Společné dobro: přežitá vize?
Pod tímto titulkem byl v revue Universum České křesťanské akademie v prosinci 2009 otištěn článek Ing.Luďka Rychetníka o významu respektování společného dobra. Článek vhodně doplňuje naše informace o křesťanském učení o společnosti.
Požádali jsme proto autora i ČKA o souhlas k otištění Na našich webových stránkách Za jejich souhlas děkujeme.
Na průčelí budovy, v níž zasedá Parlament ČR čteme „Salus rei publicae suprema lex esto!“ Blaho obce budiž nejvyšším zákonem! Princip společného dobra je hlásán jako nejvyšší požadavek na tvorbu zákonů a činnost zastupitelských orgánů a zprostředkovaně výkonné moci. A jak vypadá praxe?
Australský labouristický ministerský předseda, Kevin Rudd (2009), spolu s týmem poradců, publikovali programový dokument „Celosvětová finanční krize“ (The Global Financial Crisis), kde píše o sociální spravedlnosti, o stabilitě bankovního systému jako veřejném dobru a v závěru, že „vláda … je pro společné dobro, přijímající jak svobodu jednotlivce, tak spravedlnost …“.
Podle návrhu zákona zastavárny nesmějí přijímat zboží mezi 22. hodinou večer a 6. hodinou ráno. Navrhovatelé chtěli omezit obchodování s kradeným zbožím. Poslanec František Beneš říká, že návrh zákona „vychází vstříc požadavkům občanů, starostům měst a obcí“ a že „.. je to zákon proti zlodějům, kteří kradou na ulicích, v restauracích při zavírací době a potom se potřebují svých věcí rychle zbavit. Je to zákon proti dealerům drog, proti vášnivým hráčům, kteří potřebují (okamžitě) získat peníze“.
Prezidentovo prohlášení, že návrh je „na hraně ústavnosti“, vysvětluje tajemník Jakl následovně: „Docela zásadním a brutálním způsobem se dotýká svobodného vlastnictví a svobodného nakládání se svým majetkem pro všechny vlastníky a podnikatele těchto živností“, tj. zastaváren. A dodává: „ .. nejmenší zločinnost je v diktátorských režimech. Tyto režimy totiž vůbec nemají žádný problém omezit svobodu lidí a vytrubovat do světa, že to je v jejich zájmu, že to je v zájmu boje proti kriminalitě .. “.
Pro prezidenta a Ladislava Jakla je vrcholnou hodnotou svoboda podnikání a v jakémkoliv omezení vidí krok k diktatuře. Pro navrhovatele a starosty obcí, kteří zákon požadovali, je přední hodnotou pořádek v obci a vláda práva a jsou přesvědčeni, že vlastnické právo a podnikatelská svoboda (v zákonném rámci) navrhovaným zákonem omezeny nejsou…
Princip společného dobra hledá rovnováhu, ukazuje k ideálu svobody v řádu, ke svobodě spojené s odpovědností za druhé a dobrý společný řád. Tento princip je propracován v sociální nauce církve a umožňuje obecnější filosoficko teologickou diskusi.
Společné dobro je jeden z hlavních principů sociální nauky církve. Dokonce je jedním z tradičních principů katolické etiky ještě od dob, než se z ní vyčlenila sociální nauka.
Podle Katechismu Katolické církve se jím rozumí „souhrn podmínek společenského života, které jak skupinám, tak jednotlivým členům dovolují úplnější a snazší dosažení vlastní dokonalosti“ (Katechismus § 1906). Zahrnuje tři prvky:
II. určitá úroveň společenského blahobytu, zajišťující každému materiální podmínky pro důstojný život
III. veřejná moc, která zajišťuje stabilní, bezpečný a spravedlivý řád v zemi.
Stojí za to ocitovat příslušné paragrafy Katechismu, který používá termín „obecné dobro“:
§1907. „Na prvním místě předpokládá respektování osoby jako takové. Ve jménu obecného dobra je veřejná moc zavázána respektovat základní a nezadatelná práva lidské osoby. Společnost je povinna dovolit každému svému členu uskutečnit své vlastní povolání. Obecné dobro spočívá zvláště v podmínkách pro uplatňování přirozených svobod, které jsou nezbytné pro plný rozvoj lidského povolání: tedy v právu ‚na jednání podle správných příkazů svého svědomí, na ochranu soukromého života a na spravedlivou svobodu i ve věcech náboženských‘ “.
