí nespravedlivé nerovnosti jak na národní, tak i mezinárodní úrovni a mají větší význam z hlediska porozumění ekonomických příčin bídy a možností jejiho mírnění. 

Rostoucí výnosy s rozsahem výroby

        Ekonomický termín „rostoucí výnosy s rozsahem výroby“ označuje jev, kdy v důsledku technických a organizačních podmínek, výroba ve větším rozsahu bývá na jednotku levnější a výnosy (returns, zisk) rostou s rozsahem výroby. Velkokapacitní stroje vyjdou na jednotku výroby nejlevněji, pokud pracují na plnou kapacitu. Podobně reklamní televizní šot na prací prášek je stejně drahý pro tisíc jako pro milion kartonů a tedy na jednotku opět levnější pro velkovýrobu. 

        Závislost produktivity, nebo výnosnosti na rozsahu výroby studovali ekonomové od vzniku ekonomie jako vědy, tj. od 18. století. Rozlišoval „vnější“ a „vnitřní úspory“ firmy. Vnější úspory závisí na vývoji technologie v celém odvětví. Vnitřní úspory jsou vlastní určité firmě, závisí na její organizaci a efektivnosti řízení. Rozpracovali také druhy a obecné důvody závislosti výnosů na rozsahu. Tradičně první jsou uváděny úspory plynoucí z dělby práce, které „jsou omezeny rozsahem trhu“ (Adam Smith 1776), další jsou technické a marketingové úspory a úspory nákladů na řízení. Zároveň však působí i opačné tendence, např. v důsledku růstu dopravních nákladů a obtížnosti řízení velkých organizací a motivování zaměstnanců v nich. Předpokládá se, že tendence růstu nákladů převáží, jakmile rozsah výroby překročí určitou optimální velikost. Poznamenejme, že křivky průměrných nákladů nových odvětví informačního zboží, jako filmy, CD, software a pod., se pro každý jednotlivý výrobek blíží spíše tvaru L, což by podporovalo tendenci rostoucích výnosů.

        Rostoucí výnosy s rozsahem výroby jsou jedním ze zdrojů efektivnosti současného kapitalismu a jeho blahobytu a jedním z ekonomických argumentů pro globalizaci. Jsou jedním ze zdrojů bohatství, které se hromadí v rukou velkých „globálních“ korporací. Jimi vznikající nerovnosti však nelze považovat za nespravedlivé (inequity). Jsou výsledkem technologického a manažerského úsilí a při dostatečném antimonopolním dohledu neomezují možnosti konkurentů. Distribuční působení rostoucích výnosů s rozsahem výroby nemusí být jednoznačně diferencující, neboť vlastnictví velkých korporací může být rozptýleno mezi množství akcionářů, kteří mají nárok na podíl na zisku – dividendy. Z této možnosti vyplývá sociální význam dobře fungujícího trhu akcií, pevného právního řádu a široce rozptýleného kapitálového vlastnictví.

3 Renta z nedostatkového přírodního zdroje

3.1 Renta v klasické ekonomii a Henry George

        Rentou obecně se rozumí platba za užívání jakéhokoliv zdroje, ale zde hovoříme o tzv. „ekonomické rentě“, která vzniká při nedostatku zdroje. V takové situaci roste cena zdroje, ale nabídka zdroje neroste, nebo roste jen pomalu. Tato situace je typická pro omezené přírodní zdroje, především půdu, ale i třeba naftu, čistou vodu a vzduch, sklářský písek, stavební kamen atd. 

-------------

Malý exkurz do klasické ekonomické teorie:

        Renta z nedostatkového přírodního zdroje byla ústředním tématem úvah Davida Ricarda. Rozlišoval rentu z půdy, „ta část produkce země, která se platí majiteli půdy za užívání původních a nezničitelných sil země“, a rentu z dolů. V případě dolů nejde o nezničitelné síly země, důl se časem vyčerpá, ale oběma rentám je podle Ricarda společné to, že „jsou účinkem a nikdy příčinou vysoké ceny jejich produktu“. Vlastník zdroje (v souladu s obvyklým ekonomickým předpokladem) žádá o co nejvyšší rentu, nájemce ji je ochoten platit pouze do výše zůstatku ceny produktu po úhradě mezd a kapitálových nákladů a běžného zisku: renta je tedy „účinkem“, výsledkem, přebytkem. Zároveň však je cena odvozena z rovnováhy nabídky a poptávky, kde poptávka je dána užitečností a nabídka vzácností zdroje: užitečnost a vzácnost zdroje jsou tedy příčinou. Přiléhavější je patrně jejich společné označení jako „přebytek“ (surplus, residual), v tom smyslu, že nejsou výsledkem úsilí nebo činnosti vlastníka zdroje. Proto klasičtí ekonomové (od Francois Quesnay, Davida Ricarda až po J S Milla a Léona Walrase) považovali rentu za bezpracný zdroj příjmů, který zvyšuje majetkovou nerovnost a doporučovali ji zdanit. Podotkněme, že klasičtí ekonomové měli na mysli především velká rodová pozemková vlastnictví. Navíc daň z renty má důležité vlastnosti správně postavené daně: nepromítá se do cen a nesnižuje nabídku půdy ani motivaci k podnikání a práci. 

