Benedikt XVI. – strážce víry
Volba kardinála Josepha Ratzingera papežem přivedla do čela církve všeobecně uznávaného teologa s širokým pochopením pro situaci v současném světě.
Přinášíme některé zajímavé informace o osobnosti a volbě nového papeže. Především však informaci pro nás zásadní – o jeho odmítnutí relativismu a různých módních výstřelků, které odvádějí od pravého učení.
Papež o nebezpečí relativismu
Nový papež Benedikt XVI. ještě před svou volbou a před začátkem konkláve přednesl dne 18. dubna 2005 zásadní projev, který předznamenává priority jeho pontifikátu.
Mezi tyto priority zařazuje odmítání relativismu, postoje, který se přizpůsobuje kdejaké módní vlně, neuznává nic za definitivní a jehož poslední mírou je vlastní já a vlastní chtění.
„Kolik záznamů kdejakých učení jsme poznali během uplynulých desetiletí, kolik ideologických proudů, kolik způsobů myšlení?“ ptá se Benedikt XVI ještě jako kardinál Ratzinger a dodává: „Denně se rodí nové sekty a naplňuje se, co říká svatý Pavel o klamání lidí, o lstivosti, která chce svést k bludu.“
Naproti tomu mít jasnou víru se často označuje jako fundamentalismus, zatímco relativismus, totiž nechat se vláčet „sem a tam závanem kdejakého učení“ se zdá být jediným postojem odpovídajícím moderní době.
Proti diktatuře relativismu staví nový papež dospělou víru, která se nenechá vláčet posledními vlnami módy a která je hluboce zakořeněna v přátelství s Kristem. Na základě tohoto přátelství získáváme kritérium pro rozlišení, co je pravda a co je klam.
Svatý Pavel nám v této souvislosti říká krásná slova, že je třeba – na rozdíl od peripetií těch, kdo jsou jako děti zmítané vlnami: konat pravdu v lásce jako základní směrnici křesťanského života, zdůrazňuje papež.
Není divu, že kritika relativismu vzbudila v některých kruzích nepřátelská reakce. Setkala se pochopitelně i s pozitivními ohlasy. Známý filosof John Haldane k tomu uvedl zajímavý postřeh: Dle něho je klamem moderního myšlení, před nímž papež varuje, idea, že „pravda se spíše vyrábí než odhaluje“. Důvodem je prý reakce moderního člověka na vědomí, že jsme hříšníci a že to může vést k našemu věčnému zatracení. Za těchto okolností, říká Haldane, je pohodlnější popírat existenci hříchu než litovat a napravit se.
První kroky nového papeže potvrzují jeho rozhodnutí chránit kategoricky čistotu víry, současně však jsou spojeny s voláním po větší jednotě mezi věřícími, po prohloubení ekumenických a mezináboženských vztahů. V tomto směru se setkává zatím převážně s pozitivním ohlasem. prosme, aby se mu v tomto úsilí co nejvíce dařilo.
BV
Životopisná data nového papeže
Joseph Ratzinger se narodil 16. dubna 1927 v bavorském Marktl am Inn. Pochází z tradiční katolické rolnické rodiny.
V letech 1946 – 1951 studoval teologii a filosofii v Mnichově a ve Freisingu. 29. června 1951 přijal kněžské svěcení. V roce 1953 obhájil doktorskou práci „Lid a dům Boží v církevním učení sv. Augustina“, v roce 1957 získal kvalifikaci universitního profesora.
Učil dogmatiku a fundamentální teologii postupně ve Freisingu, v Bonnu, v Münsteru a v Tübingenu, od roku 1969 byl profesorem dogmatické teologie a historie dogmat a vicerektorem univerzity v Regensburgu. V 35 letech se stal konzultantem Druhého vatikánského koncilu. V roce 1977 byl vysvěcen na arcibiskupa v Mnichově a Freisingu, téhož roku ho papež Pavel VI. jmenoval kardinálem.