§1908. „Na druhém místě obecné dobro vyžaduje společenský blahobyt a rozvoj skupiny samé. Rozvoj je souhrnem všech sociálních povinností. Jistě, vládní moc musí rozhodovat ve jménu obecného blaha mezi různými jednotlivými zájmy. Musí však každému zpřístupnit to, co tento jedinec potřebuje, aby mohl vést opravdu lidský život: potravu, oblečení, zdraví, práci, výchovu a kulturu, pravdivou informaci, právo založit si rodinu atd.“
§1909. „Obecné dobro zahrnuje konečně mír; to znamená stálost a bezpečnost spravedlivého řádu. Předpokládá tedy, že veřejná moc zaručuje čestnými prostředky bezpečnost společnosti i jejích členů. To je základem práva na oprávněnou osobní i kolektivní obranu.“
Katechismus výslovně ukládá zajistit podmínky I a III „veřejné, vládní moci“, jako její prvotní úkol. Podmínku II můžeme chápat jako úkol pro veřejnou sféru jako celek, pro veřejnou moc všech úrovní i občanskou společnost. Podle pastorální konstituce Gaudeum et spes (§ 74) je obecné dobro je dokonce smyslem, konečným cílem politického společenství. Je tedy vlastním legitimačním principem státu.
Kompendium sociální nauky Církve staví zásadu společného dobra jako první zásadu sociální nauky, následovanou zásadami univerzálního určení statků, subsidiarity, participace a solidarity.
V Kompendiu sociálního učení církve se píše:
§164. „Z důstojnosti, jednoty a rovnosti všech osob vyplývá především princip společného dobra, k němuž musí směřovat každý aspekt společenského života, protože v něm nachází plnost svého smyslu. ..“
„Společné dobro nespočívá v prostém souhrnu jednotlivých dober každého subjektu příslušejícího ke společnosti. Jelikož patří všem i každému, je a zůstane společné, protože je nedělitelné a protože jedině společně je možno toto dobro získat, zvětšovat a střežit, a to i vzhledem k budoucnosti. Stejně jako mravní jednání jednotlivce se naplňuje uskutečňováním dobra, tak také společenské jednání dosahuje svého naplnění, když se uskutečňuje společné dobro. Společné dobro je tudíž možné chápat jako sociální a komunitní rozměr mravního dobra.“
V této souvislosti ještě upozorním na dvě myšlenky z poslední encykliky Benedikta XVI. Caritas in veritate.
Její východisko vidím v antropologii založené na dynamice lásky (§ 1), která podněcuje lidi, aby se zasazovali o spravedlnost a pokoj – tedy prvky společného dobra. „Každý z nás nalézá své dobro, když příjme plán, který s ním Bůh má“. Jeho uskutečňováním nacházíme své štěstí a svobodu. Tak je podle Benedikta XVI spojen náš životní úkol se společným dobrem.
Benedikt několikráte připomíná sociální nauku Církve. Na jednom z nejvíce výmluvných míst píše, že sociální nauka odpovídá na „dynamiku přijaté a darované lásky“ a označuje ji za „caritas in veritate in re sociali“: zvěst pravdy o lásce Kristově ve společnosti (§ 5).
Domnívám se, že naznačují směr pro úvahy o životě každého z nás i naší společnosti.
Zakotvení konceptu v dějinách
Katechismem stanovené úkoly veřejné moci se do určité míry shodují s povinnostmi dobré vlády v řadě starých textů zvaných „zrcadlo prince“, na př. vlastním životopisem Karla IV Vita Caroli, který byl psán zároveň jako učebnice a příklad pro jeho nástupce. Pro ekonoma je zajímavé, že podobná je též formulace “tří povinností vládce v systému přirozené svobody” podle Adama Smithe (Bohatství národů, kniha IV, kapitola IX.). Tyto povinnosti jsou však ve srovnání se Sociální naukou Církve užší v bodě II (podle uvedeného výčtu v Katechismu), týkajícím se společenského blahobytu a důstojného života lidské osoby. Vládce je povinen zajistit:
1. bezpečí před útokem z vnějšku a zločinem uvnitř,
2. spravedlnost – pevnou, spolehlivou vládu práva, včetně občanské svobody v naší době,
3. veřejné práce – nezbytnou infrastrukturu, na kterou soukromá iniciativa nestačí.