 

Diagram 1

        V diagramu 1 je půda znázorněna na horizontální ose, X označuje celkové množství půdy. Renta a ceny jsou znázorněny na vertikální ose. Přímka S představuje křivku nabídky; je vertikální, neboť množství nabízené půdy nezávisí na ceně – rentě. Přímka D₁ označuje poptávku v prvním období. Poptávané množství je v rovnováze s nabídkou při nulové rentě. Skutečná tržní cena za určitý pozemek může být vyšší v důsledku investic, jimiž majitel zvýšil jeho užitečnost. Cena pak představuje úrok z vloženého kapitálu. Vzroste-li poptávka, křivka poptávky se posune do D₂ v druhém období. Poptávané množství je v rovnováze s nabídkou při rentě p₂. Vzrůst renty z nuly na p₂ byl způsoben vzrůstem poptávky (v důsledku zvýšené hospodářské činnosti, růstu počtu obyvatel a pod, tedy v důsledku společenských příčin a nikoliv zásluh vlastníka). Odčerpá-li stát část renty formou daně t, daň neovlivní nabídku půdy ani motivaci majitele pronajímat pozemek, z něhož majitel nyní získává na jednotku půdy

p₂ - t  .

        Pojem půdy lze v těchto úvahách zobecnit na jakýkoliv původní nezničitelný vzácný zdroj, jako pozemky a životní prostor obecně (např. parkovací prostor), radiové frekvence, televizní licence. S úpravou závěry platí pro také vyčerpatelné přírodní zdroje: minerály, uhlí, nafta, zemní plyn, čistá voda a vzduch.

-------------

        Průkopníkem myšlenky zdanění nevylepšené půdy byl americký ekonom Henry George (1839 – 1897). Od svých devatenácti let žil v San Francisku. Byla to doba, kdy v Kalifornii doznívala zlatá horečka, doba prudkého hospodářského rozvoje. Budovaly se železnice, spekulovalo se s pozemky, jejichž ceny závratně rostly. Někteří lidé získávali obrovská bohatství, jiní umírali v bídě. George se stal novinářem, učil se ekonomii a filosofii a přemýšlel nad tím, co označoval jako „vrcholný paradox“: spolu s průmyslovým rozvojem, s modernizací a pokrokem se šíří bída. Příčinu viděl ve společensky nezodpovědném a nehospodárném zacházení s dary přírody, které (v duchu Ricarda) označoval obecným termínem „půda“ („celý hmotný vesmír kromě samého člověka .. Termín půda zahrnuje … všechny přírodní materiály, síly a příležitosti … nic z toho, co příroda volně poskytuje, nemůže být považováno za kapitál“). Každý člověk potřebuje určitý životní a pracovní prostor. Mohou-li vlastníci prostoru – půdy, ze spekulativních důvodů vyjmout část půdy z trhu a užívání, zostřují její nedostatek, narušují hospodářský proces a zvyšují rentu. Hromadí se nezasloužené bohatství. George viděl řešení v tom, že půda bude podléhat zdanění, kterým se renta odčerpá. Své myšlenky publikoval formou článků a pamfletů a v roce 1879 je souhrnně vyložil v knize Pokrok a bída (George 1879). Kniha se stala bestsellerem a Georgeovy myšlenky se rozšířily zejména po anglicky mluvícím světě a vedly ke vzniku hnutí za zdanění půdy (někdy poněkud nevhodně pojmenované jako „hnutí za jedinou daň“ – single tax movement). 

