Hnutí křesťan a práce, o.s.

 

 Jako již vícekrát vznikl název mého vystoupení poopakovaném ladění s Bedřichem Vymětalíkem. Sen se Bedřichovi zalíbil a mohli jsme slyšet i z dnešního mladistvého vystoupení tohoto téměř osmdesátníka, že snění o lepší ekonomice ho neopouští. Téma vede k sérii otázek: Ekonomika a snění- jde to dohromady? Letos si připomínáme 40 let od Pražského jara s ideou socialismu s „lidskou tváří“- zůstalo něco z této ideje? Cožpak ekonomika lidskou tvář dosud nemá? A Evropa neví kam kráčí? Pomohou jí sny? a jaké? Máme my Češi „na to“ radit Evropě jak snít a kam jít ?

Režie konference mi dala jakoby „poslední slovo“- ale berte, prosím, mé myšlenky jako součást mozaiky názorů zde vyslovených; s příspěvkem jsem sám vnitřně zápasil, a mohu se ve svém vidění mýlit. 40 let od roku 1968 je také 40 let mé profesionální dráhy ekonoma. Ta sestává ze dvou polovin: z pokusu o reformu a normalizaci v rámci „reálného socialismu“, a z návratu ke kapitalistické ekonomice „českou cestou“.

 

 

Při příležitosti 120.výročí Borských tezí jsem vydal počet z práce našeho týmu na poli katolické sociální nauky u nás od pádu komunismu: hlavním výstupem byl list „Pokoj a dobro“ /2000/. Naše přidaná hodnota za posledních pět let zahrnuje podíl na dokumentu „Poslání a život laiků“ Plenárního sněmu katolické církve, „Pozvání na cestu“, jako úvod do studia Kompendia /Me­zinárodní křesťanská solidarita se sídlem v Přerově tento úvod rozesílá svým 6.700 přispěva­telům/, a pokud jde o Kompendium sociální nauky církve samotné, podíleli jsme se na terminologické redakci českého překladu. Náklad 1200 výtisků je prakticky rozebrán a Karmelitánské nakladatelství chystá dotisk na 2.500 výtisků. K závažné problematice rychlého zadlužování českých domácností a podléhání duchu konzumní společnosti vydala varovný dokument i česká část Iustitia et pax. 

 

Historie snění o ekonomice s lidskou tváří by musela jít hodně daleko zpátky, k raným reformátorům kapitalismu a utopickým socialistům. Tak daleko se vracet nebudu. Probuzení a vysvobození z hrozného snu „hnědé totality, jež přinesla návrat ekonomie založené na práci otroků, zažil i český národ, a později jsme udělali další zkušenost s pracovními tábory komunizmu. V pochopení těchto bloudění za mnohé vděčím Gastonu Fessardovi. Jeho kniha „Autorité et Bien Commun“ /Paris 1944/, náhodně nalezená v knihovně Katolické univerzity ve švýcarském Fribourgu je skutečně prorocká. Vracím se k ní opakovaně.

V nacisty okupované Paříži píše francouzský teolog a filosof traktát promlou­vající k budoucnosti, a to nejen poválečné, ale i dnešní Evropy. Shrnuji svou interpretaci jeho práce:

Fessard už ve vědě jeho doby spatřuje příčiny krize důvěry v tento opěrný systém modernity-poté, kdy už předchozí opěrný systém důvěry- Církev- přišla o svou důvěryhodnost, ať už právem či neprávem. Ale i věda přestává být opěrným pilířem důvěry a autority ve společnosti. „Stále četnější a stále rozšířenější jsou případy zneužití autority, kdy vědec se nechá strhnout k užití své moci /pouvoir/ a svého kreditu /reputace/ k cílům,jež jsou cizí jeho vědě. Litera zabíjí- duch oživuje…Racio­nalizmus vědy pretenduje na zprostředkování veškeré autority- racionální vědec se snaží vyloučit všechno božské ze sociálního prostředí, jímž se zabývá a vystupuje jako augur-věštec; v jeho očích není posvátné ničím víc než pověrou“ /Zde Fessard – ještě před pádem „hnědé totality“- úplně anticipoval výrok Friedricha von Hayeka, vyslovený /v Osudné domýšlivosti/- po pádu totality „rudé“: náboženství je /pro byznys/ užitečná pověra, nic víc. Naše konference započala symbolicky mší sv. na svátek patrona Evropy sv.Benedikta. Kar­dinál Martino, při prezentaci Kompendia na Montecassinu neváhal tento nárok vědy –vyloučit posvátno a jakékoliv etické soudy ze světa vědy- jako „novou, a to „technologickou“ totalitu. Nic co člověk umí a dovede- díky svému rozumu- mu /prý/ nemá a nesmí být zakazováno! Pýcha vědy, která – jak říká stará lidová moudrost- by mohla předcházet pád. V tomto světle, je „společnost vědění“ nebezpečnou ideologií.