Nejsou-li plněny, vládce a stát nemá dostatečnou legitimitu, ztrácí podporu obyvatel a hroutí se při vnějších otřesech a krizích. Zatímco povinnosti vládce ve Smithově formulaci představují minimum řádného státu, Katechismus pojímá vládcovy povinnosti šíře. Staví ideál, morální závazek pro společenské úsilí. Porovnáme-li tyto dvě varianty s naší dnešní realitou, patrně usoudíme, že náš stát v určitých ohledech (Adam Smith bod 2.) neplní spolehlivě ani minimum, v jiných ohledech (Adam Smith bod 3, Katechismus prvek II.) se blíží ideálu Katechismu, ve srovnání s ostatními členy EU na velmi dobré úrovni.
O roli vládce mluví ale již Starý zákon, kde je spravedlnost prvotní ctností krále. Spravedlností se má král snažit vyrovnat Bohu. Spravedlivě soudit je jeho první povinností, následuje povinnost být vojevůdcem. V První knize Samuelově 8,20 se např. uvádí: „Náš král nás bude soudit a bude před námi vycházet a povede naše boje.“ V První knize královské 10,9 zase: „Protože si Hospodin zamiloval Izraele na věky, ustanovil tě králem, abys zjednával právo a spravedlnost.“ A v knize Přísloví 8,15 se píše: „Hlas moudrosti. Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci.“
A dále Přísloví 21,3: (o králi) „Prosazovat spravedlnost a právo je před Hospodinem výbornější než oběť.“
Aristoteles a Tomáš Akvinský čtenáře odkazují na přirozenost člověka, tj. na charakteristiku člověka jako druhu. “Člověk je od přírody společenským, politickým tvorem” (Aristoteles Politika: 1253 a3). Aristoteles tedy předpokládá, že člověk má druhovou přirozenost, ve smyslu souboru určitých základních charakteristik, vlastních člověku jako živočišnému druhu. Tento pojem je v současnosti zpochybňován, domnívám se, že neuváženě. Prvním přiblížením k němu je význam pojmu “člověk”; co jím rozumíme, když čteme, že řekněme věstonická Venuše je prvním uměleckým výtvorem člověka na našem území.
Věčná otázka: Co je člověk?
Život v rodině a společenství je jednou z těchto charakteristik lidské přirozenosti, dalšími jsou vybavenost rozumem a svoboda rozhodování. Ze společenskosti a rozumnosti člověka odvozuje filosofie, od Aristotela počínaje, principy přirozené morálky. Aristotelsko-tomistický je též pojem „vlastní dokonalosti” v definici společného dobra a její dosažení jako životní cíl člověka, jeho „povolání“. (Povolání člověka zdůrazňuje a osvětluje Benedikt XVI. ve své poslední encyklice Caritas in veritate, § 16–19.) Postmoderna zpochybňuje tato klasická východiska a pojmy. Nenabízí však alternativu kromě nezakotveného voluntarismu, který vyúsťuje v dehumanizaci kultury.
Dalším, charakteristickým rysem člověka je kultura ve smyslu způsobu života zakotveného ve sdílených hodnotách, sdílené životní moudrosti a umění společného i osobního života. Společenskost a kulturnost člověka spolu úzce souvisí: kultura je společenským jevem a společnost musí být vybavena vhodnou kulturou, jinak by nepřežila. Pojem společného dobra je nutno chápat jako nezbytnou součást kulturního, hodnotového vybavení každé společnosti, součástí životní moudrosti, která umožňuje společnosti žít a prosperovat. Pokud se pojem společného dobra vytratí z obecně uznávaných hodnot, musí to mít pro společnost nepříznivé důsledky. „Správná“ kultura, tj. kultura adekvátní existenčním úkolům společnosti, je nezbytným vybavením pro přežití. V případě společného dobra jde o hodnotu potřebnou pro vnitřní organizaci společnosti.
Jak píše Roger Scruton ve svém Slovníku, všechny politické doktríny se zakládají na nějaké hypotéze o lidské přirozenosti. Je poučné zamyslet se z tohoto hlediska nad ideologiemi: co o člověku předpokládá klasický liberalismus, neoliberalismus, socialismus a srovnávat je s křesťanskou či jinou náboženskou představou o člověku (o křesťanském katolickém pojetí viz opět Katechismus Katolické církve, II. oddíl, 1. kapitola, § 355-). Prvotním argumentačním zdrojem sociálního učení je přirozené právo, jehož poznání je možné cestou rozumu. Od II. vatikánského koncilu je tento zdroj obohacen o antropologii a kristologii (Common Good 1966: § 44–47, 29)
Sporná je stabilita, či stálost lidské přirozenosti: ideologie, které usilují o násilnou přeměnu společenského řádu a následnou převýchovu člověka, implicitně předpokládají, že lidská přirozenost buď neexistuje, nebo je měnitelná: “lidské sobectví či hrabivost lze změnou životních podmínek a převýchovou vymítit”.