Papež Jan Pavel II. ho v roce 1981 jmenoval prefektem Kongregace pro doktrínu víry. V roce 2002 byl kardinál Ratzinger zvolen děkanem kardinálského sboru. Je čestným členem Papežské akademie věd.
Benedikt XVI. je uznáván jako vynikající teolog, oceňovány jsou jeho komunikativní schopnosti. Některé jeho práce vyšly i v češtině (Křesťanství na prahu nového tisíciletí, Bůh a svět a další).
Kardinál Martini vysvětluje, proč volil Ratzingera:
„Jsme rozdílní, ale on bude velkým papežem.“
Interview listu La Repubblica 26. dubna 2005
Giulio Anselmi, Dario Cresto-Dina
Kardinál Carlo Maria Martini říká: „Rozdílnost nás spojuje“. Evangeliumnás učí, že právě v rozdílnosti nacházíme svého nejmilovanějšího bratra. Z tohoto výchozího bodu odvíjí Martini své vyprávění o novém papeži, aby nám vysvětlil, proč se on sám – který byl považován za hlavu progresivního hnutí a hlavního „protivníka“ německého kardinála v tajném rozhodování v Sixtinské kapli – postupně stal významným voličem Josefa Ratzingera. V tomto interview s listem „Repubblica“ emeritní milánský arcibiskup hovoří po prvé o Benediktu XVI. Ovšem pod jednou podmínkou: žádné otázky se nebudou týkat průběhu konkláve a jeho kandidatury na Svatý stolec.
Eminence, máme nového papeže, který byl definován jako „bojovník za víru“ a „muž, který vždycky říká ne“. Přesto mnozí upozorňují, že nás brzy překvapí tím, jak se vzdálí dokonce od svého osobního vývoje v učení Církve. Skutečně se to může stát?
Ano, bude tomu tak. Jsem si jist, že Benedikt XVI. má pro nás připravena nějaká překvapení, která budou v protikladu se stereotypy, jimiž byl až trochu příliš drsně definován.
Proč?
Za prvé protože vždycky byl mužem velice lidským, zdvořilým a laskavým, připraveným naslouchat názorům, které se lišily od jeho vlastních. Jak kardinál Ratzinger sám napsal v krátkém textu, jímž připomínal patnácté výročí mého episkopátu: „Nikdo nebude překvapen, jestliže říkám, že ne vždycky jsme sdíleli stejné názory. V temperamentu a školení jsme nepochybně velice odlišní.“ Avšak po výčtu zdůvodňujícím tyto rozdíly dodal: „V žádném případě tyto dvě pozice se navzájem vůbec nevylučují, ale naopak se integrují a vzájemně doplňují. Odlišné postoje a zdůrazňování nám umožňují, abychom se z různých východisek přibližovali komplexnímu úkolu Církve v dnešní době a více méně se pokusili o jeho realizaci.“
Říkává se, že je něco jiného být kardinálem a něco jiného být papežem. Bude to platit i pro Ratzingera?
Druhý důvod k tomu, abychom očekávali překvapení, přesně souvisí s mojí vlastní zkušeností, kdy jsem přešel od vyučování k pastorační činnosti: pastýře vždycky znovu vychovává a trénuje jeho lid. On se vskutku podílí na jeho úzkostech, utrpení, touhách a nadějích. Proto jsem si jist, že veliká odpovědnost, která dolehne na ramena nového papeže, bude podstatně zvyšovat jeho citlivost ke všem problémům, které drásají srdce věřících i nevěřících, a pravděpodobně jemu i nám otevře neobvyklé cesty.
Kdy jste se s Josefem Ratzingerem osobně setkal a co Vás na něm nejvíc ohromilo?
