Hnutí křesťan a práce, o.s.

“Má podnik duši?”

Téma mého nedělního zamyšlení vzniklo jako již vícekrát v dialogu s Bedřichem Vymětalíkem. Ale nechci na Bedřicha nic svádět: už několik let nosím tuto otázku v hlavě. Rodila se z několika podnětů. Už dlouho jsem měl /a nečetl/ v knihovně sborník – teologické pojednání o korporaci, jehož jedním ze dvou editorů byl i u nás známý americký myslitel prof. Michael Novak; když bohověda korporace- tak i duše korporace? V literatuře o etice podnikání a v teorii organizace jsem se setkal s pojmem „organizační mysl“; tam kde je „mysl organizace“ – tam nemůže jít jen o rozum, ratio organizace, ale i „dobro“ a „zlo“, tedy morální teologii organizace /?/.  

Člověk byl Bohem stvořen jako jednota těla a duše /corpore et anima unus/ a lidská duše je nesmrtelná. To patří k základním pravdám víry. Lidská osoba je …subjektem vlastních morálních úkonů. Až potud je zjevné, že uvažování o duši a její morální odpovědnosti je vázáno na individuum, na jedinečnou, neopakovatelnou lidskou bytost, osobnost. Jen tato osobnost se nakonec rozhoduje pro dobro anebo pro zlo. V tomto základním smyslu je patrné, že o duši podniku můžeme mluvit jen v přeneseném, obrazném slova smyslu. To však nemusí snižovat význam takové myšlenkové operace, pokud se  ukáže, že se s pomocí přenesení smyslu můžeme dopracovat k poznatkům bez toho nedostupným. A o tom se budu snažit přesvědčit ve svém příspěvku.      

Takový myšlenkový postup je docela běžný. Mluví se o duši národa, o duši Slovanské, jeden čas se v katolickém intelektuálním prostředí hovořilo a psalo o tom, že /sjednocené/ Evropě je třeba dát duši /na toto téma psal např. emeritní rektor Katolické univerzity v bavorském Eichstättu prof. Mikuláš Lobkowicz/. Prof. Tomáš Halík na semináři o křesťanských hodnotách v EU /Rytířský sál Senátu Parlamentu, listopad 2004/ vyslovil pochybnost nad tímto uvažováním, ale pouze v tom smyslu, že Evropě není třeba duši dávat- jakoby až dosud žádnou duši neměla !? Tím se jen otázka posunula do konstruktivnější polohy, totiž k uvažování, v jakém stavu – se ta duše Evropy - nachází.     

Když jsem se tedy pohroužil do ohledávání otázky po duši podniku, o niž jsem si sám řekl, dostalo se mi nejprve zklamání v „teologickém pojednání o korporaci“. V úvahách M. Novaka jsem našel obhajobu existence velkých /nadnárodních/ korporací jako jednoho z projevů lidských aktivit, jež jsou pokračováním v Božím stvořitelském díle. Ale o duši podniku se zde přímo nehovoří. Na druhé straně jsem si byl oprávněností kladení otázky po duši podniku jistý: vždyť již existuje rozsáhlá literatura, v níž se –alespoň nepřímo, implicite, o duši podniku uvažuje. Vezměme jen titul knihy „Just enterpise“- „Spravedlivý podnik“. Na univerzitě sv. Tomáše /Angelicum/ připravili konferenci „Good Company“ – „Dobrý podnik“, pojednávající o společenské odpovědnosti firem z pohledu katolické sociální nauky. V teorii  organizační kultury lze nalézt podtitul „Od začarovaných /bludných/ kruhů ke kruhům ctnostným“. Jestliže se tedy po podniku žádá, aby byl spravedlivý, dobrý, vymaňující se z područí hříchu a zdokonalující se v ctnostech, pak již je duše podniku předpokládána.