3.2 Vztah mezi cenou pozemku, rentou a daní.

        Mezi cenou pozemku a rentou platí následující vztah:

 

Veličiny:

TC – tržní cena (nevylepšeného) pozemku (ve čtverečných metrech): nezahrnuje jakékoliv dodatečné náklady na vylepšení pozemku, hodnotu budov a konstrukcí. Je to dosažená nebo dosažitelná tržní cena pozemku; obvykle roste rychleji než ceny spotřebního zboží, ale podléhá výrazné konjunkturální fluktuaci. Obsahuje tedy spekulativní prvek.

p – renta (na čtverečný metr půdy): roční částka, kterou nájemce je ochoten platit za výhradní právo užívat pozemek po určitou dobu. Také může obsahovat spekulativní prvek.

κ  – kapitalizační koeficient: (tržně určený) koeficient návratnosti, při kterém je nájemce ochoten investovat do užívání pozemku, pokud zvážil spojená rizika i očekávané zisky. V australských a amerických příkladech se uvádějí hodnoty κ mezi 6% až 20%.

t – pozemková daň (za čtverečný metr půdy): část renty, kterou majitel pozemku platí státní nebo obecní pokladně.

Vztah mezi cenou pozemku a rentou:

p   =   TC . κ

 

Uvažujeme-li nenulovou pozemkovou daň (z renty) jako stálý činitel v obchodních úvahách, její vliv tlačí cenu pozemku dolů:

p – t   =   TC . κ

Příklad:

        (1) Podle analýzy, kterou vypracovala poradenská firma Cushman&Wakefield Healey&Baker (CWHB), platí majitelé obchodů Na Příkopě ročně necelé dva tisíce euro za metr čtverečný (1800 euro podle konkurenční firmy Jones Lang LaSalle). Předpokládejme, že obchodní prostory jsou pouze v přízemí a že nájemné v ostatních patrech dohromady je přibližně stejné. Celkový výnos z metru čtverečného Na Příkopě za rok by pak obnášel zhruba 3500 euro (105 000 Kč). Při kapitalizačním koeficientu opět ve výši 10% je cena za pozemek a budovu 35 000 euro (1 050 000 Kč). Při nedostatku údajů přepokládejme, že cena nástavby a pozemku jsou stejné (ač realističtější předpoklad by přisoudil pozemku v dané lokalitě cenu vyšší) a cena pozemku vychází na zhruba půl milionu Kč za metr čtverečný. Důvodem vysokého nájemného je vzácnost, nedostatek přírodního (a společenského) zdroje („obrovský zájmem značek být prezentovány na frekventovaných místech a omezenou nabídkou volných prostor“). Uveďme pro srovnání dosaženou cenu pozemku na sousedícím Ovocném trhu: 56 010 Kč v roce 2005, která je zdruba desetkrát menší. Vzhledem k podstatně nižší obchodní a reprezentační lákavosti a vzácnosti, tento poměr se nezdá být nereálný. Relativně nízká 20%ní daň z renty by přinesla (městu) 10 000 Kč ročně za metr čtverečný pozemku Na Příkopě. Následující tabulka shrnuje tyto odhady (údaje na čtverečný metr):

 

	roční nájemné z obchodní plochy	roční výnos z nemovitosti	cena nemovitosti	cena pozemku	pozemková renta a daň
Příkopy	€1800	€3500 105 000 Kč	€35 000 1 050 000 Kč	500 000 Kč	50 000 Kč 10 000 Kč
Ovocný trh				56 000 Kč

 

        Daň se nevyměřuje v plné výši renty, jednak s ohledem na nepřesnosti odhadu a jednak  – a to především – proto, že dnešní vlastník obvykle získal pozemek jako investici, z níž očekává úrok. Daň je zacílena na vzácnost zdroje, monopolní sílu vlastníka a růst renty v důsledku rostoucí vzácnosti. (Prostor pro růst je naznačen mnohonásobným rozdílem pražských cen od cen v New Yorku, Hongkongu a jiných metropolích.) Daň se také nevztahuje na hodnotu budovy.

3.3 Georgismus a jeho vliv

       

        Termín „georgismus“ se užívá pro souhrn Georgeových myšlenek o půdě, rentě a zdanění. Považuje se za jednu ze tří politicky vlivných ekonomických teorií, které reagovaly na sociální problémy kapitalismu. Z dalších dvou marxismus selhal a keynesianismus se vyčerpal po desetiletích poměrně úspěšné aplikace. Georgismus ovlivnil daňovou politiku zejména v Kalifornii, Austrálii, Dánsku, v Jižní Africe, na Novém Zélandu, v Singapuru a v Hongkongu, jak do doby, než byla zavedena daň z příjmů, tak i poté. Jeho vliv patrně přispěl k tomu, že v tradičních liberálních zemích se marxismus nikdy nestal politicky vlivnou doktrínou. Jeho doporučení cílí především na nabídkovou stránku trhu, poptávku stimulují až druhotně; v tom zůstává moderní. U nás je však celkem neznámý; ve střední Evropě pouze v Maďarsku působí Společnost Henry Georgea, založená 1989. Krátkou informaci v češtině lze nalézt v překladu Mankiwovy učebnice ekonomie (2001) a na internetu. 