Dnešní Evropa je součástí dichotomického sociálního řádu /S.Zamagni/. Ten ohrožuje samotný pojem společného dobra „zprava“ i „zleva“. Zprava liberálním ekonomickým in­dividualismem s hypertrofií svobody „jít si za svým“. A zleva vzbouřeným socialistickým kolektivismem, jímž se „společnost“ snaží získat nadvládu nad státem /a teď už i nad „Bruselem“/. Státní /a nadstátní/ moc pochopená už Frédericem Bastiatem jako velká fikce,jejímž prostřednictvím se všichni snaží žít na úkor těch druhých, to je jen druhá strana téže mince materialistického vnímání světa a choutek urvat z něj pro sebe co nejvíc.    Dichotomický sociální řád převrátil radikálně koncept společného dobra, známý už starým řeckým filozofům a církevním otcům, a je dnes vzdálen své moci /ztrácí pouvoir/ být pro lidstvo sjednocujícím principem: soustředěn na materiální stránku universa se stává spíše principem rozdělení, a za rozdělením bývá zpravidla Pokušitel. Fessardovu argumentaci můžeme uzavřít takto: 

 

Francouzskou zkušenost a vlitou moudrost inspirovanou „hnědou totalitou“ doplňuji o zkušenost českou, protrpěnou za dob totality rudé. Jde o mnohem hlubší zkušenost, a ta se za Pražského jara nedostala ani do Literárních novin, ani na semináře „mladých ekonomů“. Jan Ev.Urban OFM: „Duchovní slovo pro dnes a zítra“ /Teologicko pastorační kurs 1969 /Živá teologie: „Křesťan v dnešním světě“. Volně cituji, sám bych to tak nedokázal.

 Urbanovo učení má dvě, na první pohled jakoby si odporující části. Je v něm však hluboká dialektika.

Část A:„Všichni lidé patří k církvi…jsou určeni ke křesťanství, k poznání Krista…Jsme služebníky ne pouze katolíků, ale všech lidí, ne pouze pokřtěných, nýbrž všech, které potkáme- v tom je otevřenost. Plnost křesťanství je pak v tomto: usilovat o proměnu celé společnosti a celého člověka, je to sen o společnosti žijící život víry, pravdy, spravedlnosti, dobroty a lásky. Člověk a společnost žijící podle principů a ducha evangelia. Tato proměna je výkon křesťanství, cíl křesťanství…Máme a musíme vyjít do obyčejného života a tam se pohybovat. Nesmíme žít odděleně…ale žít prostým, obyčejným, bolestným, snaživým, pracujícím životem, jehož jsme aktivními účastníky…Jak, to už dá láska, to už dá styk s lidmi kolem nás..

Část B:.Jsme však a budeme církví diaspory…početní velikost Církve nepatří k jejímu náboženskému principu…její velikost je hodnotná, ne kvantitativní…Na­víc: pronásledování patří ke křesťanství podstatně, je jeho údělem provždy…Nemáme se lekat náboženského úpadku a marnosti našich snah mu zabránit-na poli kulturním, politickém, sociálním, mravním…Apoštol musí počítat s tím, že nemůže všechny obrátit, i s tím, že nemusí zvítězit…Víra vítězí v milosti- v zázracích obrácení jednotlivců…Kri­tériem je oslava Boha, ne lidský úspěch… Jestliže dnešním světem táhne odcizení Bohu, není to tím, že by Bůh zemřel…ale proto, že je odmítán v lidském povědomí…Tím spíše je proto třeba, aby Bůh nalezl v srdcích svých vyvolených protiklad oné „smrti“, aby o to víc žil v nás, když odumírá v jiných!