Sporný je též stupeň či význam společenskosti, vztahu člověka k lidskému společenství. Aristoteles, a Tomáš výslovně (Summa Theologica II-II, q. 58, 7 ad 2; q. 64, 2), pojímají společnost organicky, chápou člověka jako část celku. Společné dobro obce je odlišné od dobra kteréhokoliv jedince a je mu nadřazené. Jak jsme viděli v Kompendiu, dnešní katolická sociální nauka uchovává tento rozdíl uchovává, ale toto integrální pojetí teologicky zdůvodňuje teologickou antropologií – lidskou přirozeností – a vyvažuje je lidskými právy (deklarace Dignitatis humanae). George Weigel v této souvislosti píše o „katolické revoluci lidských práv“, která významně přispěla k rozkladu socialismu a demokratizaci v mnohých zemích (viz Míčka, odst. 5.5.2).
Toto je mimořádně důležitý a aktuální vývoj. Podle teologa Václava Ctirada Pospíšila (2007) přijetí moderních liberálních hodnot, svobody, lidských práv a demokracie katolickou církví bylo, vedle zkušeností s totalitními režimy, umožněno zárodečnou přítomností těchto hodnot v křesťanském pojetí Boha jako Trojice.
Proč je princip společného dobra zpochybňován?
V politologii se odpovídající teoretický rámec obvykle formuluje jako spor mezi liberalismem a komunitarismem (Josef Velek, ed. 1997). Liberalismus vychází z lidských práv, individuální svobody a rovnosti, komunitarismus vychází ze společenskosti člověka a společenských podmínek pro lidský život. Zdroj sporu je v rozdílných pojetích člověka – zda člověk žije pod Stvořitelem daným morálním řádem, nebo zda tento řád vytváří – a jeho vztahu ke společnosti – co je prvotní? (Pavel Barša 1999).
Domnívám se, že určitá část sporu u nás vychází z nepochopení podmínek, v nichž liberalismus vznikal. Liberalismus zobecňoval zkušenost Anglie v 18. století, že hospodářská svoboda, která umožňuje podnikání, vede k prosperitě i k osobnímu rozvoji a k růstu sebevědomí širších společenských vrstev. Pojetí spravedlnosti, spočívající na zvykovém právu a ideálů vlády zákona a vlády podřízené zákonu, jako pořádajícího principu života, bylo v Britanii považováno za dané (píše o tom F. A. Hayek, „Zásady liberálního společenského řádu“). Ve společenských podmínkách byl již zakotven tento hlavní princip společného dobra. Při přenosu ideálů liberalismu do jiného prostředí, zejména do našeho prostředí v devadesátých letech minulého století, tato nezbytná součást liberálního ideálu individuální svobody zůstala v pozadí. Ve zvulgarizované ideologii mnoha našich zákonodárců je vláda práva dokonce omezením svobody podnikání.
Ve Velké Británii se s pojmem společného dobra běžně a smysluplně operuje ve veřejné debatě. Užívá se termín public interest – veřejný zájem. Dobrým příkladem je model chování veřejného činitele ve formě sedmi principů veřejného života, které vypracoval „Výbor pro etické standardy ve veřejném životě“ (Committee on Standards in Public Life). Výbor ustavil konservativní ministerský předseda John Mayor v roce 1994 a jeho úkolem bylo „Zkoumat soudobé znepokojení nad (poklesem etických) standardů chování všech veřejných činitelů (holders of public office), včetně řízení finančních a obchodních činností, a doporučit změny současných pravidel, takové, které by zajistily dodržování nejvyšších standardů poctivosti ve veřejném životě.“
O dva roky později vydala konference biskupů Anglie a Walesu prohlášení „Společné dobro a sociální učení Katolické Církve“ (Common Good and the Catholic Church’s Social Teaching), které významně ovlivnilo veřejnou debatu v období před parlamentními volbami. Zmíním se pouze o dvou jeho myšlenkách. (1) Biskupové varuji před neoprávněnými ideologickými závěry z „technické ekonomické metody“, zejména tedy hlásání ideologie, že pro dobro společnosti je nejlépe, když každý jednotlivec sleduje svůj sebezájem“. (2) Veřejné autority by neměly podlehnout ideologické představě, že trh se nemůže mýlit. Zejména by si měly uvědomovat, že neomezený volný trh má tendenci znevýhodňovat chudé.