        Zdanění renty z nevylepšeného pozemku má nesporné ekonomické a sociální přednosti: omezuje spekulace s pozemky, zvyšuje jejich nabídku a tím snižuje ceny, umožňuje snížit daně z příjmů a zisku. Obecně tak podporuje hospodářský rozvoj a zároveň omezuje růst nerovností. Je především vhodné jako zdroj nezávislých příjmů lokální samosprávy. Přes všechny dobré zkušenosti v řadě zemí se však „georgismus“ nikde nestal převládající doktrínou hospodářské politiky. I zdanění půdy samo v posledních letech spíše ustupuje pod tlakem neoliberální doktríny laissez faire ač odpovídá požadavku efektivnosti zdanění, na rozdíl od principu solidarity, který je vyjádřen zdaněním příjmů. Jaké jsou příčiny? Můžeme uvažovat o příčinách čtverého druhu: technicko-administrativních, psychologických, politických a teoretických.

        Technicko-administrativní obtíže vyplývají z potřeby pro daňové účely pravidelně zjišťovat tržní ceny pozemků. 

        Psychologické příčiny odporu k plošnému zavedení daně jsou závažné: zdanění renty se týká i imputované renty, jejíž existence si vlastník pozemku nemusí být vůbec vědom. Zavedením daně se dynamizují tržní vztahy a v nečekaných ohledech zasahují do navyklého způsobu života. Daň mne nutí, abych měnil svůj pohled na životní prostředí a uvědomil si, že životní prostor, půda, jsou ve střední Evropě vzácné a že s hospodářským rozvojem se vzácnost zvyšuje. Další příčinou malé oblíbenosti daně může být i to, že spekulativní nákupy pozemků jsou populární, asi tak, jako hrát v loterii; u spekulace s pozemkem je však vysoký zisk po několika letech čekání téměř jistý. Daň z pozemku vnáší do tohoto potěšení nepříjemnou připomínku, že jiní lidé mají o nákup pozemku zájem a že mé spekulativní čekání s prodejem zužuje nabídku a zvyšuje ceny.

        Politické příčiny jsou zjevné: daň z půdy se dotýkala zájmů obvykle mocných a vlivných hospodářských a politických skupin. (Všimněme si, jak je u nás obtížné zavést ekologické daně, ač jsou součástí vládního programu a umožnily by snížit cenu práce pro podniky.) Jejich vliv zasahoval do hospodářské politiky i do masových informačních prostředků a patrně i do personální politiky např. amerických vysokých škol. V takových podmínkách je obtížné udržet ve volící veřejnosti povědomí souvislosti hospodářské prosperity s určitou nepříjemnou formou zdanění. 

        Teoretické příčiny do určité míry souvisí s politickými. Georgismus se nevyvíjel v souladu s pokrokem ekonomické teorie. Henry George trpěl izolovaností od akademického života, kde se od sedmdesátých let rozvíjely nové teoretické přístupy a měnila se „ekonomická móda“. Ekonomická teorie v různých obdobích se zabývá různými soubory skutečností a problémů. Zatímco ekonomové až do konce devatenáctého století, včetně Marshalla (první vydání jeho Principles vyšlo v roce 1890), v souladu s klasickými ekonomy, rozlišovali tři základní výrobní činitele: práci, kapitál a půdu, nastupující generace matematizujících ekonomů zahrnovala půdu do kapitálu. Celkově se půda a prostor jako výrobní zdroj se vytratily z ekonomické teorie a tím i zájem o rentu a vědomí o přednostech a nevýhodách zdanění půdy. Pokud však chceme porozumět vlivu omezenosti přírodních zdrojů na hospodářský život, toto jsou klíčová témata. 

3.4 Renta a nerovnost v příjmech

        Pro nedostatek údajů je obtížné přesněji odhadnout objem renty v národním měřítku a její váhu v rozdělení příjmů. Orientační odhad renty v USA v roce 1965 ukazují, že by renta vynášela částku mezi 4 až 8 procenty GDP. Uvážíme-li, že vlastnictví půdy, zejména lukrativních pozemků v městských centrech je typicky nerovné ve prospěch bohatých, diferenciační účinek renty lze považovat za významný. Vzácnost půdy a ekonomický mechanismus renty dávají velkému pozemkovému vlastnictví charakter institucionálně zakotvené nerovnosti (inequity).