Tolik poselství kněze skoro 14 let nevinně vězněného, a dalších 20 let drženého v domácím vězení. Otec Jan se dopracoval k velké pokoře, a v té nám všem připomíná: „Nezapomeňme vědět, že mnohé lidi, které má Bůh, nemá církev, a které má církev, nemá Bůh“. Povzbuďme se k činnosti pro Krista, protože tato činnost není zoufalá a zbytečná a beznadějná, neboť jde o člověka a o Krista v něm, a ne o moc a slávu počtu…křesťanství je duchem a principem celé lidské existence, ne snad nějakým zájmovým výsekem pro ty, kdo v něho věří! Ve svých nepublikovaných pamětech /Memoriale/ se Urban vrací k proletářskému Žižkovu svého dětství před 1.světovou válkou a říká: bez této životní zkušenosti by nebylo sociálního Apoštolátu sv.Františka /“řeholnic bez hábitu“ /let třicátých/, ale ani věznění /let 50. a 60./. Dialektika pak je v tom, že Urban dokáže říci: ale ani těch let věznění nelituji, tam jsem byl potřebnější!   

 

 

 

 Ježíš hlásal radostnou zvěst a vyzýval k pokání…Je třeba teologicky rozlišovat

zlo a nenávist „bez příčiny“a zlo dopuštěné pro hříchy otců lidu staro- i novo-zákonního.

Jak známo, část podkladů pro jednání Plenárního sněmu katolické církve- tedy duchovní čtení českých dějin- nebyla jednoznačně biskupy přijata, a proto se nestala ani předmětem jednání sněmu. Neumíme se shodnout na duchovním čtení českých dějin, ani my uvnitř církve ,což teprve s těmi, kteří jsou mimo ni. Církev novozákonní byla po staletí zpravidla zajedno v chápání selhání té církve starozákonní, židů. V dávné protižidovské tradici tak už Blaise Pascal napsal /Pensée/:

„tento lid, neschopný pochopit, že ohlašované království není z tohoto světa, je lidem tělesným /smyslným/, tvořícím společenství odsouzených. Tento lid chtivý /chamtivý/, soustředěný na žádostivost a sebelásku, je otrokem statků země, lid pyšný /rozpínavý/, nespravedlivý, hříšný, se staví proti vyvoleným, svatým, spravedlivým, čistým…“pravým křesťanům“ …Židé jsou horší než pohané: ačkoli znají pravého boha, žijí obráceni ke statkům pozemským…

Reklamní agenti vědí, že v sedmi smrtelných hříších je plno života…Dobře znají moc velkého slibu…a dobře znají cesty jak vytvořit pokušení a překonat emoční odpor… Moderní konzumerismus tedy není náhradním náboženstvím, ale pokračováním sekularizace v boji za budování řádu. Spása prostřednictvím spotřeby není kontradikce, ale nezbytnost. Tolik James Twitchell.

 

Sv.František z Assisi sám sebe považoval za herolda Velikého krále Ježíše a spojoval radostnou zvěst s duchem chudoby. Precursor- herold radostné zvěsti jakým je James Twitchelll, hlásá pravý opak: podstatou „“radostné zvěsti“ jsou přísliby, podle nichž máme všichni šanci zbohatnout v materiálním smyslu. Rady jak toho dosáhnout při­pomínají však spíše Lewisovy „Rady zkušeného ďábla“.

 

Lord Reith, zakladatel BBC, kterého Twitchell cituje, řekl /r.1952 po příletu do USA/:“ Rád bych věděl, jak je možné, že vy Američané se dovedete tak úspěšně modlit k Bohu i k mamonu současně!?“ Výrok, jímž Reith učinil ze Syna člověka lháře /nemůžete sloužit Bohu i mamonu!/ je příznačný pro „teologii prosperity“ i pro jednu interpretační větev katolické sociální nauky. Říkám jí učení bohatých mládenců, kteří zestárli ve svém bohatství, a v obhajobě toho, že jej získali poctivě, a mají na něj tedy nárok. Chudým nabízejí stejnou perspektivu.    Máme my v Evropě– jen relativně více či méně chudší než USA- sledovat cíl „dohnat a předehnat: už podruhé – a konečně doopravdy/?/. Naproti tomu Centesimus annus /1991/ mluví jasně o tom, že my křesťané máme vyvinout mohutné kulturní působení proti duchu konzumerizmu…/čl­.41/.