A takový předpoklad lze opřít i o morálně-teologickou argumentaci. V tom mi už bylo nápomocno Kompendium katolické sociální nauky, jehož český překlad je již díky prof. Ctiradu Václavu Pospíšilovi OFM hotov, a na jehož analytickém indexu právě pracuje ing. Cyril Martinek. Osobnost Cyrilova již zde na Velehradě byla vzpomenuta. Zdravotní stav letos nedovolil Cyrilovi přijet, ale na indexu pracuje, a – dá-li Bůh – na našem příštím setkání už budeme mít k dispozici české Kompendium vydané Karmelitánským nakladatelstvím. Nuže, s pomocí velice užitečného indexu /který má v anglické verzi cca 160 stran/ mohu odkázat k článku 65 /a vděčně citovat z již uvedeného překladu bratra – otce Ctirada Václava/: „Celý člověk – nejen oddělená lidská duše nebo bytost uzavřená ve své individualitě, nýbrž osoba a společnost osob – je zahrnut do spásonosné ekonomie evangelia“./pod­trženo mnou -L. M./. V čl. 96  se cituje z Gaudium et Spes : „Společnost, její struktury a její rozvoj musejí být zaměřeny na ´zdokonalení lidské osoby´.

Podnik je společenskou strukturou, společenstvím osob, s nímž je či bylo většině z nás dáno strávit velkou část našeho života, často více než s našimi nejbližšími v rodině. A bylo řečeno, že do pekla jde každý sám – do nebe se můžeme dostat jen ve společenství. Tedy s našimi spolupracovníky, nadřízenými, podřízenými, klienty podniku. V čl. 117 je řeč o tajemství hříchu, a o jeho dvojím zranění; „jedno hříšník zasazuje sám sobě a druhé vztahu k bližnímu“. Hřích je tedy „osobní“ i „sociální“, má i sociální důsledky, „hřích každého člověka nějakým způsobem zatěžuje ostatní lidi“. A tak lze mluvit i o „společenství v hříchu“, o „zákonu úpadku“. Naproti tomu je „zákon povznesení“ – každá duše, která se povznáší, povznáší také svět v němž žije a pracuje. Tedy společenství spolupracovníků, podnik.

Jakmile přijmeme toto vidění, lze nastavit jakési „zpovědní zrcadlo“ podnikovému společenství, lze uvažovat o reflexi minulých činů a podnikových rozhodnutí /jež mají často „kolektivní“ charakter/. O dobru a zlu pak přeneseně mluvíme i v podnikovém klimatu, a rád bych ukázal, že je plodné uvažovat i o kající mysli, lítosti, předsevzetích i pro „organizační mysl“. Neboť cenou za hřích je smrt, a také podnik může zahynout. Anebo být „posvěcen“ – o potřebě posvěcování ekonomiky jsem se dověděl před 10 lety na semináři v Budapešti od B. Chalvidan – a /a šlo o seminář o etice podnikání/.    

Ve světě věd právních je již dávno známa „právnická osoba“, a existuje právní odpovědnost podniku /nejen trestní odpovědnost jednotlivce/. V poslední době se v USA a záp. Evropě objevily etické kodexy firem a sociální a etické audity. Jde o jakési morální imperativy a mravně zavazující povinnosti, a o jakési morální hodnocení firem. Obojí souvisí s reputací, dobrou či horší pověstí firmy, s jejím „dobrým jménem“. Nedávno média propírala morální problém zakázky udělené Pražskou židovskou obcí firmě, která se kdysi – před více než 60 lety – morálně zdiskreditovala svým podílem na holocaustu. „Dobré jméno“ či naopak nomen-omen /jméno-břemeno/ tak může přesáhnout i trvání jednoho lidského věku. Zavedení pojmu duše podniku je pak tou nejhlubší vrstvou podnikání, jejím poukazem k transcendenci, k věčnosti.   

