Alternativy proti růstu chudoby ve světě
1. V roce 1931 vydal tehdejší papež Pius XI. encykliku, v níž jako cestu k řešení hospodářských problémů tehdejšího světa navrhoval: nahradit námezdní smlouvu smlouvou společenskou tam, kde je to možné.
Jinými slovy, navrhoval, aby zaměstnanci nebyli závislí jen na mzdě, ale aby dle konkrétní možnosti se i vlastnicky podíleli na hodnotách, které v podniku pomáhají tvořit a aby případně měli možnost se vyjadřovat a podílet i na řízení podniku, v němž pracují.
Šlo o návrh, který byl radikálně odlišný od v té době módní komunistické doktríny požadující vyvlastnění továren ve prospěch státu a který současně překonával tolik kritizované oddělení práce a vlastnictví v kapitalistické společnosti.
Setkal se samozřejmě s odmítnutím na kapitalistické i komunistické straně. Svět pokračoval dál směrem ke komunismu, fašismu a ke světové válce. Dnes se ukazuje, že tehdejší námět může nabízet jednu z vhodných alternativ právě pro současnou ekonomiku.
2. V roce 1954 postavila v Mondragonu v severním Španělsku skupina nadšenců továrnu, jejímiž spoluvlastníky byli ti, kdo v ní pracují. Jejich inspirátorem byl katolický kněz José-Mária Arismendiarrieta, který se snažil uplatnit myšlenky papežské encykliky v praxi.
Továrna vyráběla vařiče. Nezkrachovala, měla ekonomický úspěch. Na stejném principu začaly v Mondragonu vznikat továrny s dalším sortimentem zboží. Dosahovaly vyšších zisků, vyšší produktivity práce a lepšího společenského klimatu než jiné kapitalistické podniky ve Španělsku. Za 20 let změnily Mondragon v kvetoucí průmyslové město.
Dnes je mondragonská skupina nadnárodní společností, která expanduje do dalších zemí.
Mondragonské podniky využívají formu, odpovídající zhruba našim družstvům, mají však řadu odlišností, které právě umožnily jejich orientaci na společné dobro členů.
Z hlediska našeho problému růstu propasti mezi chudobou a bohatstvím připomeňme pouze to, že v Mondragonu rozdíl mezi nejméně hodnocenými a nejvíce placenými pracemi je 1:6, jinde ve Španělsku je to 1:15 a v USA dokonce 1:100. Možná, že dnes už díky obecnému trendu u nás i ve světě jsou tyto rozdíly ještě větší. Nelze se potom divit, že propast mezi chudobou a bohatstvím se prohlubuje.
3. Právě menší rozdíly ve výši odměňování a současně lepší sociální a pracovní klima ukazuje možnosti, jak tuto propast překlenout. – Nabízí cesty, jak dosáhnout, aby ekonomické uspořádání sloužilo člověku.
Tato nabídka získává v poslední době nový zájem. Je uplatňována jako zaměstnanecká participace nebo účast zaměstnanců na produktivním kapitálu nebo ještě šířeji jako ekonomická demokracie.
Společným jmenovatelem tohoto zájmu je zjištění, že stále složitější stroje a zařízení potřebují ke své obsluze pracovníky mající nejen příslušnou kvalifikaci, ale i vysokou odpovědnost a zájem o výsledek své práce. Za tím účelem se jeví užitečné poskytovat jim různé výhody, ať skutečné nebo fiktivní, aby se cítili za dosažené výsledky odpovědní.
„Po období, kdy v ekonomice záleželo na tvorbě shareholder value jako vrcholném principu ekonomické racionality, začínají se objevovat nové cesty myšlení a chování“, píše švýcarský finanční odborník prof. Paul Dembinski (časopis Finance and Common Good, č. 20/2004, Geneva).
4. Hovoří se nyní o „stakeholder value“ nebo dokonce o „workholder value“.
„Shareholder“ je člověk, který svěří své akcie finančním institucím, které je investují do akcií různých podniků tak, aby přinášely co nejvyšší a nejrychlejší zisk, třeba i na úkor dlouhodobé výkonnosti firmy, do níž se akcie vkládají.