S Ratzingerem jsem se seznámil v říjnu 1980, kdy jsem se na papežovo pozvání jako nově zvolený člen – biskup zúčastnil Synodu o rodině, jehož byl kardinál Ratzinger mluvčím. Zvláště si připomínám jedno ráno ke konci synodu, kdy se očekávalo, že vystoupí se svými závěry. S velkou pokorou řekl: „Většinu noci jsme strávili prací na textu, ale pak jsme si uvědomili, že nebudeme schopni jej připravit. Tak jsme se rozhodli, že bude lépe jít se vyspat, a proto vám nemohu předložit, na co čekáte.“ Jeho upřímnost zapůsobila na každého a odklad jsme přijali s vlídným pochopením.
Řekl jste o něm: „Vášeň pro pravdu, kterou Josef Ratzinger v těchto letech konsistentně prokazoval, musí být chápána jako odpověď na slabost post-modernismu.“ Je to dobrý úsudek. Avšak, Vaše Eminence, jak se dá takový image Ratzingerův spojit s Vašimi tézemi, které – stručně řečeno – můžeme definovat jako progresivní?
Myslím, že nejlepší vysvětlení podal sám Ratzinger v tom krátkém textu, který mně věnoval a o němž jsem se už zmínil. Napsal tam: „Moje první náboženské zkušenosti se datují z období, kdy Romano Guardini správně dával absolutní přednost ‘rozlišování, co je křesťanské´ – Unterscheidung des Christlichen (jak byla v roce 1935 nazvána jeho práce)“. A když pak popsal poválečné období bojů o větší pluralitu, Ratzinger pokračoval: „Nicméně po nebezpečí, které se objevilo kolem r. 1968 splynutím eschatologie s utopií, kdy se tak víra redukovala na praktickou transformaci světa, stalo se opět nezbytným hledat určující rys křesťanství (Unterscheidung des Christlichen), nikoli aby se zazdil, ale aby se zachoval jeho dynamismus, který překonává čas a dosahuje věčnosti.“ Na důkaz toho uznává, že moje zkušenost „s tréninkem mladých kněží přicházejících ze všech kontinentů měla jiný charakter: byla tu větší možnost dosáhnout různých forem zprostředkování a širší syntéze: byl to podnět prozkoumat dosud neprobádané možnosti katolické reality.“
Dobré svědomí a kompetence jsou dalšími vlastnostmi, které jste přisoudil tehdejšímu kardinálovi před několika málo roky, vzpomínáme-li si správně – tedy r. 1997. V těchto záležitostech, jak jste dodal, Ratzinger je pro nás vzorem a motivující silou. Proč?
Jak říká první list Timotheovi: „Láska vyvěrá z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry“. Tyto tři zdroje lásky musíme potvrdit v osobnosti nového papeže. Také on má přirozenou víru v kompetenci, protože má za sebou zázemí německého profesora, které vyžaduje co nejširší a solidní informace o záležitostech, jimiž se má zabývat. Můžeme tak doufat, že tyto ctnosti se nyní vynoří v Církvi a také ve společnosti.
Odešli jsme nyní od papeže, který byl zvolen ve svých 58 letech, k novému, který je už stár 78 let. Byla to skutečně, jak mnozí tvrdí, jakási přechodná volba?
Ne tak moc přechodná volba, jako touha, aby po dlouhém pontifikátu následoval spíše kratší. Můžeme vidět, že toto pravidlo se uplatňovalo i v minulosti.
Opravňují nás první řeči Benedikta XVI., abychom si mysleli, že ve srovnání s Janem Pavlem II. jsou tu nějaké inovace?
Nemohu vidět žádné inovace v jeho prvním poselství, jehož nástin pravděpodobně byl již připraven kompetentním úřadem (uvážíme-li krátký čas, který měl nový papež k dispozici). Spíše se tady znovu potvrzuje veliká otevřenost pontifikátu Jana Pavla II. A to je určitě pozitivní znamení.
Proč Benedikt XVI. ihned silně naznačil potřebu pokračovat v dialogu se židy a zesilovat jej?
Kardinál Ratzinger věnoval hodně pozornosti – a ještě více zejména v několika posledních letech – dialogu se židy, který pokládá pro Církev za podstatný. Proto nejsem překvapen aktuálností, s níž v dopise rabínu Di Segni poukázal na tuto otevřenost k dialogu.