       

        V USA se platí daň z nemovitostí na úrovni států a obcí. V roce 1966  vynesla zhruba $ 10 mld a odčerpala tak něco mezi 20 až 40 procenty renty. Lze se tedy domnívat, že daň z půdy znatelně zmírňovala diferenciační účinek renty. Váha daní z nemovitostí (půda a budovy) v celkovém úhrnu daní  však trvale klesá:

        na úrovni států: z 23.0% v roce 1922 na 2.2% v roce 1993,

        na místní úrovni: z 50.0% v roce 1922 na 14.4% v roce 1993

         (federální daň z nemovitostí neexistuje).

        Pro srovnání uveďme, že ve Finsku v roce 1998 činila daň z nemovitostí  5% příjmů obcí. Konečně údaj z Austrálie ukazuje, že daň z půdy představovala v daňovém roce 1976/77 zhruba 27% renty.

        Zdanění renty z půdy (a dalších přírodních) zdrojů míří přímo na jádro problému příjmové a majetkové diferenciace, jejímž zdrojem je institucionálně zakotvená nerovnost v přístupu k omezeným přírodním zdrojům. Vzhledem k tomu, že daň je plně slučitelná s hladkým fungováním svobodného trhu, je i z ekonomického hlediska optimálním nástrojem částečného narovnání této nerovnosti. Poučné je i historické srovnání s Novým světem: Evropa trpěla relativním nedostatkem půdy a životního prostoru obecně, který zřejmě zostřoval závod a boj o zdroje a patrně byl jednou z příčin populární síly demokratického hesla rovnosti. (Nesporně však „nedostatek životní prostoru“ byl jedním z Hitlerových motivů a záminek k vyvolání druhé světové války.) Daň z renty přenáší problém z mezinárodní úrovně do vnitrostátní a zmírňuje uvedený nedostatek.

        Zdanění renty z půdy by pomohlo řešit další dva naléhavé společenské problémy. První z nich přímo souvisí s omezeností našeho životního prostoru. Je jím šíření se tzv. „sídelní kaše“ (urban sprawl), krajinně nešetrné výstavby rodinných domků na okrajích měst a obcí a zároveň i již starší jev, stavba chat v přírodně cenných lokalitách. Daň z renty z půdy poskytuje nástroj možné tržní regulace rozšiřování obcí: by byla trvalou připomínkou nezbytnosti odpovědného zacházení s krajinou a prostorem v hustě zalidněné střední Evropě. Druhým je jeden z nejzávažnějších problémů současnosti – vysoká nezaměstnanost. Prostředky získané zdaněním renty z půdy, podobně jako ekologické zdanění, by umožnily snížit daně z hospodářské činnosti a tak podpořit konjunkturu. Zejména by mohly (částečně) nahradit příspěvky na sociální zabezpečení a tak snížit náklady zaměstnavatelů na práci. Zdanění renty z půdy lze tedy chápat jako jeden z nástrojů vytváření hospodářského prostředí příznivého pro vysokou zaměstnanost.

4 Úroky skryté v ceně

        Cena každého výrobku obsahuje v různé míře náklady na kapitál. Např. v ceně pitné vody v severoněmecké vodárně Norddeutsche Versongungswerke v roce 1981 představovaly náklady na kapitál 38%. Poplatek za odvoz odpadků v Aachenu 1983 obsahoval 12% nákladů na kapitál. Nájemné v sociálních bytech v BRD 1979 zahrnovalo 77% nákladů na kapitál. (Tyto příklady jsou převzaty z knihy Margrit Kennedy 1990.) Při každém nákupu platí kupující úroky zahrnuté v ceně výrobků a služeb. Mnoho domácností zároveň získává úroky z jimi uloženého kapitálu. Rozdíl mezi přijímanými a placenými úroky představuje pro domácnost čistý zisk z kapitálu nebo ztrátu. Následující tabulka shrnuje údaje o výši zisku nebo ztráty z kapitálu v domácnostech seřazených do 10 skupin podle příjmů (BRD 1982, tis.DM na domácnost). 