Encyklika sv. Otce Benedikta XVI. „Bůh je láska“ m.j. pojednává o hranicích, vztazích, a spolupráci dobropřejné lásky – charity, a lidmi ustavených institucí, jejichž principy se zabývá katolická sociální nauka. Možná, že i pod vlivem marxismu, máme tendenci někdy přeceňovat roli institucí. Ale člověka nelze redukovat na „souhrn společenských vztahů“ a nejde ho tak zbavit individuální odpovědnosti: ne za všechno mohou „struktury“. I na našich seminářích uvádíme dobré příklady podniků ustavených na principech blízkých katolické sociální nauce – jako je Mondragon v Baskickém Španělsku, DesJardins v Kanadě či podniky „ekonomie společenství“ Hnutí Fokoláre. A jistě je správné je vystavovat na světlo, pokud jsou realizací „zákona povznesení“ jejich zaměstnanců i klientů. Ale neměli bychom upadat na mysli z toho, že jde o „kapky v moři“ kapitalistických podniků, jimž jde „jen o zisk“. I v podnicích organizovaných na „standardních principech“ akciové společnosti či s.r.o. lze usilovat o vyhýbání se „zákonu úpadku“ do „společenství hříchu“ a o povznesení duší zúčastněných. Už jsem tady dříve poukázal na příklad Američana českého původu Ludvíka Kočího, šéfa „Detroit Diesel“, jednoho z našich prvních hostů na seminářích Společnosti pro etiku podnikání. Tento muž vyváděl někdejší neprosperující podnik korporace General Motors z krize, a to na základě tří jednoduchých principů: 1/ Navenek: zákazník náš pán – čili podnik je tady pro službu klientům, 2/ Dovnitř: kdo chce být v čele, ať je služebníkem všech /a každý zaměstnanec má možnost se dovolat práva až u presidenta firmy/, 3/ a „z čistého zisku také něco milému Pánu Bohu“ /tady používám formulaci našeho JUDr. Františka Noska/. Podnik, který pracuje na základě služby, má šanci na Boží požehnání. A když mu Bůh požehná, je třeba se podělit solidárně s potřebnými. Ludvík Kočí a jeho paní ke svým 4 dětem adoptovali 5 „cizích“, ze zemí, kde podnik měl své filiálky. Jeho postavení „šéfa firmy“ a tomu odpovídající odměňování pak bylo přijato jako legitimní – každý zaměstnanec mohl vidět, jak ten kdo je nahoře,nakládá se svým bohatstvím.  

Tedy nezapomínejme: Ježíš vstoupil do našich dějin v čase otrokářství. Když pak přijímal víru a křest člověk zasažený Jeho slovem, přijímal je „on i jeho dům“, tedy celá /širší/ rodina, služebnictvo včetně otroků. Pavel pak píše aby byli otroci přijímáni jako bratři. Existující  instituce otrokářského řádu tak byly proměňovány zevnitř, proměnou, obrácením lidských srdcí. Tentýž úkol stojí před námi dnes: proměnit existující instituce zevnitř dobropřejnou láskou – i tam kde tyto podniky neumíme nebo nemáme sílu ustavit na principech katolické sociální nauky. 

A nyní bych chtěl ukázat, že zavedení pojmu „duše podniku“ nám může pomoci pochopit i takové děje a situace v životě podniku, k nimž existující koncepty ekonomické teorie nestačí. V minulosti jsem pracoval 15 let v podniku TESLA Holešovice, v letech reálného socialismu a „normalizace“. Těch 15 let utkvělo hluboko v mé mysli, a tu a tam „jsem sám sebe přistihl“, že se modlím i „za TESLU“ – vždy v podobě vybavení si několika někdejších kolegů – spolupracovníků či nadřízených. /A odtud tedy byl i další impuls  k mému meditování o „duši podniku“/. Po překonání mé osobní krize, vyvolané zklamáním, že mi byla odepřena akademická kariéra – a tuto krizi jsem překonal jen díky návratu do církve a v průběhu učení se životu z víry – nuže pak jsem v podniku našel hlubší vnitřní smysl a příležitost k pochopení, jak „mysl podniku“ pracuje a funguje. Tato „případová studie“ mne pak přivedla zpátky do akademického světa, k výzkumu a na fakultu. A také jako dokumentování užitečnosti konceptu „duše podniku“ použiji již dříve osvědčenou „případovou studii“. 