O sv.Irenejovi bylo řečeno, že byl prvním křesťanským teologem, který v řecko-římské kultuře své doby položil základy křesťanské antropologie, solidně zakořeněné, a otevřel je interpretaci a příslibům radostné zvěsti evangelia /Roger Berthouzos „Svoboda a milost podle teologie Ireneje Lyonského“/. Máme po 19 stoletích považovat ideologii americké společnosti hojnosti za křesťanskou antropologii doby pozdního křesťanství? Anebo má opět pravdu spíše Mahatma Gandí, když naší křesťanské civilizaci vmetl do tváře: „Jsem přesvědčen, že kořenem všeho zla je chybějící víra v živého Boha. Je velkou tragédií, že lidé, kteří se dovolávají poselství Ježíšova a nazývají ho knížetem pokoje, ukazují tak malou víru v praktikování své víry. …Rivalita velkých národů má za následek destrukci duší…a tato rivalita je vedena apetitem potřeb materiální povahy“…    

 

 

 

 

 Evropská komise nedávno dala týmu odborníků za úkol vypracovat expertízu jak na tom jsme „Europe´s Social Reality“ /R.Liddle-F.Lerais,editoři, Brusel 2006/ a kam máme směřovat. Zpráva konstatuje jakousi – i špatně definovanou- nespokojenost, a to- v sice rozdílné- ale v hojnosti, v hojnosti spojené s drogovou závislostí na spotřebě pro značnou část populace, a z toho plynoucím zadlužováním,s ar­bitrárností odměňování mocných, s exkluzí bezmocných, těch vytlačovaných na okraj. Se „svobodou volby matek“ v počtu dětí, která chtějí, a se společně sdíleným pocitem, že by chtěly více dětí než skutečně mají, pokud by byly splněny určité ideálnější podmínky. Žijeme přitom nesporně blahobytněji než generace našich rodičů a prarodičů, kteří ještě respektovali právo na život svých nenarozených dětí. Společnost hojnosti má v tomto smyslu více obětí na životech než obě světové války 20.století. „Social well-being“ přitom podle expertů má být tím cílem politiků, vlád, i celé EU, o nějž běží především, dnes a denně, vždy a všude. 

 

Z hlediska církve, jsou politika a byznys součástí a cílem evangelizace. Posledním cílem institucí a politik by tak měla být především věčná spása lidí; blahobyt v materiálním slova smyslu jen potud, není-li na překážku věčné spásy.

 

V této kardinální otázce se obracím o radu k italské ekonomické škole, spojené s hnutím Focolare a s jeho konceptem „ekonomie společenství“. Čerpám i z literatury na pomezí psychologie a ekonomie, která se věnuje problému štěstí. Jde např. o tyto práce:

Sacco-P.L.-Zamagni,S.: Komplexnost vztahů /complessita realationale/ a ekonomické chování: Bologna 2002: in: Luigino Bruni: ekonomie a paradoxy štěstí.. Bruno Frey /Zurich/: „Nejen pro peníze“.

a/lidská motivace v ekonomii je peněžní, ale lidé mají i motivaci nepeněžní. Banální?-Kenneth Boulding /Human Bettrement-str.200–201/ vyslovuje pesimistické tvrzení: „Alternativou dělat věci pro peníze je dělat je pro nenávist-spíš než pro lásku!?“ To jsou tvrdá slova vůči naší /post/křesťanské civilizaci-je to s námi opravdu tak zlé?

b/Ekonomie pracuje s vnějšími pohnutkami, jsou ale i hodnoty a motivy vnitřní /intrinsic/: to, co člověka těší samo o sobě.

c/Užití peněžních pohnutek- za určitých podmínek- vytěsňuje /crowds out/ vnitřní motivy člověka, činí je „chudšími“/J.S­.Trojan/, jedno-rozměrnými. Frey hovoří o „skrytých nákladech odměny“: za určitých okolností užití vnější peněžní odměny člověka zbavuje jeho vlastní vnitřní motivace. /A já dodávám: „produkce dětí“ a „placení za ni“ může být takovým dobrým špatným příkladem/.

d/Vnější intervence- regulace, politiky, i jen oslovení mohou- za určitých podmínek- zesilovat vnitřní motivaci. /Pomoc při živelných katastrofách/. Vztahy a interakce mezi lidmi jsou osobní a neosobní.

e/Historická civilizační evoluce od osobních vztahů naturální směny k užití neosobních sil a mechanismu nabídky, poptávky a cen na trhu patří k největším inovacím, jež lidstvo na své cestě za zlepšením svého údělu na zemi „vynalezlo“. Ale pozor:

- výlučné spoléhání se na peněžní pohnutky je chybné, často i kontraproduktivní /motivování dětí v rodině peněžními odměnami?/T.zv. nová tržní ortodoxie- u nás „tržní svazáci“ je mylná.

f/„tertium datur“: třetí cesta /vedle trhu a administrativní regulace/ existuje: vnitřní motivace k aktivitě znamená, že člověk za ni nedostává žádnou jinou odměnu než onu aktivitu samu- činnost sama je tou odměnou. 

g/neosobní mechanizmy trhu jsou často morálně odsuzovány a odmítány /fér a nefér zdražení šál a rukavic po sněžné bouři…či „fronta na kyčelní kloub“/…“soci­alistický člověk“ motivovaný prací „pro společnost“- zůstává dál vzorem…jako vyšší typ lidskosti. /Dodávám, hlavně tam, kde zkušenost se socialismem nemají/.

-štěstí je cílem konečným, dokonalým a dostačujícím samo v sobě -tím nejsou ani bohatství, dokonce ani zdraví /a tedy ani stále víc peněz tekoucích do zdravotnictví/

-         štěstí je dynamické, je spojeno s lidskou aktivitou: „aging for the best“- nejen myšlenky, slova, ale i skutky /vyznání vin zahrnuje i „omitere“/

-         štěstí není fortuna-štěstěna, proto řecké „eudaimonia“ radno do angličtiny překládat nikoliv jako „happiness“ ale „human flourishing“- /šťastná maminka „rozkvetla“-říkáme my Češi/.

-         život šťastný je život dobrý /vita buona/, a život dobrý je život ctnostný /vita virtuosa/- ne „happy“ /to happen: přihodit se, „stát se“- bez naší snahy o mravní růst?. Michael Novak volá „svobodná společnost- kapitalismus- potřebuje více ctností!! Ale k čemu: aby byla bohatší? Novak je tak vnitřně kontradiktorní: volá po ctnostech, ale jinak je spíš apoštolem „evangelia prosperity“, americkým „bohatým mládencem“ 

-         štěstí je ve společenství- člověk je bytost přirozeně politická- štěstí závisí na pravých, ryzích mezilidských vztazích; ne na „instrumentálním“ přístupu k lidem /čím mí může být prospěšný, co „z něj mohu mít“…/

-         láska a přátelství jsou součástí „eudaimonia“, nikoliv jen užitek, utilitarismus

-         Eudaimonia by tak měla být cílem politiky /felicita publica/, ne GDP: Amartya Sen říká, že well-being- bychom měli chápat „vivere bene“-žít dobře“- ne „dobře si žít“.

-         Eudaimonia v sobě skrývá paradox – tím, že není instrumentální, nelze o ně ani cílevědomě usilovat: je nepřímým rezultátem akcí a života vedeného motivací vnitřních hodnot, je tím, co je nám „přidáno“-když děláme,co dělat máme…

-         i tak je však štěstí křehké, „muška jenom zlatá“…

Svatý Augustin pak domýšlí: štěstí je v blahoslaven­stvích: vita beata, dobro je plodem ctnostného života: pro člověka, i pro společenství…Sv­.Tomáš Akvinský a spolu s ním hnutí Focolare pak staví své úvahy na Trojiční teologii, vztazích Lásky mezi Otcem,Synem a Duchem…Štěstí je ve vztazích, peklo nejsou „ti druzí“, ale hypetrofie sebestřednosti individua zahleděného do sebe sama.

Cantalamessa říká s františkánským humorem: Ježíš radí bohatým /v Evropě i jinde/, aby „převedli své kapitály ´do zahraničí´- nikoliv však do daňových rájů, ale do nebe. Tam, kde jim nehrozí ani mol, ani rez, ani vytunelování. A Zamagni dodává: štěstí je nezamýšleným by-produktem našeho zájmu a starosti o druhé, o bližní. K výročí dvou encyklik o lidském rozvoji /SRS a PP/ vyšlo na Lateranu spec.dvojčíslo časopisu „Nuntium“, a můj příspěvek má název „rozvoj založený na solidaritě“.