 

Příjmová skupina domácností	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10
Kapitálové výdaje Kapitálové příjmy Čistý zisk(+), ztráta(-)	2.3 0.5 -1.7	4.1 0.7 -3.4	5.9 1.1 -4.8	6.5 1.5 -5.0	7.6 2.3 -5.3	9.1 3.2 -5.9	10.5 5.5 -5.0	13.5 8.8 -4.7	16.3 18.0 +1.7	32.3 66.5 +34.2

„Úrokový efekt“, úroky skryté v cenách výrazně diferencují: chudí chudnou, bohatí bohatnou a lze tvrdit, že tato diferenciační tendence platí nejen v tomto příkladě, ale obecně. Bohatší domácnosti sice více nakupují (a platí skryté úroky) a mají tendenci se více zadlužovat, ale teprve pro nejbohatší domácnosti zisk vyváží kapitálové výdaje.

        Tento diferenciační mechanismus je vlastní tržnímu hospodářství a nelze jej odstranit bez vážných zásahů do systému. Ani jej nelze považovat za neoprávněný. Je však možné jej mírnit. Míra diferenciace závisí na úrokové míře. Nižší úroková míra mírní míru diferenciace. Při ostatních faktorech neměnných součástí sociální politiky je tedy politika nízkých úrokových sazeb. Jiný přístup propaguje Margrit Kennedy v citované knize. Popisuje alternativní lokální měny, platební poukázky, které se používají pro usnadnění směny (obchodu) ve vymezených oblastech lidské činnosti (výchova) nebo regionech (obecní měna). Lokální měny nejsou zapojeny do kapitálového trhu a nenesou úrok.

5 Kořistnické struktury

        Za poslední desetiletí se radikálně změnilo to, jak ekonomové rozumí státu a jeho vlivu na hospodářství. Na počátku devadesátých let minulého století ‚hlavní proud‘ neoklasické ekonomie roli státu nevnímal. Vycházel z podmínek vyspělých liberálních demokracií s dlouhou tradicí pevného řádu a vlády práva a tyto institucionální předpoklady výkonného kapitalistického hospodářství nevědomky považoval za samozřejmé. Nebyl teoreticky vybaven aby hlouběji pochopil a docenil problematiku institučních změn v rozvojových ekonomikách, nebo v procesu „přechodu“ od plánované ekonomiky k tržní. Instituce považoval nejvýše za méně důležitý doplněk trhu, který si trh sám spontánně dotvoří. Takové chápání institucionálních předpokladů bylo (obvykle nevyslovenou) součástí tzv. „washingtonského konsensu“, souboru ekonomických doporučení mezinárodních finančních institucí pro rozvojové země a pro reformní politiku postkomunistic­kých zemí.

        „Trh", či spíše společnost, si skutečně spontánně vytváří ustálené vzorce jednání (rutiny, zvyky), které jsou podporovány soustavou odpovídajících hodnot a postojů. Souběžně s nimi vznikají neformální instituce, ve smyslu společensky ustálených mezí souboru přijatelných jednání – pravidel, říkajících co je dovoleno nebo tolerováno, „co projde“. Postupně se vytváří i formální společenské struktury, organizace, na úrovni individuální a malých skupin a na úrovni společenské. U nás však tyto nové spontánní vzorce jednání i obklopující instituce navázaly na předlistopadové tradice klientelismu a korupce a transformovaly je do nových podmínek. Opět vznikly kořistnické struktury, soukromé i státní. Např. státem ovládaná společnost Čepro byla patrně takovou kořistnickou strukturou. Chyběly politické elity ve smyslu silných státnických osobností, které by dokázaly využít vlnu idealismu zrozenou „sametovou revolucí 1989“ a inspirovaly cílevědomé společenské úsilí o změnu politické a právní kultury směrem k vyspělým demokraciím. Nesplněným úkolem doby zůstalo a zůstává vytvářet řád a vládu práva v denním hospodářském a společenském životě. Usuzujeme-li podle údajů Transparency International a jiných, k podobnému vývoji došlo i v ostatních postkomunistických zemích. Situace u nás se však spíše rok od roku zhoršuje. Základní příčinou je nejspíše trvající nedostatek politické vůle ve veřejnosti i mezi politickými elitami vážně se postavit proti korupci.

-------------

Příklad:

        Tento nedostatek politické vůle rozpoznat poradní tým OECD SIGMA. Ve Zprávě o veřejné vnitřní finanční kontrole v ČR  se uvádí, že tým zjistil „nedostatek jasného cíle (a jeho potřebu)“ a získal dojem, že „až dosud bylo smyslem (zavedení zákona o finanční kontrole a dalších opatření, přijatých pod tlakem EU) zavést okrajové změny, které by na povrchu vyhověly požadavkům EU“, ale nedotkly se zavedené (potenciálně korupční) praxe. Podotýkáme, že tým SIGMA užívá diplomatického jazyka.