Jedno ze slov, která jsme v těchto několika posledních týdnech četli a slyšeli nejčastěji, bylo “kolegialita”, jako by se cítila potřeba jakéhosi nového vztahu mezi papežem, kurií a biskupy. Jak silná je tato potřeba v širokém summitu Církve?
Je to stále silnější požadavek v celé Církvi a jsem si jist, že nový papež se k němu postaví velmi vážně a bude o něm účinně jednat.
V současné době existují mnohé naléhavé sporné otázky, jimž Církev čelí: od ekumenismu k mezináboženskému dialogu a ke vztahům k modernímu světu. Nepovede příliš velký nedostatek flexibility k riziku, že se budou zhoršovat narušení a rozšiřovat propasti?
Jsem si jist, že nový papež nebude neflexibilní, ale naopak bude naslouchat a přemýšlet se svobodným srdcem a otevřenou myslí. Jako my všichni i on má jistě starost, aby se netlumila autorita. My všichni chceme silnou, statečnou nezpochybnitelnou autoritu, která jeho prostřednictvím by se neobávala změny.
Mluvíte o změně. V tom je to celé. Nemyslíte, že Církev prohrává závod se společností, která jako atlet už běží na dráze, zatím co ona ještě setrvává ve startovních blocích?
Církev a společnost se pohybují společně, ačkoli – a to je pravda – jejich krok je nerovný a nevyrovnaný. Avšak Církev drží klíče k lidskému srdci a vlak dějin jí neujede.
Co odpovíte těm, kteří poukazují na to, že za jistých okolností Církev plní náměstí, zatím co katedrály zůstávají bezútěšně prázdné?
Tady může docela dobře jít o to, že dokonce i Církev se dá lehce strhnout přitažlivostí médií, když se jí zmocní jejich pozornost. Přesto však moje zkušenosti biskupa v moderním velkoměstě nejsou prázdné kostely, ale katedrály plné tisíců mladých lidí, kteří nehledají povrchnost, ale hluboké porozumění Slovu božímu.
Co jsou hlavní příčiny krize katolicismu a naopak kde se Církev objevuje jako velice vitální a dobročinná?
Jediným důvodem krize v Církvi je slabost ve víře a naději. Ježíš sám říkával: “Když přichází Syn člověka, nalezne na zemi víru?” Ježíš ví, že jsme slabí a vystaveni pokušení. Proto se také modlil za Petra, aby neztratil svoji víru a byl schopen utvrzovat v ní své bratry.
Zdá se, že Benedikt XVI. je jméno, které bylo vybráno také na počest míru, téměř jako vzývání k míru či jakýsi jeho příslib.
Kristův požadavek míru potrvá, pokud bude mír ohrožován lidským sobectvím a složitostí dějin. Proto jméno Benedikta XVI. je pro nového papeže dobrým znamením.
Kardinále Martini, čemu – můžeme-li se zeptat – Vás tato zkušenost naučila? Smrt papeže Wojtyly, láska, s níž se objímal člověk s pastýřem, konkláve, mimořádná pozornost, s jakou to sledovaly všechny noviny a televize na světě?
Jsem ještě stále plný oněch událostí, které se nás hluboce dotkly, a je pro mne ještě těžké, abych je všechny nějak shrnul – bylo jich mnoho a v široké škále. Přesto však zde dozajista působilo úzkostlivé hledání významu a přání najít duchovního vůdce, který by řídil všechen lid a zvládl všechny lidské situace.
Eminence, vrátíte se teď do Jeruzaléma, abyste uzavřel svá biblická studia. Jaké přání si nesete ve svém srdci?
Mám pouze jediné přání. Nosím ve svém srdci Izajášův sen: “Kvůli Jeruzalému si nedopřeji odpočinku, dokud jako záře nevzejde jeho spravedlnost, dokud jako pochodeň nevzplane jeho spása. Národy spatří tvoji spravedlnost a všichni králové tvou slávu.”