- v Parole e Silence /Paříž 2007/ vyšel sborník „Neboť je to člověk, o něhož tady běží“. V něm m.j uvažuji o “ekonomie skromnosti“, jako základu pro ekonomii „bližního jako sebe sama“. Summity EU s Afrikou a Latinskou Amerikou by mohly být první vlaštovkou takového uvědomění si těch pravých cílů pro EU. Evropská konference biskupských konferencí členských zemí /COMECE/ připravila v Bruselu výstavu, jež má být vybídnutím k větší evropské solidaritě: Ne „Sever proti Jihu“- ale Sever na pomoc Jihu! Ještě jednou Urban: Dávám ti důležitou radu: Hleď, ať je tvá láska stále více univerzální, všeobecná, celková /3/83/…“Pravá spiritualita musí vyjít do konané lásky. Vidět Boha v bližních /1/82/. To nelze –aniž bychom na sebe brali „riziko víry“- „riziko podnikání“ nás laiků ve světě.

 

A/Mecenáš a člověk spravedlivý Josef Hlávka mne přivádí ke snu o nespravedlivém mamonu, i z něhož je možno si-podle Pána- získat přátele – a být přijat-bližními, i jednou na nebi.   

Architekt, podnikatel a mecenáš zemřel před 100 lety. Majetek odhadovaný na 2–4 mld.v dnešních cenách získal Hlávka právně a morálně čistými prostředky a odkázal ho Nadání a národu. Nadání slouží i po 100 letech, přežilo všechny převraty, znárodňování a tunely: aktiva získaná podnikáním jednotlivce byla tímto jednotlivcem „znárodněna“ ve prospěch společného dobra národa. Autorita, kterou nemohli neuznat ani komunisté. Sen o tom, že dnešní vítězové privatizace naleznou smysl svého podnikání v mecenášství a v práci pro společné dobro.   

 

B/ František Nosek: sen o byznysu a politice ve službě spásy člověka

Politik-sekulární františkán, který politice rozuměl jako evangelizaci, a národohospodář, který řídil hospodářská družstva a lidové záložny v duchu chudoby, a přesto i prakticky, tak úspěšně, že přežily nejen, jeho, ale i protektorát. „Znárodněny“ byly tentokrát až komunisty…Aktiva viditelná, hmatatelná a zcizitelná těch Noskových podniků šlo vzít, neviditelná aktiva jeho svatého života mu vzít nešlo: po jeho smrti /1935/ mu osobně nezůstalo nic: o zaplacení pohřbu a zabezpečení dcery-sirotka, se museli postarat Noskovi přátelé. On sám totiž formuloval mravní princip, že už jen pomyšlení, jak využít svého společenského postavení k soukromému zisku na úkor společného dobra, je třeba považovat za úklad proti základům státu. Už jen pomyšlení!

 

C/Lékořice: Dávejme práci svému srdci! Dobrovolníci ve veřejné nemocnici ohrožované transformací na akciovou společnost.

Dobrovolnické centrum působí v Thomayerově nemocnici v Praze Krči. Motto od Cicerona: „Přirozenost žádá, aby člověk pomáhal člověku, ať je to kdokoliv, jen právě proto, že je to člověk“. Cíl: přispět ke zlepšení psychosociálních podmínek pacientů na lůžkových odděleních, dětí i dospělých. Program vznikl v září 2005. Za necelé tři roky /zpráva za 2007/: 67 dobrovolníků /průměr/-z toho 2/3 studující mládeže středo a vysokoškolské. Počty hodin: 3329×103,–= 342.887,.Kč „výkony“ „firmy“, počty kontaktovaných pacientů: 420 /prosinec/ až 987 /listopad/. Programy: pejsci na odděleních. „dokud mohu-pomáhám-mladí lákají seniory k dobrovolné službě ještě nemohoucnějším. Výtvarné dílny.Dětské dny. Mikulášská nabídka. Bazary oblečení pro děti. Koncerty v nemocnici. Modlitba a duchovní četba-na přání.Příjmy: 1 mil.129 tis.Kč. Výdaje: 941 tis.Kč. Aktiva převáděná do r.2008 507 tis.Kč. Materiální podpora:11 firem.Finanční: cca 20 institucí a jednotlivců. Církevní společenství zůstává v pozadí, poznává se /jen/ po ovoci. Ke službě není třeba, aby nemocnice „patřila“ církvi- lidé ochotní ke službě jsou „základním kapitálem“. Peníze se vždycky najdou.