V TESLE jsem měl příležitost se setkat s panem Burdou, důchodcem, který dostával šanci v „brigádě“, aby si přivydělal. V podniku pracoval od r. 1922. Tehdy to ovšem nebyla TESLA, ale filiálka německé firmy OSRAM se sídlem v Berlíně. Jeho přímým nařízeným byl „říšský Němec“. Když přišel 15. březen 1939 a Hitlerova vojska vstoupila do Prahy, řekl tento říšský Němec panu Burdovi – mezi čtyřma očima – „Pane Burda, je to špatné“. Jiní zaměstnanci, ze smíšených manželství, se „dali k Němcům“. Jeden z nich také proto, aby tím zachránil svou ženu – židovku. Marně. Ten se pak v dubnu 1945 zastřelil pod Libeňským mostem. Květnové povstání r. 1945 nelíčil p. Burda nijak oslavně – spíš naopak, jako něco, na co my Češi nemůžeme být moc hrdí. TESLA pak po válce obchodovala i na zahraničních trzích a OSRAM byl mocný konkurent. Pád komunismu znamenal nejen prohru „systému“ – politickou, ideologickou a vojenskou, ale i prohru na úrovni podniků: v soutěži jsme prostě neobstáli. V „organizační mysli“ podniku se nemohla neobjevit myšlenka: co teď, v „privatizaci“: nebylo by nejlepší „vrátit se“ k OSRAMu? Ne snad v podobě restituce – o té nebyla řeč, majetek kdysi zkonfiskovaný „zrádcům a kolaborantům“ podle Benešových dekretů, „byl v pořádku“. Ostatně podnik za těch 40 let vybudoval nové kapacity, postavily se celé nové závody. Bylo by bývalo šlo o prodej zahraničnímu investorovi. Tato vlastnická „transakce“ by byla bývala vyžadovala „duši pokornou“ – a to na obou stranách. „Němci“ by si byli museli koupit i kdysi jim „zkonfiskovanou“ část podniku, „Češi“ by se museli smířit s tím, že jim budou /spolu/vládnout „Němci“. V podniku jsem v té době již několik let nepracoval, ale o jeho osud jsem se dál zajímal, a čas od času jsem potkával po Praze „staré známé“. Dovídal jsem se, že pokora na straně OSRAMu nescházela. Nedostávalo se jí v „duši TESLy Holešovice“. „Organizační mysl“ myšlenku na návrat k OSRAMu zapudila.     

TESLA Holešovice byla zprivatizována „českou cestou“, a to „na úvěr“. Privatizace „bez kapitálu“ byla obmyslná: podnik by byl měl během čtyř -pěti let vydělat na zaplacení své majetkové podstaty /budované 10krát delší dobu/ plus úroky, v té době 15 i více %.  Zázraky se dějí, ale ne tohoto druhu. Obě strany úvěrové smlouvy nemohly nevědět, že ten úvěr nebude nikdy splacen. Česká spořitelna plnila politickou směrnici /jako za starých časů/ a „úvěrovala privatizaci“ /a „hrála si přitom na banku“/. Podnik pokračoval  v „moudrosti“ získané hraním „plánovacích her“…Tato „česká cesta“ vyústila v tzv. „bankovní socialismus“.  Špatné úvěry byla nakonec „kapitalizovány“, a když se ukázalo, že peněžní ústav s tradicí správy úspor domácností neumí zařídit „krizový management“ krachujícího elektrotechnického podniku, byly „převedeny“ na /státní/ Konsolidační banku / a poté na nás, daňové poplatníky/. Ve Starém zákoně najdeme podivuhodnou formulaci o „moudrosti jež bude sežrána“. Dnes TESLA Holešovice už nabízí jen „skladové plochy k pronajmutí“.

 Našimi „sesterskými podniky“ v RVHP byly zejména Tungsram Budapešť a Polam Varšava. První byl rychle zprivatizován ve prospěch General Electric a prosperuje jako součást světového koncernu. Polam je rovněž součástí dnes už „nadnárodní“ korporace OSRAM. Dokonce jeden z „našich“ závodů na Slovensku, jehož privatizace započala ještě před rozpadem federace „českou cestou“ funguje  – a to jako součást OSRAMu. Všechny tyto případy „přeživších“ ukazují na jedno: jejich „organizační mysl“ se nevyznačovala vyšší racionalitou, ba ani nižším oportunismem manažerů, nebyly většinou o nic zdatnější v technické úrovni, kvalitě výroby, profesionalitě „odbytu“ – než „naše“ TESLA. „Duše“ těch přeživších byly na tom lépe v „kajícnosti mysli“.