        Známkou, že stejný postoj přetrvává je patrně i nedávný odklad návštěvy expertního protikorupčního týmu OECD na žádost českých úřadů. Důvodem bylo to, že někteří čeští členové expertní skupiny na poslední chvíli odřekli svoji účast.

-------------

        Podle odhadů studie vypracované pro TI, v důsledku neprůhledných státních zakázek vláda v roce 2004 promarnila 17.4 mld z celkových nákupů za 118.3 mld a obce promarnily 15 mld z celkových nákupů za 171 mld. Reakce ministerstva pro místní rozvoj nepopírá ztráty, zpochybňuje však metodu odhadu ztrát jako nespolehlivou (oprávněně) a (již méně přesvědčivě) jejich výši. Klientelismus omezuje hospodářskou soutěž a, zejména ve veřejných zakázkách, zvyšuje náklady. Vedle ekonomických škod a demoralizujícího účinku (např. ze zbytečně vysokých daní), klientelismus má jasné diferenciační účinky. Peníze z veřejných rozpočtů, vybrané od všech daňových poplatníků, přechází do rukou několika firem a jedinců bez úměrné protihodnoty. 

       

        Podněty ke změně v chápání státu a řádu přicházejí ze střetu teorie s realitou v postkomunis­tických i v rozvojových zemích. Mezi ekonomy zabývajícími se studiem rozvoje (development economics) již po několik desetiletí probíhá diskuse o hospodářských následcích korupce, o „rozvojovém státu“ (developmental state) a obecněji o společenském a ekonomické významu státu a umění vládnout  – governance. Jak Světová Banka, tak i Mezinárodní měnový fond si v posledním desetiletí uvědomily, že zhroucený řád, občanské války a kořistnické státní struktury jsou přední příčinou bídy v mnoha rozvojových zemích. Světová banka nyní považuje podporu dobrého vládnutí a boje proti korupci za ústředí prvek svého úsilí o zmírnění bídy ve světe a organizuje programy s tímto cílem. 

        Kvalitě vládnutí v transformujících postkomunistických zemích věnovala Evropská Banka pro Rekontrukci a Rozvoj (EBRD) 6. kapitolu ve své roční Transition Report (1999). Kvalitu vládnutí kvantifikuje zejména mírou v níž je stát „v zajetí“ mocných zájmových hospodářských skupin, jimž poskytuje zvláštní výhody na úkor ostatních (state capture). Co do férovosti vládnutí (absence zajetí) byla Česká Republika na 11. místě ze 20 postkomunis­tických zemí, až za Maďarskem, Estonskem, Polskem, Litvou a Slovenskem. Co do šířeji pojaté kvality vládnutí, zahrnující i mikroekonomické a makroekonomické řízení (governance), infrastrukturu a vládu práva, Česká Republika se opět umístila až za svými středoevropskými sousedy. Její mikroekonomické řízení bylo hodnoceno nejhůře (0.80 ze 3), což nepřekvapuje vzhledem k tomu, že rok 1999 byl třetím rokem poklesu HDP. 

        Valné shromáždění OSN přijalo 31. října 2003 Konvenci proti korupci. Na prvním místě zdůrazňuje prevenci a uvádí soustavu preventivních opatření, které doporučuje pro přijetí členským státům. Obsahují mj. ustavení nezávislých orgánů boje proti korupci s dostatečnou pravomocí a pravidelné hodnocení dosavadního postupu co do jeho efektivnosti. Generální tajemník Kofi Annan ve svém projevu poukázal na to, že „korupce především postihuje chudé, ztrácí se jí prostředky určené pro rozvoj a narušuje schopnost vlády poskytovat základní služby. Zhoršuje tak nerovnost a nespravedlnost..“.