„Shareholder value“ je hodnota, která se získává takto vloženými akciemi.
Pojem „stakeholder“ zahrnuje osoby či instituce, které mají vliv na chod podniku nebo které jsou naopak fungováním podniku ovlivňovány. Patří k nim tedy jak akcionáři, tak zaměstnanci, dodavatelé, obce atd. Společným zájmem stakeholderů je dlouhodobá výkonnost firmy.
„Stakeholder value“ je hodnota, která se vytváří v důsledku aktivity stakeholderů.
„Workholder“ je ten, kdo se podílí na vytváření hodnot v podniku přímo svou prací.
„Workholder value“ je tedy hodnota vytvářená pracovní účastí v podniku.
5. Orientace na „stakeholdery“ – jinými slovy orientace na partnerství, spolupráci účastníků hospodářského procesu jako cesta k lepší ekonomické výkonnosti se těší rostoucí pozornosti. Řada příkladů dokladuje, že to může být cesta úspěšná. Uplatňuje se v nejrůznějších formách, ať už jsou to družstva, podnikatelské sítě, svěřenecké zaměstnanecké fondy či různé tzv. partnerské podniky.
U nás jsou tyto možnosti téměř neznámé. Asi mají pravdu pesimisté, že v našem prostředí, v němž korupce a bezohlednost se považují za normu chování, příliš nadějí na úspěch zatím ani nemají.
6. Tím zajímavější je, že ve světě se stále více začíná hovořit dokonce o tzv. solidární ekonomice jako potřebném doplňku „oficiální“ ekonomiky a významné cestě pomáhající ke zmírnění chudoby.
Co je solidární ekonomika? Zatímco např. družstva rozdělují hospodářské výsledky činnosti mezi své členy, směřují výsledky solidární ekonomiky navenek, k pomoci těm, kteří jsou na okraji společnosti, prostě k potřebným. V našem pojetí se jedná o neziskové obecně prospěšné organizace. Ve světě však existují další velmi zajímavé formy, které hrají významnou úlohu v boji proti chudobě.
7. K takové významné formě patří tzv. mikrofinancování. Nejznámějším příkladem této formy je Grameen banka v Pakistánu. Zakladatel banky profesor Muhamad Junus šel mnohokrát s dělníky či drobnými řemeslníky do banky, aby jim pomohl s úvěrem. Byli odmítnuti, že nejsou pro úvěr důvěryhodní. Teprve až se sám za ně zaručil, úvěr dostali. Tak se zrodila myšlenka Grameen banky, která by poskytovala finanční služby majetkově slabým žadatelům a umožňovala zlepšení jejich životní úrovně.
Poté co bylo poskytnuto více než 1 milión drobných úvěrů při návratnosti z více než 98 %, prokázal prof. Junus, že obchodní politika bank je chybná. Postupně vytvořila Grameen banka přes 1000 poboček a pracovala ve více než 32500 vesnicích.
Idea mikrofinancování se rozšířila do více než poloviny zemí světa. V roce 2003 byla vytvořena Evropská síť pro mikrofinancování (REM). Během jediného roku představovala tato síť už 27 členů z 13 zemí EU. (Podrobnější informace obsahuje švýcarský časopis Finance and Common Good z listopadu 2004).
U nás po neúspěšném pokusu s družstevními záložnami není pochopitelně o tuto formu zájem. Nedostatečná právní úprava spolu s nedostatkem řádného dohledu dokázala spolehlivě zdiskreditovat dobrou myšlenku.
8. Jinou zajímavou myšlenkou, která získává rostoucí zájem, je tzv. komplementární měna. Všichni u nás známe stravenky, které mohou sloužit k nákupu stravy v restauracích, jež stravenky uznávají. Stravenka tak představuje ve svém okruhu uznávanou měnovou jednotku pro vymezené účely.
Nemusí jít ovšem jen o stravenky. Může jít o nejrůznější služby či jiné hodnoty, které účastníci ve vymezeném okruhu účastníků uznávají a vzájemně vyměňují. Někdo potřebuje pohlídat byt během dovolené. Je-li zapojen ve vymezeném okruhu, zaplatí za tuto službu v komplementární měně, a příjemce „platbu“ použije zase za jiné služby pro sebe. Je to jednoznačně levnější než objednání služby na běžném trhu. Neplatí se úroky, „měna“ platí jen po stanovenou dobu.