„Případová studie“ TESLY je poučná, ale je jen částí obrazu české privatizace. Té negativní. Naštěstí mohu „story“ doplnit o případovou studii pozitivní, a dokonce – jak se ukáže, příbuznou, a poukazující – jako v každé dobré pohádce – ke konečnému vítězství dobra nad zlem a nad moudrostí, která bude /byla/ sežrána. Na severní Moravě zastihl Listopad 1989 rozestavěný podnik na zpracování rud vzácných kovů, jaké se m.j. používají pro výrobu „spirál“ – té „duše“ každé žárovky. Podnik byl rovněž zprivatizován „českou cestou“ „bez kapitálu“, tentokrát „kupónovou privatizací“. Naštěstí však tato – jinak nepříliš úspěšná – cesta vyústila v pozitivní řešení. Spoluvlastníky podniku se staly tři investiční privatizační fondy založené polostátními bankami. Ty se rozhodly prodat podnik americkému spekulativnímu investorovi /a v tom byla jejich „moudrost“ – v přiznání si, že „tomu nerozumí“/. Ten nakonec podnik prodal – se ziskem – nadnárodní firmě OSRAM! /“Moudrost“ onoho Američana pak byla v odhadu, že za tak nízkou cenu na tom nemůže prodělat/. Pozitivní vyústění mělo jeden kritický předpoklad: eticky jednajícího ředitele, který firmu spravoval profesionálně dobře a poctivě, a to přesto, že „corporate governance“  – správa nových vlastníků – byla slabá a do oboru nezasvěcená. „Duše podniku“ takto vedeného se započala odpoutávat od staré a mrtvé moudrosti „plánovací mašinerie“. Podnik vyvážel na zahraniční trhy s lepší platební morálkou než byla „doma“. A proto vykazoval zisk i v časech privatizačních turbulencí. Etika podnikání se tedy – i v Čechách! – prokázala jako cesta nejen k „přežití“, ale i k prosperitě­.        

A nyní k tomu „pohádkovému“ konci. Firma OSRAM podnik koupila nejen na základě dobrých kalkulací „čisté současné hodnoty podniku“. Tato racionalita investičního rozhodnutí tam samozřejmě nemohla chybět. Ale bylo i něco navíc: propagátorem investičního záměru byl někdejší rodák zapuzený kdysi dávno ze „Sudet“. Láska k rodnému kraji /jako součást každé „dobré duše“ podniku/. „Můj“ ekonomický náměstek v TESLE říkával – a byla v tom nepochybně i jistá hrdost – „Všechno co svítí je naše“. 8 závodů TESLY vyrábělo ročně kolem 50 milionů žárovek různých druhů, kolem 2 milionů výbojek, několik milionů zářivek. Přes veškerou kritiku obsaženou v mých deskriptivních studií z let reálného socialismu ten podnik nemusel zahynout. Příčinou jeho „ekonomické smrti“ byl hřích a cenou za hřích je smrt.

Když se na Pražském hradě připomínalo světovým aktérům událostí 10 let od „sametu“, dostávali všichni pozvaní účastníci, včetně těch méně důležitých, jeden dárek. Žárovku s prodlouženou životností – ještě dnes nám svítí v kuchyni. Symbol světla. Jejím výrobcem už ovšem nebyla Holešovická TESLA, ale GE Budapest. To byla pro mne ta smutná část české story. Přednedávnem jsem dostal rovněž jako dárek, žárovku fy OSRAM, s životností na 12 let /při 3 hodinách svícení denně/. Srdcem žárovky je vlákno, zdroj světla a záření, vyrobené u nás, na severní Moravě.  

Jiří Wolker v Baladě o očích topičových napsal dvojverší, které mám dosud v paměti od školních let. „Antonín umírá, žárovka zpívá, člověk je smrtelný, práce je živá“. Hnutí „Křesťan a práce“ je postaveno na víře, že člověk je smrtelný, ale jeho duše je nesmrtelná. Cestou k onomu příslibu nesmrtelnosti je i práce. Práce jako oběť Bohu a bližním. Práce jako snaha o povznesení „duše podniku“.

Literatura:

Hampden-Turner,Ch.: „Corporate Culture. From Vicious to Virtuous Circles“. Hutchinson Business Books Ltd., London 1990.

„Kompendium of the Catholic Social Doctrine“, Iustitia et Pax, Vatican City 2004.

Novak,M.- Cooper,J.W. /ed./: The Corporation. A Theological Inquiry“. The American Enterprise Institute for Public Policy Research, Washington and London 1980.

Paine,L.Sh.: „Value Shift. Why Companies Must Merge Social and Financial Imperatives…“. McGraw-Hill, 2003.

„The Good Company. Catholic Social Thought and Corporate Social Responsibility in Dialogue“. The Sixth International Conference on Catholic Social Thought and Management Education. Pontifical University of St.Thomas /Angelicum/, Rome, Oct.5–7., 2006.

Prof. Ing. Lubomír Mlčoch