        Matthew Lockwood se opírá o své dvacetileté zkušenosti z práce v nevládních organizacích v Africe a shrnuje mnohaleté teoretické diskuse o příčinách bídy a hospodářské stagnace v letos vydané knize. Přesvědčivě ukazuje, že klíčovým nedostatkovým činitelem je výkonný, dostatečně silný stát, který by zajistil základní institucionální předpoklady fungujícího hospodářství. Součástí problému je to, že místní politické elity se nedokázaly povznést k státnickému myšlení a chápání své role jako služby svým spoluobyvatelům. Stát se mnoha afrických zemích zvrhl v nástroj loupeže ve velkém na nejvyšší státní úrovni – v kořistnický stát. Krajní případ vlády řídící se výhradním zájmem se obohatit se označuje termínem „kleptokracie“. Naopak tam, kde státníci (hodní tohoto označení), za podpory rodící se občanské společnosti, vytvářejí stát jako nástroj společenského rozvoje, země se rozvíjí. Botswana je jedinou zemí, která splňovala tuto podmínku od doby získání nezávislosti v roce 1966. Dlouhodobě odpovědně využívá své přírodní bohatství (diamanty) a těší se hospodářskému a společenskému rozvoji. Charakteristicky je poctivost státní správy v Botswaně na vyšší úrovni (v pořadí 32–35. ze 159 hodnocených zemí podle zprávy Transparency International z roku 2005) než ve většině postkomunistických zemí (Česká republika a Slovensko jsou na 47–50. místě). Nadějné trendy se objevily i v Ghaně a Ugandě a v posledním desetiletí i v Tanzanii a Mosambiku.  

        Poctivost, výkonnost a kvalita státní administrativy je rozhodujícím předpokladem pro úspěšný rozvoj. Opačný případ, kořistnický, zkorumpovaný stát, kleptokracie je nejvážnější příčinou bídy většiny jeho obyvatel. Tyto závěry platí obecně; pro úspěšné, vyspělé liberální demokracie v pozitivním smyslu, pro rozvrácené, hroutící se státy v negativním smyslu, i pro postkomunistické transformující se státy mezi nimi.

        Korupce má vážné sociálně diferenciační důsledky: přesouvá prostředky od řadových občanů k mocným. Někdy uváděná zlehčující námitka, že bohatý podnikatel subvencuje úplatkem chudého úředníka nebo policistu, je scestná; nevnímá souběžný vznik neférové nerovnosti. Upevňovat spravedlivý řád v zemi není snadné, ale je to nezbytnou součástí sociální politiky. Ukazuje se, že „umění vládnout“, ve svém plném smyslu, včetně morálních, charakterových předpokladů, tradičně známých jako občanské ctnosti (poctivost, odpovědnost za věci obecné a politická vůle řešit problémy), je tou rozhodující složkou politického života a nezbytnou součástí politikovy profesionality. Důležitým aspektem vládnutí ve vyspělých demokraciích je trvalé sebeopravné institucionální úsilí. Je na občanech demokratické země, aby se s uměním vládnout seznamovali, rostli do jeho ctností a vyžadovali je od svých volených představitelů.

6 Závěr

        Lidé hodnotí společensko hospodářský systém podle jeho výkonnosti v širokém smyslu: jak zajišťuje bezpečí, spravedlivý řád a další podmínky pro osobní uplatnění a získání přijatelné úrovně a kvality života. Výrazné sociální a hospodářské nerovnosti, zejména, pokud jsou přijímány jako neférové, ohrožují legitimitu systému. 

        Popsali jsme čtyři politicko ekonomické mechanismy příjmové diferenciace, které prohlubují nerovnosti v národním i mezinárodním měřítku. Podrobněji jsme se zabývali pouze druhým a čtvrtým mechanismem; tyto dva působí nerovnosti, které je možno považovat za nespravedlivé. Působení druhého mechanismu je možné mírnit tím, že místní nebo státní úřady zdaňují rentu z pozemků a jiných přírodních zdrojů. Čtvrtý mechanismus rozvrací řadu rozvojových států a ohrožuje postkomunistické země. Mezinárodní instituce jako Světová banka a Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj mu věnují zvýšenou pozornost v rámci programů dobrého vládnutí (governance). Skutečná náprava však musí přijít od vnitřních sil každé země. 

        Svobodné tržní hospodářství spolu s liberální (konstituční) demokracií umožňuje rozvoj osobnosti i společnosti. Jeho šíření ve světovém rozsahu by mohlo umožnit odstranění hmotné bídy ve světě. Zároveň však otevírá prostor pro kořistění a zneužívání lidských a přírodních zdrojů. Jeho možnosti tak zůstávají nevyužity a jeho legitimita se ztrácí. Toto dilema legitimity tržního hospodářství je dilematem spravedlivého řádu a svobody. Společnost, lidé nemohu žít bez řádu a touží po spravedlnosti. Naděje a touha po spravedlivém řádu mohou lidi zavést k fundamentalismu až fanatismu. Odpověď na toto dilema, jeho positivní řešení je úkolem občanské společnosti demokratických ze­mí.

                                                                         Luděk Rychetník (ludekr2@volny­.cz)

Přednáška ke stažení ZDE