Zní to neuvěřitelně, ale zájem o komplementární měnu ve světě roste.
Někteří autoři dokonce tvrdí, že regionální měny a nulové úroky mohou být řešením hospodářských krizí.
9. Jiným zajímavým modelem je ekonomika společenství. Inspirátorkou této formy je zakladatelka hnutí FOCOLARE Chiara Lubichová. Když projížděla v květnu 1991 městem Sao Paolo v Brazílii, byla otřesena nesmírnou bídou uprostřed honosných mrakodrapů.
Navrhla vytváření nových podniků, které by sice byly orientovány na zisk, ale ten má směřovat jen do 3 přesně vymezených oblastí:
a) k financování vlastníků ve prospěch rozvoje podniků
b) k propagaci kultury společenství
c) k pomoci lidem v nouzi
Tyto podniky měly tvořit „průmyslové parky“. V současné době jsou nejrozvinutější parky v Brazílii, Argentině, USA, Belgii, Portugalsku, Itálii a Holandsku. Dnes existuje 797 takových podniků s různým obchodním zaměřením. (Údaje převzaty z časopisu Finance and Common Good č. 20/2004 str. 93–94)
10. Všechny tyto snahy mají společného jmenovatele: Je jím vědomí, že současná ekonomika zaměřená na okamžitý a co nejvyšší zisk i na úkor ostatních ohrožuje celou společnost. Nebezpečí finančních krizí, dokonce už i státních bankrotů, růst bídy, vysoká nezaměstnanost, spekulační „kasinová“ ekonomika vytvářející nebezpečnou finanční bublinu – to vše a řada dalších problémů upozorňuje stále naléhavěji, že bude nutno dříve či později změnit navyklé přístupy v zájmu vlastní sebezáchovy.
Konference OSN v Rio de Janeiro v roce 1992 vytýčila proto požadavek „udržitelného rozvoje“, který by měl zahrnovat sociální vyváženost, ekologickou únosnost, spravedlnost a ekonomickou účinnost.
Dnes se k tomu často zdůrazňuje zejména potřeba reformy finanční struktury a nezbytnost oddlužení chudých zemí, lépe řečeno prominutí úroků z dluhů, které tyto země již dávno zaplatily.
Začíná se znovu hovořit o dosud odmítaném až vysmívaném principu společného dobra, ačkoliv je to jeden z principů křesťanského učení o společnosti. Bez ohledu na to či právě proto by se tento princip vzhledem k současné situaci ve světě měl vrátit do zorného pole naší pozornosti. Ostatně uváděné náměty z oblasti solidární ekonomiky tomuto principu plně odpovídají. Odpovídají mu i požadavky na podporu ekonomiky stakeholderů, tedy na podporu participace v ekonomice.
Nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz spolu s Danielem Ellermanem v kritice ruské privatizace z roku 2003 dokonce zdůrazňují, že jakákoliv pozitivní ekonomická strategie by dnes měla jako klíčový prvek obsahovat posílení lokální moci pomocí zaměstnaneckých podniků, nových družstev a ostatních spolků 3. sektoru občanské společnosti.
11. Může se zdát, že nás se vpředu uváděné problémy netýkají. U nás nikdo neumírá hladem, pečovatelský stát či přesněji vrchnostenský stát dosud uvolňuje prostředky na sociální a další podpory, i když naříká, že mu chybějí peníze. Jsme však součástí globálního světa a jeho problémy se nutně dotknou i nás. Stěží můžeme čekat, že se jen „svezeme“. Nedokážeme-li správně reagovat, můžeme se dočkat nemilých důsledků.
Po senátních volbách na podzim 2004 se všeobecně hovoří, že našim politikům chybí vize. Handrkujeme se o malichernosti, ale pozitivní programy chybí.
Dokáže některá z našich politických stran takový program nabídnout?
Snad jako jeden z podnětů může posloužit článek na téma: „Teď je ta hodina“, který byl napsán před dvěma lety, ale dnes se zdá být ještě aktuálnější.
Bedřich Vymětalík