Ztráta smyslu života ohrožuje život
Ve vysílání radia Vatikán 12. prosince 2004 upozornil Josef Koláček na hrozivý nárůst sebevražd u mladých lidí. Vysvětluje to tím, že člověk, který chce sobecky užívat života okamžitě a bez ohledu na ostatní zjišťuje nakonec, že život pro něj ztratil smysl a že je zoufale sám. Toto vědomí zasahuje, zdá se, i mladé lidi.
Ve vysílání zazněly až neuvěřitelné příklady:
Koncem listopadu 2004 jedna patnáctiletá dívka, která se sama sobě nelíbila, skočila z osmého poschodí věžáku v Segrátu u Milána. Do svého deníku napsala den, hodinu a způsob sebevraždy. Devatenáctého listopadu dvacetiletý mladík z Pomarance u Pisy a devatenáctiletá dívka z Florencie se položili na koleje a v objetí se dali přejet vlakem jedoucím do Livorna. Ti nezanechali žádné poselství, které by vysvětlilo jejich sebevraždu. A v sobotu dvacátého listopadu zachránil zásah policie dvacetiletou dívku z Viterba, aby neskočila z vysokého mostu.
V Itálii je osm sebevražd na jedno sto tisíc obyvatel ročně, v Rakousku a Slovinsku je to dvacet až třicet sebevražd na sto tisíc obyvatel za rok a ve Švédsku se dosahuje třiceti pěti sebevražd každý rok.
Psychiatr Gabriel Levi uvádí, že za posledních deset let se zdvojnásobil počet sebevražd mladých a tendence naznačuje další růst.
Nedávno římský deník „La republika“ uveřejnil dialog patnáctileté studentky s chápavým profesorem Rodoli. S jejím pocitem bez zábran, že si chce koupit kalhotky, které je vidět pod džínsy podle módy hodně spuštěnými pod pupík. Pan profesor jí namítá, zda to není smutné se prostě podřizovat příkazu módy. A ta dívenka mu smečne zdrcující odpověď: „Zpěváci, fotbalisté, herečky, lidé, co se objevují v televizi, ti opravdu existují. A dělají si co chtějí. Všichni ostatní nejsou nic a nebudou nic. Já to pochopila už od malička. Náš život bude neužitečný. Musím se smát, když se mé přítelkyně hádají, který kluk je v jejich třídě nebo skupině hezčí – ten opálený nebo ten blonďák. Nic se nezmění. Jsou to dvě velké nuly. My si můžeme jen koupit dvoje stejné kalhotky, které ale nosí mnozí jiní. Nemáme žádnou naději se odlišit. Jsme beztvará masa.“
Ta dívenka to neví – pokračuje vatikánský komentář – ale má ve svých myšlenkách uloženy dvě století filosofie – dvě století protilidského myšlení zastánců kultury smrti, které nyní doráží ke břehům patnáctiletých dívek.
Pro křesťanství na příklad má člověk nekonečnou cenu nezávisle na tom, co dělá. Dokonce i vlasy na jeho hlavě jsou spočítány – říká evangelium. Aby bylo jasno – každý je jedinečný, absolutně odlišný od jiných. Neopakovatelný, velmi cenný a hlavně milovaný Bohem. Zde nerozhodují rasové nebo druhové důvody, všichni jsou takoví v očích Boha, který je milujícím Otcem. Avšak o tuto skutečnost byla tato patnáctiletá dívenka okradena.
„My jsme nuly, beztvará masa“ – říká svým svěžím hlasem, jako je jejích patnáct let. Je to otřesné pronášet taková slova ve věku, kdy je člověk od přirozenosti mít velké naděje. Svědčí to však o jediné věci. Doma, ve škole, mezi přáteli bylo ti pořád opakováno, že jsi nula. Něco, jako tisíce jiných. Ale že se musíš spokojit s nicotou nějakých značkovaných džínsů, nějaké zmínky v rozhlasovém vysílání, nějakého podpisu známého zpěváka nebo fotbalisty. To ale také znamená, žes nepocítila, že jsi opravdu milována. Protože v lásce své matky nebo svého otce se naučíš, že jsi neopakovatelná a náramně cenná. A to ti nevymaže z paměti žádná televize.
Vybral BV