 

A jako podnět k zamyšlení, iniciativy hodně nalevo „odloučených bratří“:

Klub samosprávného lidového podnikání /Vysočany/, Společnost pro sociální spravedlnost a lásku k bližním a čtvrtletník „Lípa- zpravodaj výboru národní kultury“ /obojí na adrese Tř.Politických vězňů-Praha 1/.

Závěr:

Co dnes s utopiemi, co se sněním na začátku 3.tisíciletí po Kristu:

Marné je časně vstávat-jíst chléb námahy: svým miláčkům dává Bůh vše ve spánku: a proto nepřestávejme mít sny: o Bohu v našich bližních. Ekonomie založená na zájmu o „bližního jako sebe sama“ namísto ekonomie zájmu o sebe sama: sen Boha o člověku, jak by si ho přál mít, a s nímž by chtěl být. Na otázku „Co dnes s utopiemi?“ prof. Jakub S.Trojan odpovídá ve své knize „Spravedlnost povznáší národ“ /str.162/ -což je mimochodem verze poslední kapitoly listu Pokoj a dobro, kterou Jakub v našem ekumenickém týmu připravoval: „Biblickou vizi o společnosti, která je spravedlivá, lidsky důstojná, a přeje maximální svobodě Božích dětí, nelze umlčet“.   Připomínáme-li si 40 let od potlačení Pražského jara, dovolte-mi ocitovat přítele Jakuba Trojana-evangelíka a disidenta ještě jednou: „To je tragika velkého utopického snu o základní a definitivní přestavbě společnosti podle obrazu člověka. Tragika o to větší, že se komunisté nepoučili z deprimujících pokusů křesťanů nastolit království Boží pomocí klerikálních modelů mocenského teismu“. Zde se vynořují dvě vyvolané otázky. Jedna na adresu dnešních komunistů: nepoučili se ani teď, po pádu komunismu? KSLP a HSSLB i „Lípa“ by mohly svědčit o poučení- chtějí měnit společnost "„po dobrém“? Druhá otázka je pro nás, pro křesťany. Vzdali jsme se skutečně pokušení moci a majetku jako nástrojů či předpokladů pro naše působení – i ve světě hospodářství?   

 

 

Úplně nakonec mi dovolte malé osobní vyznání, založené na mé osobní „kariéře“, na osobní zkušenosti s ekonomikou, ale ne s tou teoretickou, jež se mi stala profesionálním údělem i koníčkem, ale s ekonomikou praktickou, s jejím „potem v tváři“. Zahrádka a políčko na nichž jsme my děti musely pomáhat, a bylo to něco naprosto přirozeného a potřebného, především pro nás: tedy dobro „dětské práce“- je-li vedena s láskou. Zlo dětské práce je teprve tam, kde je zneužita. Brigáda v 15 letech a prázdninové brigády gymnazisty.„Výrobní praxe“ vysokoškoláka na „stavbě mládeže“ v Záluží u Mostu: rok práce v roli kopáče. Tesla Holešovice a 15 let nuceného „sabatikalu“ podnikového ekonoma snícího o nedostupné teorii, ale i občasné balení zářivek a dozor nad podnikem v odpoledních směnách…2 roky ekonoma katolického družstva Concordia, které nakonec skončilo –alespoň viditelně-jakoby nezdarem. A přece, v Nová Vsi nedaleko od Boru, dál slouží někdejší výcvikové středisko lidových milicí komunistů předělané katolickým družstvem na penzion pro seniory. V Lidicích existuje domov pokojného stáří Oáza, jehož by bez iniciativ Concordie, možná také nebylo…

„Vším jsem nebyl rád“ říká v titulku své knihy známý katolický disident a historik církve v těžkých dobách Václav Vaško. Nemusel jsem prožít ani zdaleka takový nesnadný osud, ale ani já jsem nebyl moc rád tam, kde jsem byl nedobrovolně – alespoň tehdy ne. Dnes už ale za všechno děkuji Bohu. Jen přijetí práce, i takové jako šití stanů, mytí výloh a kopání výkopů, je cestou ke zdravým snům o zlidštění světa práce-který se ale nikdy bez oběti neobejde. A jen tak- se vděčným přijetím i našich nedobrovolných pracovišť, na něž nás poslal Pán prostřednictvím jiných, máme šanci tu dobu pochopit – jako čas milosti, navštívení a příležitosti. Pokud to upřímně dokážeme, máme naději, že přivedeme ke spáse alespoň některé.