Po zkušenostech minulého desetiletí je zřejmé, že to byla vskutku prorocká slova.
Další část sporu mezi liberalismem a komunitarismem je nedorozuměním. Jedno z nejznámějších se týká poznámky bývalé britské premiérky Thatcherové, že „nic takového jako společnost neexistuje“ (There is no such thing as society). Paní Thatcherová jí reagovala na častou argumentační linii obhájců u trestního soudu, že vina za ten který zločin je na společnosti, která pachatele nepravosti vychovala.
Ovšem základní část sporu je ve skutečném ideovém rozdílu a vychází z rozdílného pojetí člověka a existence či neexistence objektivního morálního řádu. Současná krize, doufejme, povede k lepšímu porozumění.
Příspěvek vychází z přednášky autora pro symposium Opus bonum „Je to člověk, o kterého tu běží“, které proběhlo v Břevnovském klášteru 24. října 2009.
Pavel Barša Politická teorie multikulturalismu, CDK Brno 1999
Benedikt XVI. Caritas in veritate. Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2009
Committee on Standards in Public Life 1985 Summary of the Nolan Committee's First Report on Standards in Public Life
The Common Good and the Catholic Church’s Social Teaching. Statement by the Catholic Bishops‘ Conference of England and Wales 1996
F A Hayek „Zásady liberálního společenského řádu“, v T. Ježek Zásady liberálního řádu. Academia 2001
Roman Míčka Michael Novak a jeho teologie demokratického kapitalismu, L.Marek Brno 2009
Václav Ctirad Pospíšil Jako v nebi, tak i na zemi, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 2007
Reforming financial markets, HM Treasury White paper, The Stationary Office London 2009 (www.hm-treasury.gov.uk/d/reforming_financial_markets080709.pdf)
Kevin Rudd „The Global Financial Crisis“, The Monthly February 2009 (český překlad: Celosvětová finanční krize) (www.cssd.cz/…e-kevin-rudd)
Tomáš Summa Theologica (podle: www.hyoomik.com/…mongood.html)
Josef Velek, ed. Spor o liberalismus a komunitarismus, Filosofia Praha, 1997
RAMECEK: Sedm principů veřejného života:
1) Selflessness – nezištnost: rozhodovat čistě podle veřejného zájmu.
2) Integrity – poctivost: vyhýbat se jakýmkoliv závazkům, které by mohly ovlivnit výkon veřejné funkce.
3) Objectivity – nestrannost: rozhodovat podle zásluh, bez klientelismu, „já-na-bráchismu“, nepotismu.
4) Accountability – politická odpovědnost: být přístupný jakékoliv (funkci nebo činnosti adekvátní) vnější kontrole.
5) Openness – otevřenost, transparentnost: zadržet nebo omezit informace pouze ve zdůvodněném případě veřejného zájmu.
6) Honesty – čestnost: zveřejnit jakékoliv soukromé zájmy, které mají vztah k veřejným povinnostem a vyřešit konflikt veřejného a soukromého zájmu tak, aby byl veřejný zájem ochráněn.
Pojem společného dobra, spolu s přesvědčením, že jeho náplň dovedeme spolehlivě racionálně odvodit, nese v sobě totalitní hrozbu. Skutečně, i když tato hrozba není právě aktuální, je reálná a upozornění na ni je potřebnou součástí úvah o společném dobru. Dokumentuje to jak nedávná evropská historie, tak i pohled na ty části světa, kde převládá fundamentalistické pojetí víry nebo ideologie.
Evropská civilizace této hrozbě v minulosti čelila svým osobitým rysem politické kultury: oddělením moci světské a duchovní. Moderní liberální (konstituční) demokracie připojila ústavní princip striktního oddělení mocí zákonodárné, výkonné a soudní a přijala deklaraci základních lidských práv jako výchozí rámec pro ústavu a další zákony. Pro budoucnost státnický přístup usiluje o nesnadný soulad liberálních, konstitučních a předkonstitučních principů a svobod a základního hodnotového a konstitučního konsensu, který je pro demokracii nezbytný.