Přeložil Václav Němec
Co bylo před konkláve
Bývalý barcelonský arcibiskup, 78letý kardinál Ricard Maria Carles, informoval na setkání věřících v Barceloně o hluboké zkušenosti, kterou mu přinesla účast v konkláve, v němž byl zvolen Benedikt XVI.
Při plném respektování přísahy o zachování tajemství o volbě papeže hovořil o svých zážitcích při přípravě volby.
První den konkláve byl věnován seznámení kardinálů s organizací průběhu konkláve. Dokonce se dověděli označení dveří, jimiž mají procházet.
Joseph Ratzinger prý k tomu s úsměvem poznamenal: „To je legrační: Po 20 letech, co jsem tady, teprve se dovídám název dveří, kterými vstupujeme.“
V dalším průběhu zasedání se měli kardinálové lépe seznámit. Každý měl 7 minut, aby oslovil shromáždění a sdělil svůj pohled na svět a na církev.
O profilu nového papeže se přitom nemluvilo. Mluvilo se o církvi.
Každé ráno a odpoledne, s hlasovacími lístky v ruce, vystupovali kardinálové k oltáři a před Kristem posledního soudu pronesli formuli: „Přísahám před Kristem, který mě bude soudit.“
Kardinál poznamenal, že v konkláve nebyl žádný prostor pro lobbyisty nebo nátlakové skupiny.
Přesně v 5,30 hodin odpoledne 19. dubna bylo dosaženo dvoutřetinové většiny nutné pro platnou volbu. Zazněl potlesk, komisaři sčítající hlasy požádali ještě o ticho a trpělivost, než sečtou všechny hlasy.
Potom místoděkan kardinálského sboru, kardinál Angelo Sodano, vatikánský státní sekretář, se zeptal kardinála Ratzingera, zda volbu přijímá. Ratzinger odpověděl latinsky: „Ač toho nejsem hoden, přijímám v poslušnosti.“
Ovzduší v kapli bylo plné slavnostního dojetí. Kolínský kardinál Meisner prý plakal jako dítě, když poprvé spatřil Benedikta XVI. v bílém. Později v rozhovoru pro španělské noviny La Razon řekl: „Znám papeže už 35 let. Má inteligenci 12 profesorů a je zbožný jako dítě při svém prvním přijímání a jsme přátelé.“ A dodal: „Když jsem viděl, jak ve věku 78 let, kdy jiní jdou na odpočinek, má na sebe vzít pověření tak velkým posláním a jak to dělá tak jemně a inteligentně, byl jsem nesmírně dojat a rozplakal jsem se. Jsem člověk a ne stroj. Člověk, který má srdce, smí plakat.“
Kardinál Meisner prý v tom rozrušení zapomněl při gratulacích pozvat papeže na Světový den mládeže do Kolína. Ale papež to řekl za něho: „Přijdu do Kolína a jsem šťasten, že tam půjdu.“
Při návratu do Domu svaté Marty, kde byli voliči ubytováni, byl Svatý Otec přivítán potleskem řádových sester a personálu. Papež pozdravil každého, líbali mu ruce, ale on je políbil na tvář. Kardinál Carles k této informaci dodal: „To je ten, kterému říkají „velký inkvisitor“.“
Dle Zenitu 13. 5. 2005
Americký arcibiskup do čela Kongregace pro doktrínu víry
Papež Benedikt XVI. jmenoval už svého nástupce jako prefekta Kongregace pro doktrínu víry. Je jím 68letý arcibiskup ze San Francisca, William Levada.
Arcibiskup spolupracoval s tehdejším kardinálem Ratzingerem v letech 1986 – 1993 na Katechismu katolické církve a v druhém anglickém vydání doprovodil katechismus komentářem.
Arcibiskup Levada je členem Kongregace pro doktrínu víry od roku 2002.